Před deseti lety zaznělo: „My jsme 99 %”

Jan Májíček

Hnutí Occupy Wall Street, které vstoupilo do veřejného prostoru právě před deseti lety, zdánlivě nevedlo k větším výsledkům. Ve skutečnosti prolomilo cestu lidem jako Bernie Sanders. Z odmítání kapitalismu znovu učinilo součást mainstreamu.

Hnutí Occupy Wall Street učinilo z radikální kritiky kapitalismu znovu součást mainstreamu. Foto David Shankbone, WmC

V druhé polovině září 2011 se v New Yorku, v Zuccotiho parku sešli první demonstranti. Z protestu proti ekonomické nerovnosti vzniklo za dva měsíce globální hnutí, známé jako Occupy Wall Street (OWS). Ačkoli se to na první pohled nezdá, přispělo k velké politické změně.

S hnutím Occupy Wall Street máme spojeno zejména jeho ústřední heslo „My jsme 99 %”, tedy volání po odporu širokých vrstev obyvatel proti nemístným privilegiím onoho pověstného jednoho procenta nejbohatších. V USA tuto neviditelnou a všemocnou elitu ztělesňovala právě burza na Wall Street, kam demonstranti mířili.

Heslo ožilo na ulicích stovek měst po celém světě i v pracích ekonoma Josepha Stiglitze či antropologa Davida Graebera. Po více než dva měsíce se „okupační“ protesty odehrávaly po celém světě včetně osmadvaceti amerických měst. Otevřená kritika kapitalismu pronikla do mainstreamových medií.

Hnutí samo se ve své taktice inspirovalo tehdy probíhajícími protesty takzvaného Arabského jara, což byl řetězec lidových vzpour v zemích severní Afriky a Blízkého východu, jež otřásaly mnohaletými diktaturami. Americké protesty čerpaly svou sílu také z odporu proti škrtům, které následovaly po prasknutí hypoteční bubliny na americkém trhu s nemovitostmi.

Z českého pohledu pak hnutí Occupy wall Street působilo souběžně s protesty proti škrtům Nečasovy a Kalouskovy vlády. Ačkoli je místní debata často zahleděná sama do sebe, probíhající globální protesty (kromě OWS a Arabského jara, také Indignados ve Španělsku, nebo okupace náměstí Syntagma v Athénách) jí vtiskly mezinárodní rozměr. Atmosféra ve společnosti byla jasná: proti škrtům a politice, které se nápadně podobala té, jakou předváděla tehdejší česká vláda, se zkrátka demonstruje všude.

Není divu, že na jedné z demonstrací odborů a občanských iniciativ lidé po pádu egyptského diktátora Mubáraka skandovali „Káhira to zvládla, zvládneme to taky”. Hnutí Occupy tak zároveň patřilo k produktům i zdrojům globálního odporu proti politice škrtů.

Mezi jeho typickými znaky bylo organizování „bez vůdců“ a rozhodování pomocí „plén“, na kterých se často mluvilo díky takzvanému lidovému mikrofonu, tedy způsobu, kdy lidé z bezprostředního doslechu řečníka jeho slova opakují tak, aby se donesla dál, a tak stále dokola, až je poselství „přeposláno” i lidem velmi daleko od původního mluvčího.

Ona strategie „bez vůdců” byla podrobena už tehdy silné kritice zejména proto, že ačkoli je zpočátku inkluzivní, velmi snadno dovoluje, aby se prosazovali zkušenější řečníci či aktivisté. Nehledě na to, že ony první protesty se v Zuccotiho parku sešly na výzvu časopisu Adbusters, který se zaměřuje proti konzumní kultuře, takže o nějaké spontaneitě v začátku hnutí také nebylo možné mluvit.

Autoři z Adbusters se však rozhodli, že nebudou formulovat žádné požadavky, a tak se pravidlo jednoho hlavního bodu opakovaného stále dokola, které původně v pozvánce k okupaci autoři vytyčili, rozpadlo. Horizontální struktura hnutí také narážela na problémy, když se na okupovaných náměstích začalo objevovat větší množství lidí bez domova, často s psychickými problémy a bez chuti či síly se zapojovat a politicky angažovat.

Mnozí aktivisté nebo účastníci okupací nikdy předtím nemuseli s lidmi dlouhodobě žijícími na ulici jednat, což vedlo k nechtěným konfliktům. To však nijak neumenšuje politické dopady, jaké mělo hnutí na americkou politiku. Prvním příkladem může být hnutí Black Lives Matter, které čerpá jak z hlubší americké tradice boje za občanská práva, tak z Occupy Wall Street tím, že hnutí lze vytvořit zdánlivě z ničeho.

Druhým příkladem je samozřejmě radikalizace a posun části demokratické strany. Bernie Sanders čerpal část svojí podpory a organizačního zázemí právě z lidí a energie, kterou hnutí Occupy Wall Street vytvořilo. Pro mainstream demokratů se stalo těžké levici prostě ignorovat, protože její hesla o nerovnosti rezonovala stále širší potenciální voličskou základnou. Nakonec i Sandersova prezidentská kandidatura a zvolení Alexandry Ocasio-Cortezové i dalších představitelů radikální levice do Sněmovny by nebylo bez Ocuppy Wall Street možné.

Posledním příkladem může být „Hnutí patnácti dolarů“, tedy celostátní kampaň zaměstnanců fast-foodů, ale také pracovníků v pečovatelských službách či ve státní správě, za zvýšení minimální mzdy právě na oněch patnáct dolarů za hodinu a za právo se odborově sdružovat. Hnutí se rozvinulo v roce 2013, tedy dva roky po Occupy a odvolávalo se na nerovnost a sociální nespravedlnost — tedy jeho ústřední témata.

Kampaň měla úspěch v několika státech a ovlivnila i prezidentské volby. Nepřekvapivě právě Bernie Sanders prohlásil, že by jako prezident zavedl patnáct dolarů jako minimální mzdu platnou na úrovni celé federace.

Bohužel stejně nepřekvapivě bylo zavedení takové minimální mzdy vyňato z pandemického legislativního balíčku America Rescue Plan demokraty kontrolovaným Senátem v únoru letošního roku. Mezi tím ale zavedla minimální mzdu ve výši patnáct a více dolarů řada států či měst.

Vzdor taktickým i strategickým slabostem Occupy Wall Street, vzdor tomu, že hlavní síla hnutí vyprchala pod náporem státní represe po dvou měsících, posunulo hnutí poltickou imaginaci USA doleva. Odpor proti kapitalismu se vrátil po téměř deseti letech do mainstreamu. Můžeme jen s nadějí očekávat, kdo debatu posune dál v tomto desetiletí.

advertisment