↗

Novela stavebního zákona se připravovala mimo státní struktury. Jedním z hlavních iniciátorů a tvůrců byla Hospodářská komora České republiky. Foto FB Hospodářská komora České republiky

Nový stavební zákon obdržel v dubnu cenu za nejlepší zákon roku 2021. Šlo však o cenu, kterou si tak trochu udělili sami jeho sponzoři, neboť mezi organizátory soutěže, hlasujícími a tvůrci zákona je nemalý překryv. Konkrétně Hospodářská komora, která přípravu zákona financovala, je jednou ze tří zaštiťujících organizací soutěže, má své zástupce v nominační radě, ale především její členové patří k těm, kdo hlasují v závěrečné anketě.

Zjevně tak pokračuje budování mediálně chytlavého příběhu o tom, že právě tento zákon nás vysvobodí od vysokých nákladů na bydlení a zemi přinese dosud nevídanou prosperitu. Berme ocenění jako vhodnou chvíli k rekapitulaci čtyř důležitých skutečností, které je dobré mít na zřeteli ve chvíli, kdy nová vláda usiluje o revizi tohoto důležitého předpisu.

Soukromý zákon

Nestandardního vzniku stavebního zákona si povšimla i Bezpečnostní informační služba, která ve své poslední výroční zprávě uvedla, že „dochází-li k přesouvání odpovědnosti státní správy za zpracování klíčových dokumentů na regulované subjekty již na počátku, např. z důvodu nedostatečné kapacity kompetentních úřadů, získávají tím regulované subjekty značnou volnost k přizpůsobení si legislativy ve prospěch svých zájmů.“

Dosud přitom nevíme, kdo přesně sepsání obsáhlého a věcně složitého předpisu financoval, protože Hospodářská komora odmítá tyto údaje zveřejnit, víme však najisto, že z veřejných peněz to nebylo.

Jedním z hlavních argumentů pro vytvoření zcela nového zákona bylo navíc špatné umístění České republiky v žebříčku Doing Business, který měřil rychlost povolování modelového stavebního projektu. Na podzim minulého roku ovšem Světová banka pod tíhou důkazů přiznala, že žebříček vznikal za pomoci korupce a následně jej bez náhrady zrušila. Možná o důvod víc, aby skutečnou rychlost povolování začalo měřit Ministerstvo pro místní rozvoj. A kromě počítání lhůt také začalo evidovat, jaké důvody k prodlevám vedou.

Třetí okolnost, kterou by neměli budoucí uživatelé zákona (v jistém ohledu jsme to opravdu my všichni) nechat bez povšimnutí, je způsob schválení zákona. Všem formalitám bylo učiněno zadost a zákon je nepochybně platný, dosud se ale snad žádnému předpisu nepovedlo postavit si proti sobě celý Senát.

Návrh nepodpořil ani jeden senátor. Ani silná a nutno říci názorově velmi pestrá skupina odpůrců návrhu však nedokázala zabránit přehlasování senátního veta v Poslanecké sněmovně. Faktem zůstává, že bez hlasů KSČM a SPD by zákon neprošel, a je vážně s podivem, že to mezi podnikateli ve stavebnictví nebudí rozpaky.

K obsahu nového zákona byla řada výhrad, přičemž mezi ty nejzásadnější patří oprávněná obava z naprosté destrukce systému ochrany veřejných zájmů v oblasti životního prostředí. V praxi jde o to, že místo odborně specializovaných pracovišť, nad nimiž má garanci Ministerstvo životního prostředí, měl o přípustnosti zásahů do životního prostředí rozhodovat výhradně stavební úřad. A to i v případech tak společensky citlivých, jako je zábor zemědělské půdy velkého rozsahu nebo výstavba v národních parcích.

Tyto rozsáhlé úpravy dostaly pěkný název „integrace“ a měly osvobodit stavebníka od čekání na velké množství razítek. Snaha redukovat počet razítek a papírů, které potřebuje malý i velký stavebník, je pochopitelná. Zvolený způsob byl ale zcela nepřijatelný.

Hlavně žádná razítka

Kromě toho, že nejvíce potvrzení potřebuje stavebník od správců inženýrských sítí, na čemž zákon nedokázal změnit nic, se s likvidací razítek vytratila, nikoli náhodou, i možnost s náležitou odbornou péčí a nezávisle na stavebním úřadě posoudit přijatelnost zásahů do životního prostředí. Chystanou restrukturalizaci úřadů, které mají ochranu životního prostředí v popisu práce, kritizovaly nejen ekologické nevládní organizace, ale i akademici a Nejvyšší správní soud.

Jak se k tomuto problému staví Fialova vláda, která si změnu zákona dala do svého programového prohlášení? Poměrně aktivně. Aktuálně navržené jednotné environmentální stanovisko je založeno na integraci vyjádření od různých orgánů k různým složkám životního prostředí (zejména jde o ochranu vod, půdy, zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů či o kácení stromů).

Vyjádření se shromáždí na jednom místě a z podkladů se vytvoří jeden „papír“, který posoudí vzájemné souvislosti, nebude vnitřně rozporný a bude pro stavební úřad závazný. Tento „papír“ si bude moci stavebník obstarat sám nebo to za něj zařídí stavební úřad.

Díky nové vládě tak vznikl solidní návrh, jak nepřijatelnému rozvratu pravidel v oblasti ochrany životního prostředí předejít. Je třeba navíc ocenit, že návrh zákona o jednotném povolování v oblasti ochrany životního prostředí respektuje požadavek na omezení administrativní zátěže a urychlení povolovacího procesu, zároveň bere vážně závazky, které máme v době klimatické krize k životnímu prostředí i k sobě navzájem.

Závazky, které máme navíc již skoro třicet let uvedeny v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Je totiž potřeba mít stále na zřeteli, že se stát zavázal šetrně využívat přírodní zdroje a chránit přírodní bohatství (čl. 7 Ústavy). Podle čl. 35 Listiny má zároveň každý právo na příznivé životní prostředí.

Text vznikl v rámci projektu Měníme klima v legislativě, který podpořila Nadace OSF prostřednictvím programu Active Citizens Fund. Program je financován z Fondů EHP a Norska.