Jak zaplatit snížení emisí na nulu? Zdaňme nejbohatší, navrhuje Ocasio-Cortezová

Josef Patočka

V USA roste podpora pro takzvaný „Green New Deal“ - ekonomický program, který by rychle snížil emise CO2 a přitom řešil ekonomickou nerovnost. Prosazuje jej demokratická levice v čele s mladou poslankyní Alexandrií Ocasio-Cortezovou.

Mediální poprask vyvolala Alexandria Ocasio-Cortezová, nejmladší poslankyně Sněmovny reprezentantů USA a vycházející hvězda americké demokratické levice, svou výzvou zvýšit nejvyšší sazby progresivní daně ze dnešních osmatřiceti na sedmdesát procent. Získané prostředky by podle ní měly pomoci financovat takzvaný „Green New Deal“, tedy program masivních investic do rozvoje obnovitelných zdrojů a úspor energie, který by měl řešit současně klimatickou krizi i ekonomickou nerovnost a chudobu.

„Pokud tohle znamená být ‚radikální‘, klidně mi tak říkejte,“ odráží námitky mainstreamových médií Ocasio-Cortezová, která upozorňuje, že sedmdesátiprocentní sazbu daně měly Spojené státy ještě v 60. letech za vlády demokratických prezidentů Johna F. Kennedyho a Lyndona B. Johnsona.

Mezi americkými konzervativci vyvolal návrh paniku. Krajně pravicová televizní stanice Fox News jej označila za „další útok na daňové poplatníky“ a objevila se samozřejmě i rétorika o „trestání úspěchu“. Ocasio-Cortezové se však zastali mnozí přední američtí ekonomové včetně nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana. Upozorňují, že návrh má oporu v nejnovějších výzkumech na téma spravedlnosti a efektivity daní.

Portál Vox připomíná studii ekonomů Petera Diamonda z Massachusetts Institute of Technology a Emannuela Sancheze z Univerzity v Berkeley, která na empirickém základě dokládá, že danit nejbohatší sazbou kolem 70 % je efektivní, protože subjektivní hodnota každého dalšího dolaru je pro jeho majitele za určitou hranicí příjmů nulová. Daně mu tedy neberou motivaci vydělávat a naopak vládě umožňují financovat užitečné projekty.

„Republikáni se do Cortezové navážejí, že je hloupá, ve skutečnosti jde ale o smysluplný návrh, založený na seriózním ekonomickém výzkumu — to republikánská rétorika se zakládá na nesmyslných představách pomatenců a šarlatánů,“ zastal se na Twitteru demokratické socialistky nobelista Krugman. Za „umírněný a na vědeckém poznání založený,“ označil návrh Ocasio-Cortezové také ekonomický komentátor The New York Times Paul Levitz.

Snížit emise a současně napravit ekonomiku

Návrat k vyššímu progresivnímu zdanění by měl podle levicových demokratů financovat takzvaný „Green New Deal“, jak svému plánu říkají s odkazem k reformním krokům demokratického prezidenta Franklina Delano Roosevelta ze třicátých let. Mělo by jít o rozsáhlý ekonomický program, založený na masivních investicích do rozvoje obnovitelné infrastruktury a úspor energie.

Ten by měl transformovat energetiku a spolu s ní i celé americké hospodářství. Proponenti programu zamýšlejí nejen snížit emise na nulu — stoprocentně obnovitelnou elektřinu chtějí do roku 2030 - ale současně vytvořit miliony důstojných pracovních míst, napravit ekonomickou nerovnost, vymýtit chudobu a pomoci zanedbávaným periferním regionům.

Za nedávným nárůstem popularity takového konceptuálního programu stojí mládežnické hnutí Sunrise Movement, které za jeho prosazení mobilizuje veřejnost po celých Spojených státech. Na počátku listopadu jeho členové obsadili kancelář šéfky demokratů ve Sněmovně reprezentantů Nancy Pelosiové a žádali po ní vytvoření zvláštního sněmovního výboru, který by měl plán pro „Green New Deal“ připravit. Nově zvolená poslankyně Alexandria Ocasio-Cortezová tehdy přišla protestující do kanceláře své nadřízené podpořit.

„Green New Deal“ se od té doby stal pojmem, kolem něhož se koncentruje vzrušená debata o budoucnosti americké ekonomiky a energetiky. Ve statistikách sociálních sítí nebo internetového vyhledavače Google zažívá užívání tohoto sousloví exponenciální vzestup. Současně se stal předmětem sporů právě v Demokratické straně, kde proti sobě staví umírněný establishment vedený Pelosiovou a demokratickou levici, reprezentovanou kromě Ocasio-Cortezové také politiky jako je Bernie Sanders. Umírnění demokraté odmítají program přijmout za svůj a namísto výboru pro „Green New Deal“ se rozhodli obnovit výbor pro změny klimatu, zrušený v předchozích volebních obdobích republikány.

Zástupci levice vznikající výbor označují za „bezzubý“. Vadí jim také, že se jeho činnosti mají mít možnost účastnit i poslanci, kteří přijímají příspěvky na své kampaně od fosilních korporací, jež mají přímý zájem na zachování americké závislosti na fosilních palivech. Že jsou jejich požadavky příliš radikální, odmítají. „Planetu musíme zachránit. Jinou volbu nemáme,“ říká Ocasio-Cortezová. „Pokud být ‚radikální‘ znamená navrhovat řešení, které odpovídá rozsahu problému, tak ať.“

Může to fungovat?

Podle pozorovatelů je jasné, že v Demokratické straně existuje hluboký konflikt o to, jak se ke změnám klimatu postavit. Zatímco umírněná většina chce pokračovat v prosazování dílčích opatření, jako jsou daňové úlevy pro obnovitelné zdroje, sílící levicová frakce hodlá prosazovat program ekonomické reformy, který by vrátil do hry rozsáhlé státní intervence do ekonomiky a spojil snižování emisí s redistributivními sociálními programy.

Přestože prozatím jsou její návrhy většinou zametány pod koberec, do budoucna se věci mohou změnit. Podporu pro „Green New Deal“ vyjádřil už i senátor Cory Booker, jeden z možných kandidátů Demokratické strany na prezidenta v roce 2020. A občanské organizace jako je zmiňované hnutí Sunrise se netají tím, že za dva roky hodlají udělat všechno pro to, aby pomohly do sněmovny reprezentantů zvolit většinu takových demokratických kandidátů, kteří budou „Green New Deal“ prosazovat.

Další informace

    Facebook Twitter Vytisknout
    Diskuse
    JH
    Jaroslav Hajek, Přisluhovač globálního kapitalismu
    January 11, 2019 v 14.14
    Kdepak ekonomové,
    co ti vědí o daních? Zeptejme se raději největších plátců daní, co si o tom myslí. Počkat, to vlastně víme. Tak se nemusíme ptát. Daně, by měly být hlavně pro chudé. Však oni si pak rozmyslí být chudí. A bude líp.
    AM
    No dobře.
    Jenom mi není jasné, jak by to mělo fungovat - všechny ty nově budované obnovitelné zdroje budou majetkem státu a naopak soukromé fosilní budou zákonem zakazované?

    Kovanda na iDnes tvrdí, že podle propočtů, by plán AOC zvedl státní výdaje na 72% výkonu hospodářství a že se to nedá ustát.

    Mám pocit, že Green New Deal je dobrý výtah mezi americkou smetánku, ale reálně je bez šance - představa, že USA během 12 let plně přejdou na obnovitelné zdroje, to není ani science fiction, to je prostě nesmysl...

    Je jistě dobře, že aspoň rétoricky existuje nějaká alternativa, nicméně moc kapitálu zatím giganticky převažuje a až opravdu kruté důsledky klimatické změny s tím dokáží pohnout, bych řekl.
    VK
    Vojtěch Klusáček
    February 21, 2019 v 20.28
    Zaujalo mě "Kovanda na iDnes tvrdí, že podle propočtů, by plán AOC zvedl státní výdaje na 72% výkonu hospodářství a že se to nedá ustát." Proč by se to nedalo ustát? Odpustíme-li si jenom trochu jedovatou poznámku, že když to tvrdí zrovna kovaný neoliberál Kovanda, je nejspíš pravý opak pravdou, nezáleží na nějaké konkrétní výši podílu státních investic na celkovém hospodářském výkonu. Záleží na, i má-li se zůstat v rámci neoklasických konceptů, ať má zase Kovanda trochu radost, na multiplikátoru státních investic, tj. zda jednotka investice přinese víc anebo míň než jednotku celkového efektu v hospodářství. Už je to pár let, co dokonce MMF - a ten těžko podezírat z levicové úchylky - na základě empirických údajů uznal, že v kapitálově nasycených vyspělých zemích je tento multiplikátor větší než 1, tj. se státní investice nakonec rentují.
    MP
    Martin Profant
    February 22, 2019 v 11.10
    Vojtěchovi Klusáčkovi
    Nemluvě o tom, že ten propočet je statický -- nejde jen o nezapočtené multiplikátory --, a tudíž z gruntu chybný.

    Aleši Morbicerovi
    AOC opravdu žádný výtah mezi americkou smetánku nepotřebuje. Narodila se v ní.

    USA by nejspíš do dvanácti let na plně obnovitelné zdroje nedokázaly přejít ryze technicky,o Číně a Indii nemluvě. Nicméně USA a EU mohou provést radikální změnu -- a inteligentní část kapitálu má dobré ekonomické důvody, proč mít o takovou změnu zájem (o pudu sebezáchovy nemluvě).
    Nejde tu o ekonomickou racionalitu a přes výši zdanění nejde ani o daňovou zátěž, právě tu si dokážou silní hráči relativně kompenzovat -- jde o narušení represivních mechanismu potřebných k provozu kapitalistického řádu -- ač si jinak na Lenina příliš nepotrpim, jde o primát politiky před ekonomikou.
    AM
    Fajn. AOC je ze smetánky, to jsem ani nevěděl, spletl jsem si ji s tou číšnicí z Brooklynu, ale ta asi nedokáže takhle formulovat a vystupovat, díky za info.

    Nu, v Americe nepochybně vládne oligarchie, 9 z 10 volených míst vyhrávají ti, kdo mají největší peníze na kampaň.
    Neboli - politici jsou majetkem kapitálu nebo přímo kapitalisté.

    Primát politiky nad ekonomikou je tudíž zcela vyloučen.
    AM
    Nicméně sám jsem nedávno po jistých úvahách tady tvrdil, že žádné hnutí zdola samo o sobě stačit nebude -- část bohatých a mocných se bude muset postavit jiné části téhle třídy, to souhlasím.

    Zatím je to nepředstavitelné, protože na rozdíl od dělnické třídy třída kapitalistů drží pospolu a v třídním boji jednoznačně vítězí,,,,,,,,,,, ale její rozštěpení a bratrovražedný boj bude muset přijít...
    VK
    Vojtěch Klusáček
    February 22, 2019 v 21.05
    To nač narážel pan Profant, je trochu něco jiného. Jak se podivoval už Michal Kalecki - souputník Keynese a tvůrce větvě paralelní ke keynesovství, propracovanější o dynamiku - ve čtyřicátých letech, kdy byla čerstvá zkušenost z odporu kapitálu proti New Dealu, z jakého důvodu se takový odpor ze strany kapitálu zvedl a proč tak vehementní. Jenž vedl k redukci programu v roce 37 a tomu navazujícímu znovunávratu krize s druhým vrcholem nezaměstnanosti v USA. Tkže si tím představitelé kapitálu, ve optice míry zisků sami škodili. Přičemž, jak prokázala následná válečná léta, kdy válečné hospodářství představovalo přesně ten program masivních státních zakázek, o němž Keynes a architekti New Dealu rozsahem ani nesnili, ze státních investic by byl kapitál sám profitoval.

    Kaleckému se jevilo jediné vysvětlení pravděpodobné, že jde o záležitost moci a rovnováhy sil. Dokud totiž je zaměstnanost a obecně chod hospodářství závislý na privátních investicích , drží kapitál reálnou moc, drží státy doslova pod krkem. Nebudou dělat co kapitál chce, zaškrtí se investice, hospodářství se dál zadrhne. Jakmile by se stát svými investicemi významným, neřku-li většinovým, způsobem podílel na hospodářském výstupu, kapitál na tom může dokonce vydělat, zejména v krizových časech - ovšem tuto mocenskou hračku mu to vyrazí z ruky. Nezaměstnanost a hladký chod hospodářství už nezávisí na jeho rozmaru, alespoň ne tolik, jeho mocenské pozice se scvrkávají. Kapitál ve výsledku raději akceptuje hubenější zisky, než ztrátu v mocenském poměru.

    Což bude jedna z hlavních překážek jakýchkoli současných návrhů na přebudování radikální změnu struktury ekonomiky s velkým podílem státních investic a výdajů, dalo by se s Michalem Kaleckim opakovat. To a ne na prvním místě, že by to bylo ve výsledku neufinancovatelné.