„Za Babiše bylo líp,“ píše se na billboardech politického hnutí ANO, které rostou po celé naší zemi, aby snad lidé nezapomněli, že oproti minulým letům mají v důsledku souběhu několika krizí podstatně hlouběji do kapsy.

Přestože za Babiše bylo líp především Babišovi a k jeho nekompetentnímu řízení státu lze vznést sto a jednu výhradu, má bývalý premiér pravdu, když dokola opakuje, že kabinet Petra Fialy (ODS) chudnoucím domácnostem pomáhá jen málo, a ještě k tomu pomalu.

Doposud se totiž rozhoupal jen k několika opatřením, která lidem, na něž tíživě dopadá zdražování bezmála všeho, pomohou jen ve velmi omezené míře. Zatímco sousední státy přicházejí s podporou širokých společenských vrstev, u nás se především stále dokola opakuje, že jsme si žili nad poměry.

V minulém týdnu ovšem i české vládě došlo, že s řečmi o utahování opasků nevystačí, a naopak si jimi koleduje — v lepším případě — o brzkou ztrátu volební přízně. Rozhoupala se proto k prvnímu razantnějšímu kroku v podobě příspěvku pro rodiny s dětmi.

Ty mají od státu dostat pět tisíc korun za každé dítě, pokud jejich hrubý příjem nepřesáhne jeden milion korun ročně. Podle odhadů ministerstva práce a sociálních věcí by na mimořádnou pomoc mělo dosáhnout více než milion domácností.

Tím ovšem dobré zprávy končí. Věc má totiž nejeden háček.

Výkřiky části pravice o roztáčení kol inflace, projídání budoucnosti a zpronevěřování se vlastním slibům lze nechat stranou, beztak je jich všude habaděj. Podstatnější je, že Fialův kabinet doposud netuší, jak slíbené peníze k lidem dostat.

Zákon, který by měl výplatu příspěvku umožnit, ještě nikdo nenapsal a ministerstvo neví, kdo bude dávku administrovat. A současně není zřejmé, kdy se rodiny s dětmi oněch pěti tisíc korun dočkají. Babišův chaos tak na sebe vzal profesorské brýle.

Odborníci k tomu navíc podotýkají, že jednorázová podpora chudým nepomůže, neboť jejich zvýšené náklady zdaleka nepokryje, a vyzývají vládu, aby se raději zaměřila na vyspravení dávkového systému: Namísto ad hoc výstřelů, promyšlené a koncepční kroky.

K tomu se ovšem Fialův kabinet nemá, čímž ukazuje, že mu na funkčnosti sociálního státu pramálo záleží, je mu v zásadě lhostejné, zda se na něj budou moci lidé v těžkých časech spolehnout, a sám si tak pod sebou podřezává větev.

S nástupem stávající vládní koalice si mnozí spojovali naděje, že se politika nebude dělat podle nasliněného prstu. Neschopnost řídit stát jako stát je ale zřejmě nakažlivá. Fiala tak kráčí v Babišových stopách a přičinlivě pracuje na tom, aby lidé zmíněným billboardům věřili.