↗

Nekončící jednání nutí odbory vyhlásit stávkovou pohotovost. Foto Facebook Odborový svaz státních orgánů a organizací

Odborový svaz státních orgánů a organizací a Odborový svaz pracovníků školství vyhlásily ve čtvrtek 9. června stávkovou pohotovost. Následně se k nim přidalo dalších sedm odborových svazů a další stávkovou pohotovost podporují. Ke kroku se rozhodly po neúspěšném jednání s představiteli vládní koalice, konkrétně s ministry práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou, ministrem financí Zbyňkem Stanjurou a ministrem pro místní rozvoj Ivanem Bartošem.

Odbory přišly již po několikáté s dotazem, jak bude vláda kompenzovat státním zaměstnancům několik měsíců trvající vysokou inflaci. Ze strany vládních představitelů se jim zatím dostává jen vytáček a žádostí o trpělivost. Poprvé došla trpělivost pracovníkům úřadů práce. Do stávkové pohotovosti vstoupili 1. května. Vláda jim poté přislíbila jednání a odbory po pár dnech stávkovou pohotovost zrušily. Jenže ani jednání z 25. května, ani jednání z 8. června nepřinesla žádný posun.

Vládní trojka ministrů představila dva návrhy, pro něž by nemohl opravdu hlasovat ani ten nejshovívavější odborář. Jak to popsal jeden z účastníků jednání, předseda Odborového svazu státních orgánů a organizací Pavel Bednář: „Vláda přišla se dvěma návrhy procentní valorizace: jeden z nich znamenal propad a druhý brutální propad příjmů zaměstnanců veřejné sféry.“

Na dopady inflace poukazují také zástupci odborového svazu pracovníků školství a zdůrazňují i dlouhodobé podfinancování platů nepedagogických pracovníků. I proto se k neomezené stávkové pohotovosti také připojili.

S velkou pravděpodobností můžeme čekat podobné kroky i od další odborových svazů. Zejména zdravotnické odbory k tomu mají blízko po jednání s ministrem Válkem, který na jednání oznámil, že platy řešit nehodlá a že se v tomto ohledu mají obrátit na premiéra. Jako u většiny Válkových vyjádření je to logické a srozumitelné. On je přeci jen ministr zdravotnictví.

Příliš mnoho úředníků

Obvyklým argumentem pravicových politiků a jejich opor v mediálním mainstreamu je tvrzení, že máme příliš mnoho úředníků a nelze zvyšovat platy, protože by státní pokladna přišla na buben. Kdo vlastně oni „úředníci“ jsou?

Předně, státní zaměstnanec není to samé, co úředník. Podíváme-li se na jejich složení, zjistíme, že z drtivé většiny se jedná o zaměstnance příspěvkových organizací s převahou těch, kteří pracují v regionálním školství. Poté následuje různorodá směsice pozic od příslušníků armády a policie, až po ministerstva a úřady práce. Skutečných úředníků je mezi státními zaměstnanci zhruba pouhých sedmnáct procent.

Dá se v oněch sedmnácti procentech škrtat? Samozřejmě, že dá, ale následky máme před sebou dodnes: úřady práce se ze škrtů za Nečasovy vlády dosud nevzpamatovaly. Dominantní část vládní koalice tvořená SPOLU měla v programu propuštění třinácti procent státních úředníků, což by znamenalo faktické zrušení této pozice.

Tento vyložený nesmysl bychom si měli nadále připomínat, protože je příznačný i pro jednání o platech. Vládní koalice totiž žije mimo realitu. Ministr práce a sociální věcí Jurečka (KDU-ČSL) je schopen představit jen nesystémovou pětitisícovku. Jednorázový příspěvek pro domácnosti s hrubým příjmem pod milion korun je projevem naprosté bezradnosti kabinetu, jak na růst cen energií, paliv a potravin reagovat.

Na druhé straně zvýšení platů, které udrží koupěschopnou poptávku, považuje ministr Jurečka, dle svých slov, za věc, která může ohrozit vládní slib nezvyšovat státní dluh — mimochodem slib, který stejně nebude možné dodržet. V souvislosti s požadavky odborů pak ministr práce a sociálních věcí mluví o výdaji okolo dvaceti miliard korun, což se ale netýká žádného z návrhů odborů, a to minimálně proto, že část prostředků se státu opět vrátí na daních a povinných odvodech.

Státní správa samozřejmě potřebuje modernizaci. Ta ale vyžaduje naopak více prostředků, a to i na platy. A navíc jakékoli plány na budoucí modernizaci státní správy neřeší aktuální potřeby reálných lidí, kterým klesají jejich platy.

Premiér Fiala na zprávu o stávkové pohotovosti odpověděl, že jí nerozumí. Vždyť se jedná. Ano, ale jedná se dlouho a marně. Stávková pohotovost je budíček vládě, aby se probrala ze svého snového světa. Pokud jednání selžou, mají odbory plné právo na stávky a protesty, protože jiný nástroj už nezbývá. Varování dostává pravicová pětikoalice už i od jí nakloněným novinářům, kteří se nestačí divit, co že to jejich političtí favorité předvádějí.

Kromě jednoznačné podpory odborům v jejich úsilí, bychom se měli zasadit o vytvoření silného spojenectví mezi odbory a širší občanskou společností. Už jednou se podařilo zastavit nekompetentní a ideologicky zaslepenou vládu škrtů. Zvládli jsme to tenkrát, zvládneme to i dnes.