Minimální důstojná mzda činila v loňském roce 31 146, pro Prahu pak 36 717 korun, vyplývá z výpočtu odborníků sdružených v neformální Platformě pro Minimální důstojnou mzdu. Při započtení inflace, která v letošním prvním čtvrtletí překonala dvanáct procent, se výše minimální mzdy vyšplhala na bezmála čtyřiatřicet, v případě hlavního města téměř na čtyřicet tisíc korun. Stejně jako v minulých letech tak platí, že podstatná část pracujících na důstojné výdělky nedosahuje.

„Možnost adekvátního výdělku je v řadě studií uváděna jako předpoklad společenské soudržnosti. V druhém roce pandemie mnoho lidí snížilo své běžné výdaje a spotřebu, což mělo vliv na to, co platí v české společnosti za běžné utrácet. Přesto je zde však necelá polovina pracujících, kteří nedosahují na částku zaručující důstojný život, a počet těchto lidí v letošním roce téměř jistě výrazně poroste,“ shrnula členka platformy, politoložka Kateřina Smejkalová.

Platforma, jež si klade za cíl prohloubit veřejnou diskusi o nízkém odměňování v České republice, zveřejnila data o minimální důstojné mzdě již potřetí. Ve srovnání s minulým rokem její výše drobně poklesla, byť náklady na život lehce stouply.

Důvodem je zrušení superhrubé mzdy, které na sklonku předminulého roku prosadilo politické hnutí ANO společně s ODS. Jak ovšem upozornila například jedna ze studí CERGE-EI z daňové změny těžili především příslušníci střední a vyšší třídy.

„Díky této analýze víme, že šestatřicet procent z celkové daňové úlevy připadlo pětině nejbohatších zaměstnanců, té s nejnižšími příjmy jen čtyři procenta. Pomoc směřovala především těm, kteří byli schopni své základní potřeby poplatit i předtím a jsou odolnější vůči rostoucím cenám. Nízkopříjmové skupiny obyvatel měli ze zrušení superhrubé mzdy jen velmi nízký prospěch, který navíc současná inflace již smazala,“ upřesnil situaci jeden z autorů studie, ekonom Jan Bittner.

Sociální systém neplní svou funkci

Výpočet minimální důstojné mzdy vychází z osmi kategorií běžných výdajů, pro něž expertní kolektiv stanovil základní standardy a následně z dostupných dat vyčíslil, jakou částku musejí pracující vydělat, aby na ně dosáhli. Jedná se o náklady na bydlení, nákup potravin, oblečení a obuv, výdaje na dopravu a telekomunikační služby. Dále úhrady spojené se zdravím, hygienou a volným časem. A zohledněny jsou i jisté úspory.

Podle týmu autorů koncept minimální důstojné mzdy na rozdíl od běžně používaných nástrojů pro popis úrovně odměňování umožňuje vedle příjmové uchopit i stránku výdajovou a ukázat, co si mohou lidé za svou odměnu za práci pořídit. Vychází totiž z představy, že práce na plný úvazek by pracujícím měla umožnit vést důstojný život a pokrýt běžné potřeby. „Do debaty o mzdách tím vnášíme pohled zaměstnaných a jejich životních podmínek,“ vysvětlili.

Výpočet tak ukazuje, jak velké skupiny lidí jsou od důstojného života vzdáleni. Jedná se například o ty v exekucích nebo pracujících za minimální mzdu. Ta loni činila 15 200 korun a nedosahovala tak ani poloviny minimální důstojné mzdy.

Totéž platí pro nezabavitelné minimum, které je pro povinné s přednostními exekucemi stanoveno na necelých osmnáct tisíc korun. A ohroženy jsou i rodiny s dětmi, neboť průměrná rodičovská jen lehce přesahuje osm tisíc korun.

„Cílem sociálního systému by mělo být zajistit lidem alespoň elementárně důstojné podmínky pro život, příklad rodičovské ovšem ukazuje, že to ani zdaleka neplatí,“ poznamenal Bittner s tím, že se v posledních letech navíc zmírnil tlak na zvyšování mezd a platů, což se do ekonomické situace domácností negativně promítá.

„Pokud nechceme rezignovat na konvergenci směrem k západní Evropě, nemůžeme mzdy kvůli rostoucí inflaci zmrazit na dlouhou dobu. To by nám brzy ujel vlak,“ doplnil.

Zástupci platformy současně zveřejnili i sadu opatření, jež by měla vést k důstojnému odměňování. Zaměřili se na oblast daní, platových podmínek ve veřejné sféře, zadávání veřejných zakázek, dostupnosti veřejných služeb nebo dávkového systému. „Pokud chceme podpořit společenskou soudržnost, musíme hledat cesty k důstojnému odměňování. Stabilní a adekvátní,“ shrnula jedna z autorek, socioložka Lucie Trlifajová.

Text vychází ve spolupráci se zastoupením nadace Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.