Od loňského léta se v Británii vzedmula vlna stávek. Nevídaný nárůst stávkové a protestní aktivity země nezažila nejméně posledních třicet let. Vzepětí vyvolal dlouhodobý pokles reálných mezd a krize sociálního zajištění, například Národního zdravotního sytému (NHS).

Neutěšená sociální situace vede stále více zaměstnanců k odhodlání stávkovat. Jak vypočítává odborář a aktivista Mark Thomas, „na začátku léta 2021 se míra inflace podle indexu maloobchodních cen pohybovala pod čtyřmi procenty. O rok později přesáhla dvanáct procent. Komu do té doby nevzrostla mzda o více než dvanáct procent, tomu reálně klesla.“ V České republice byl reálný pokles v průměru okolo deseti procent.

V Británii se tlačí na snižování mezd už od vypuknutí finanční krize z roku 2008. „Průměrná reálná mzda (při zohlednění inflace) klesla od roku 2009 do roku 2014 celkově o téměř sedm procent. Následovalo slabé oživení — teprve v roce 2020, v předvečer pandemie, se průměrné mzdy vrátily na úroveň před finanční krizí,“ dodává Thomas.

Konzervativní reality show

Na pozadí mzdového propadu jsme mohli v posledních době sledovat neuvěřitelnou vládní reality show, během níž se konzervativci zmítali ve stále větší krizi. Její vrchol ovšem zdaleka neskončil červencovým odstoupením Borise Johnsona.

V souboji o jeho následnictví zvítězila jeho stranická kolegyně Lizz Trussová, které 6. září uložila královna Alžběta II. sestavit vládu, čímž formálně stvrdila její nástup do funkce premiérky. Jako by následující události předznamenaly i osud Trussové. Pouhé dva dny po její návštěvě na zámku Balmoral ve Skotsku královna Alžběta zemřela.

Politické otřesy na sebe nenechaly dlouho čekat. Od novopečené předsedkyně vlády se čekalo, že se pokusí zakročit proti klesajícím příjmům a rostoucím nákladům většiny Britů. Trussová se však inspirovala největší konzervativní ikonou Margaret Thatcherovou a její hospodářská politika se tak soustředila na opatření na straně nabídky — masivně snížila daně pro korporace a nejbohatší. Výpadek v rozpočtu chtěla dotovat prudkým nárůstem státního dluhu.

Opatření se — jakkoli jej Trussová i její ministr financí Kwasi Kwarteng usilovně bránili — setkalo s divokou reakcí trhů. Propad hodnoty státních dluhopisů, který hrozil pádem penzijních fondů, jež do nich ve velkém investují, a který dále zvyšoval náklady na půjčky, přinutil Bank of England zasáhnout nouzovým programem nákupu dluhopisů.

V tomto chaosu premiérka nejprve vyhodila Kwartenga a nahradila ho Jeremym Huntem. K jejímu velkému překvapení Hunt vzápětí zrušil veškeré Kwartengovi — a tedy i její plány. Trussová se ještě chvíli pokoušela udržet v křesle, ale její pozice se stala naprosto neudržitelnou ve chvíli, kdy ji začaly opouštět další a další ministři vlády a vysocí úředníci.

Její odchod z funkce 20. října byl další metou ve snaze o co největší ztrapnění v reality show britské politiky. O den dříve se v parlamentu bila v prsa, že není někým, kdo by utíkal. Nazítří rezignovala na pozici předsedkyně vlády i Konzervativní strany — na internetu koluje množství jízlivých sestřihů, které její rychlý pád komentují.

Trussová si ale i přesto, že byla premiérkou s nejkratším funkčním období v britské historii, našla čas, aby začala připravovat zákon, který chce zásadně okleštit právo na stávku. Její nástupce Rishi Sunak v jí započaté „práci“ pokračuje a na začátku ledna představil zákon, který nařizuje pracovníkům ve veřejných službách zajistit tzv. minimální úroveň služeb.

Stávka ve veřejné dopravě, zdravotnictví nebo školství tak bude ze zákona vždy omezena a její účinnost se pochopitelně radikálně sníží. Zaměstnanci mají mít povinnost nastoupit do práce a nesplnění této povinnosti má umožnit propuštění zaměstnance. Odbory navíc mohou být hnány k odpovědnosti za náhradu škody, pokud minimální úroveň služeb nedokáží během stávky zajistit.

Stará známá písnička

Je jasné, že kapitál se urputně snaží stávkám zamezit. Čísla hovoří jasně: jen jediného protestu členů odborového svazu RMT na železnici se v roce 2022 zúčastnilo více pracovníků než ve všech odvětvích za celý rok 2017. Oficiální údaje zveřejněné v listopadu 2022 ukázaly, že za čtyři měsíce od června do září tohoto roku proběhlo více než 700 000 stávkových dnů. Jen v srpnu jich bylo 356 000, což je více než dvojnásobek celkového počtu za celý rok 2015. Navíc docházelo a dochází k vzájemnému překrývání stávek a projevům solidarity mezi zaměstnanci různých sektorů.

Pro českého čtenáře může být zajímavé, že stávka v britské Královské poště přidělala vrásky na tváři miliardáře Daniela Křetínského. Britský bulvární deník Mirror upozornil na enormní výplaty dividend a odměn managementu mateřské společnost Royal Mail International Distributions Services (jíž je Křetínský největším akcionářem), zatímco platy zaměstnanců pošty reálně klesají.

Stávky se ve Spojeném království odehrávají na celostátní i místní úrovni a zasahují služby i průmysl. Jejich rozsah je tak velký, že tištěná i elektronická média publikují kalendáře, v nichž je vyznačeno, kdy, kdo a kde stávkuje. V lednu se očekávají například stávky zdravotních sester, učitelů, zaměstnanců univerzit, pracovníků pohotovostí, řidičů autobusů a dalších.

Jak poznamenává Martin Šaffek v časopise Solidarita, v rámci stávkového hnutí dochází k důležitému vývoji. Zaprvé, vyskytují se stávky jak oficiální, které organizují odbory, tak stávky tzv. divoké, které vznikají spontánní neochotou pracovníků pokračovat za daných podmínek v práci.

Zadruhé, vede se důležitá debata o tom, jakou strategií by se mělo stávkové hnutí vydat — zda bude stačit soustředit se na podporu labouristů, nebo je potřeba hledat nezávislou politickou a organizační platformu. Důvodů, proč se spíše přiklánět k druhé možnosti je celá řada: od přizpůsobivého labouristického vedení Keira Starmera přes lavírování odborových vůdců až po limity, které dává případné vládní angažmá.

Britská stávková vlna nejspíše ještě zdaleka nekulminuje. Upomíná nás, že i v době prohlubující se krize se lidé musí umět brát za svoje práva a zájmy. Kolektivní akce v podobě protestu či stávky zůstává jednou z nejúčinnějších cest, jak je bránit a vybojovávat. Důležité je přitom neposlouchat ty politiky a  představitele, kteří opakují, že „ještě není vhodná doba“. Na sociální spravedlnost je vždy nanejvýš vhodná doba.