Nepovedená důchodová reforma může Macrona zničit

Jan Májíček

Odpor proti reformě penzijního systému ve Francii sílí. A není divu. Macronova vize totiž rezignuje na základní porozumění celé problematice. Prezidenta, který na reformách postavil celou svou kampaň, by toto diletantství mohlo stát vše.

Podle protestujících nejde ani tak o snahu sytém reformovat, protože dlouhodobé predikce v podstatě potvrzují jeho udržitelnost, ale přímo o snahu o jeho demontáž. Tím by se totiž jednak snížily nároky na státní rozpočet a jednak zvýšilo množství volné pracovní síly. Foto Sebastien Bozon, AFP

V úterý 31. ledna vyšlo do ulic francouzských měst na 2,8 milionu lidí. Protesty se odehrály nejen tradičně v centrech, jako je Paříž, Marseille nebo Nantes, ale i v menších městech, kde se jich zúčastnily desítky tisíc občanů, což je považováno za přelom. Demonstrace svolala koalice všech hlavních odborových svazů s podporou bezpočtu levicových organizací a politických stran. Ač vláda prezidenta Macrona tvrzení o nezbytnosti důchodové reformy stále opakuje, její pozice je stále slabší.

Jádrem reformy, která patří mezi zásadní body Macronova politického programu, je posunutí odchodu do penze o dva roky, tedy v 64 letech. „Chceme-li zachovat důchodový systém v té podobě, na který jsou naši spoluobčané zvyklí, budeme muset postupně pracovat o něco déle,“ uvedla premiérka Élisabeth Borneová pro ekonomický týdeník La Tribune. Pro mnoho Francouzů se jedná o déjà vu.

Premiér, odborníci i mnozí redaktoři užívají staré známé schéma: „Pracujme více, abychom si zachránili důchody.“ Opakují tak politické pokusy předchozích vlád a zároveň replikují jazyk, kterým se z těchto reforem dělá něco historicky a ekonomicky nevyhnutelného.

Proti seniorům

Odůvodňování nezbytnosti důchodové reformy se vede v rovině útoků na seniory. Klíčovým argumentem je, že Francie zestárla. Ve skutečnosti však v současné Francii žije více nezletilých (přibližně 14 milionů) než osob starších 65 let (přibližně 11 milionů). A třikrát více mladých lidí (30 % populace je mladší 25 let) než starých lidí (9 % je starších 75 let).

V dohledné budoucnosti tak lidé starší 60 nebo 65 let ve většině nebudou. V roce 2060, kdy bude v důsledku baby boomu dočasně nejvyšší populace, bude rozdělena na tři třetiny se stejným podílem osob mladších 30 let, ve věku 30-60 let a starších. Francie budoucnosti se tedy nebude podobat hospicu nebo jeslím, ale zemi, kde budou rovnoměrně zastoupeny všechny věkové kategorie.

Dále se propagátoři důchodové reformy snaží francouzské a potažmo i mezinárodní veřejnosti namluvit, že senioři budoucnost mladých lidí přímo ohrožují. Buď tím, že jsou málo výkonní, a stát na ně tak musí doplácet skrze sociální systém a systém zdravotní péče, nebo tím, že své stáří rádi prohýří. Senioři si zkrátka žijí nad poměry a zvyšují tak drahotu pro mladé.

Do politické roviny tyto motivy převedl například Martin Hirsch, bývalý vysoký komisař Aktivní solidarity proti chudobě v Sarkozyho vládě. Ten prohlásil, že „musíme předělat volební systém a dát mladým lidem dva hlasy. Musíme mít tolik hlasů, kolik let života nám zbývá. Ten, kdo má před sebou čtyřicet let, by měl mít čtyřicet hlasů, zatímco ten, kdo má před sebou jen pět let, by měl mít hlasů jen pět.“

Potřeba reformy

Důchodový systém samozřejmě úpravy potřebuje, rozhodně však ne takové, které by vedly ke zchudnutí seniorů. Řešit by bylo proto potřeba řešit předně to, že mzdová politika státu namísto navyšování základu mezd upřednostňuje bonusy a příplatky. Tato zvláštní navýšení se však nezapočítávají do výpočtu výše důchodu.

Podle protestujících navíc už nejde ani tak o reformu sytému, protože dlouhodobé predikce v podstatě potvrzují udržitelnost systému, ale přímo o snahu o jeho demontáž. Tím by se totiž jednak snížily nároky na státní rozpočet a jednak zvýšilo množství volné pracovní síly. Tento záměr některé transparenty na demonstracích popisovaly jako „z práce rovnou do hrobu“.

Odpor pokračuje

Neutuchající protesty začínají narušovat vládní většinu. Zatímco zpočátku se Macronova vláda mohla v Národním shromáždění opřít o podporu pravice, nyní začínají rebelovat i někteří macronističtí poslanci. Například Richard Ramos z Demokratického hnutí se vyjádřil, že ačkoli se necítí být rebelem, rozhodně nebude slepě následovat stranickou linii.

Nakonec i na první pohled odhodlaná republikánská pravice si může spočítat, že nepopulární reforma ji může stát příliš. A Macrona, na něhož mají pro svůj odsun na vedlejší kolej francouzské politiky trvale spadeno, nechají v reformě vykoupat.

Na straně ulice, jak se běžně (a nikoli nutně pejorativně) píše o protestujících, odhodlání nepolevuje. Pod peticí proti reformě už je na 850000 podpisů. Na 7. a 11. února jsou vyhlášeny další společné odborové protesty, 7. a 8. února vstoupí navíc do stávky také železniční odbory a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by demonstrace měly ochabnout.

Prezident Macron loni v prosinci prohlásil, že v roce 2027 už kandidovat nebude. I tak teď před ním stojí zásadní úkol. Jak správně poznamenávají Financial Times, jde o test Macronovy reformní důvěryhodnosti. Pokud se osvědčí a rozdrtí lidový odpor, získá u pravice a Evropské komise punc „reformátora“, bude moct promluvit v Davosu nebo Kataru a prohlásit se za šéfa Uberu, BlaBlaCaru nebo mezinárodní investiční banky. Trhy se dívají.

Co to znamená pro Českou republiku? Nemálo. Náš nově zvolený prezident už totiž také hovořil o tom, že „trpělivé vysvětlování“ důchodové reformy bude jedním z jeho cílů. A my bychom stejně jako Francouzi měli jasně říci, že po důstojné penzi si šlapat nenecháme.

#BečvaNevyšumí

Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!

Diskuse
JP
February 2, 2023 v 14.35

Co autor článku zamlčuje:

- Francouzi pracují mnohem méně nežli jak je tomu v okolních srovnatelných státech

- přitom mají v mnoha ohledech naprosto přebujelý důchodový systém; pokud mě teď paměť neklame, v některých branžích je možno už po dvaceti (!) letech služby odejít do důchodu, v plné výši!

- navzdory aritmetickým manipulacím Jana Májíčka s "třetinovým dělením" společnosti je naprosto neoddiskutovatelným faktem, že i francouzská společnost celkově stárne, a tento trend se bude nadále zesilovat.

Summa summarum: při jen trochu střízlivém, ideologicky nezaujatém pohledu je naprosto jasné, že francouzský důchodový systém je natrvalo skutečně neudržitelný, neufinancovatelný. A že potřebuje zásadní reformu.

Jan Májíček má sice možná pravdu v tom, že odpor proti důchodové reformě by Macronovi mohl zlomit vaz; nikdo si dobrovolně nenechá vzít své výhody, i když neoprávněné, a u Francouzů s jejich revoluční tradicí není cesta k revoltě nikdy daleká. To ale nic nemění na objektivní potřebnosti zásadní důchodové reformy.

Pokud by se (francouzská) důchodová reformě měla s určitým oprávněním kritizovat z levicových pozic, pak by se tak muselo činit na zcela jiné základně: totiž pokud se důchody vyplácejí v zásadě podle zásluhovosti, pak se ovšem nevyhnutelně staví otázka, do jaké míry v kapitalismu obecně příjmy, majetky, a tedy důchodové zabezpečení skutečně souvisí s množstvím poctivě vykonané práce, a do jaké míry je tento rozdíl v příjmech (a tedy důchodech) dán buďto nahodile, příslušností k té či oné (trhem preferované) branži, anebo prostě rozdílem v příslušnosti třídní.