↗

Kalousek je nominantem ryze politickým. Je sice zdatným rétorem, chytrým stratégem a technologem moci, což může být pro VZP v dílčích záležitostech prospěšné, avšak jen do té doby, dokud to bude vyhovovat jemu a jeho straně. Foto FB Miroslav Kalousek

Každá vláda zcela logicky a vlastně i legitimně sází na lidi, kterým věří a kteří konvenují jejím názorům. Není tedy nic neobvyklého, že se po volbách mění obsazení různých orgánů — od poradních, přes výkonné až po dozorčí. Důležité však je, kdo jsou ti konkrétní lidé, jaké jsou motivace jejich dosazení a jestli mají potenciál cílové organizaci v jejím fungování skutečně prospět.

Nechám nyní stranou nominační procesy do různých státních úřadů, jako je NKÚ. Bavit se budeme zjednodušeně řečeno o firmách, jež mají vysoký potenciál stát se tzv. trafikou, ale jsou zároveň významné z pohledu vykonávané agendy, veřejné služby nebo hospodaření státu.

Přestože existuje nominační zákon, který stanoví určité mantinely, je a bude obsazování pozic ve státních podnicích, státem (spolu)vlastněných obchodních společnostech či jiných veřejných organizacích do velké míry politikum — se všemi svými plusy i minusy.

S tím, jak roste význam konkrétního orgánu, roste i pozornost veřejnosti, a tedy i důležitost vhodné nominace. Ta se však zhusta řídí takovými kritérii, která jsou pro veřejnost často zcela nesrozumitelná. Politici totiž řeší zejména loajalitu, upevnění vazeb uvnitř strany a přijatelnost kandidáta pro politické spojence. Odbornost a způsobilost (zkušenost, časová kapacita) jsou mnohdy spíše podružné.

Obraz a vůli vlády ovšem nevytváří jen samotní ministři a vládní poslanci, ale právě i jejich nominanti ve státních organizacích. Podívejme se z této perspektivy na tři nominace vlády Petra Fialy (ODS).

Případ první — České dráhy

Za rozumné lze považovat rozhodnutí ministra Martina Kupky (ODS) doplnit dozorčí radu Českých drah o Miroslava Zámečníka, Petra Šlegra a Jiřího Minku, kteří sice musí mít k vládnoucí koalici jistou afiliaci, ale svými zkušenostmi, vědomostmi a absencí zásadních kontroverzí ve veřejném prostoru mají potenciál Českým drahám pomoci odborně i reputačně. I jejich nominace lze z různých pohledů kritizovat, nicméně celkovou způsobilost a nezatížený veřejný obraz jim upřeme jen těžko.

Případ druhý — VZP a Miroslav Kalousek

Bývalý předseda TOP 09 se sice stáhl z politických funkcí, ale ve veřejném prostoru zůstal. Po jejím podzimním volebním úspěchu takřka obratem získal nominaci své strany do správní rady VZP. Není prvním ani posledním politikem v tomto orgánu, ale o jeho přehledu o fungování zdravotnictví a největší pojišťovny lze spravedlivě pochybovat.

Kalousek je nominantem ryze politickým. Je sice zdatným rétorem, chytrým stratégem a technologem moci, což může být pro VZP v dílčích záležitostech prospěšné, avšak jen do té doby, dokud to bude vyhovovat jemu a jeho straně. Celkový koncepční přínos bude pro VZP minimální a racionální diskuze bude často přebita vyhrocenými emocemi vůči jeho osobě.

Případ třetí — ČEZ a Radovan Vávra

Další nominací TOP 09 je navržení vlastního člena Radovana Vávry do dozorčí rady ČEZu. Vávra se v posledních letech etabloval spíše jako twitterový komentátor (možná až provokatér) a autor mnoha knížecích nebo vyloženě banálních rad prostřednictvím svého podcastu Ve vatě. Ač se nadále prezentuje jako „investor“, poslední měsíce se pro jeho mediálně propagovaný projekt s XIXOIO neukázaly jako úspěšné (následně skončila i jeho účast na zmíněném podcastu).

Další pochybnosti o jeho působení v manažerských rolích staví jeho nominaci z hlediska zájmů státu a občanů do roviny takřka bizarního rozhodnutí. Že může být ve své zvažované pozici velmi prospěšný pro TOP 09, je ovšem věc jiná. ODS do ČEZu totiž zatím nominuje také výhradně stranické kandidáty bez odborné přidané hodnoty (Krejza, Jirout, Kadrnka). U ostatních stran se zatím neví.

Současná vláda jako celek tak zatím nijak nevybočuje ze zajetých kolejí vlád předchozích. Výjimkou je pouze nominace do dozorčí rady Českých drah. Odborné pozice ve veřejných organizacích tak nadále zůstávají hlavně politickým nástrojem, což často vede k neefektivnímu řízení či kontrole a následně i k absenci důvěry veřejnosti ve veřejné služby a koncepci státního (veřejného) vlastnictví, včetně některých důležitých sektorů, kde tržní řešení řešením být jednoduše nemůže.