Právo veřejnosti připomínkovat stavební záměry, které mají ovlivnit životní prostředí, fungovalo od roku 1992, kdy začal platit zákon o ochraně přírody a krajiny. Rozsah tohoto práva se postupně rozšiřoval, zejména v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie.

Právo účastnit se řízení, kde se rozhoduje o dopadech na životní prostředí, má různý rozsah a formu podle toho, jak velký projekt se připravuje a zda se má umístit ve městě nebo v krajině, která se těší zvláštní ochraně — typicky v národních parcích.

Důvodů pro zakotvení práva veřejnosti připomínkovat stavební záměry bylo více. Mezi hlavní jistě patří fakt, že právo na příznivé životní prostředí je zaručeno Listinou základních práv a svobod. Důležitým argumentem je i to, že úřady, které o projektu rozhodují, jsou méně náchylné ke korupci a chybám, když vědí, že má jejich rozhodování veřejnost na očích.

Pokud se většina společnosti shodla na tom, že veřejnost má právo požadovat informace o činnosti úřadů a má automaticky a bez ptaní právo vidět smlouvy, které uzavírá veřejný sektor, je s podivem, že politikům tak lehce prochází snaha uzavírat zrakům veřejnosti rozhodování, jež se bezprostředně týká životního prostředí.

V České republice se úspěšně zabydlela fáma, že občané svou účastí v povolovacích řízeních šikanují úřady a oddalují povolování staveb. Fáma, která nemá oporu ani v datech, ani v příbězích z praxe. Politici z různých stran sice vytrvale opakují, že povolovací řízení jsou nepřiměřeně dlouhá, faktem však zůstává, že veřejná správa délku povolovacích řízení neměří, natož aby měla k dispozici analýzy, proč úřady procesní lhůty leckdy nedodržují.

Místo toho se i ministři odvolávají na žebříček Doing Business, který však byl již minulý rok po odhalení korupčního způsobu přípravy zrušen. Zvláštní je, že účast veřejnosti byla radikálně omezena už před čtyřmi lety, ale od té doby o žádném zrychlení v rozhodování nikdo nemluví.