Occupy Wall Street deset let poté

Michael Hauser

Hnutí Occupy Wall Street před deseti lety neselhalo. Naopak. Spolu s obdobnými hnutími ve světě sehrálo nevyhnutelnou roli průkopníka, který se stal základem pro budoucí vznik trvalejší organizace, jež umožní změnu poměrů ve světě.

Bez hnutí Occupy Wall Street by nedošlo k probuzení amerického socialistického hnutí. Nejprve bylo Occupy Wall Street a pak vzestup Sanderse a mladých demokratických socialistů. Foto FB The Young Turks

Co přesně s desetiletým odstupem symbolizuje hnutí Occupy Wall Street? Pro jedny je to hnutí bez požadavků, v němž decentralizace a antihierarchičnost byly důležitější než soudržný politický program. Pro jiné představuje okamžik, v němž se na ulicích a v parcích objevil takřka hmatatelně alternativní svět, v němž se vztahy mezi lidmi utvářejí spontánně, svobodně a nenásilně.

Je samozřejmě snadné mluvit o politickém selhání Occupy Wall Street. Zbylo z něho však něco víc, než jsou fotografie a videa, která v době jeho výročí kolují po sociálních sítích? Nebyl to pouhý karneval rozmanitosti, v němž se lidé oddávali pocitu vytržení z běžného života, aniž si kladli otázku, jak reálně změnit mocenské a ekonomické hierarchie v americké společnosti?

Dnes se mnozí jeho sympatizanti a účastníci ptají sami sebe, jak mohli být tak naivní, že věřili tomu, že Occupy Wall Street povede k celkovému probuzení americké společnosti, které vyvolá dalekosáhlé sociální a ekonomické změny. Alain Badiou tehdy napsal knihu „Znovuzrození dějin“, v níž líčí iniciační význam globálních protestů v roce 2011, k nimž kromě Occupy Wall Street patřilo také španělské Indignados, protesty v Řecku, Arabské jaro a další hnutí.

Propadl snad Badiou a další levicoví teoretici poblouznění, když považovali tato hnutí za návrat dějin, díky němuž nastane konec fukuyamovské víry v nekonečné trvání liberálně demokratického kapitalismu?

Žádná změna?

Orientalista a kritický teoretik Hamid Dabaši tehdy polemizoval se Slavojem Žižkem, který tvrdil, že tato hnutí nemohou z principu nic změnit a předpověděl, že nezamýšleným následkem Arabského jara bude posílení islámského fundamentalismu. Podobně se dalo říct, že nezamýšleným následkem Occupy Wall Street bude vzestup konzervativního populismu.

Dabaši namítal, že Žižek nevidí nové politické možnosti těchto hnutí a vše převádí na otázku, jak založit novou politickou stranu, která dokáže uchopit moc. Tehdy jsem v Deníku Referendum napsal, že pravdu má Žižek, ale že přehlíží jednu věc. Z dlouhodobého hlediska mají totiž tato hnutí pedagogický význam. Aktivisté a angažovaná veřejnost si postupně uvědomují, že spontánní a decentralizované hnutí sice vyvolala živou představu jiného světa, ale zároveň jim něco chybělo. Nedokázala vytvořit organizační formy, které jim dají trvalejší ráz a umožní rozvíjet politiku, která povede k reálným společenským změnám.

Aktivisté a angažovaná veřejnost se dostávají do druhé fáze, v níž si uvědomují, že nezbývá než usilovat o reálnou moc a že v souladu s tím je třeba budovat určitou politickou organizaci. V první fázi vznikne hnutí jako Occupy Wall Street, které vytvoří „ostrůvky pozitivní deviace“, v nichž zakusíme příchuť jiného světa.

Ve druhé fázi se hledá nová organizační forma, která umožní „ostrůvky“ opustit a vydat se na pevninu s cílem změnit ji tak, že „ostrůvky“ již nebudou zapotřebí. Druhá fáze předpokládá první fázi. Bez hnutí Occupy Wall Street by nedošlo k probuzení amerického socialistického hnutí. Nejprve bylo Occupy Wall Street a pak vzestup Sanderse a mladých demokratických socialistů.

Konec finanční oligarchie

Alain Badiou v Occupy Wall Street, v Indignados, v Arabském jaru rozpoznal okamžik, v němž se objevila první vlna globálního lidového protestu proti neomezené moci finanční a imperiální oligarchie a proti politické vládě jako vykonavateli oligarchických požadavků. Tato hnutí byla slepá, naivní, roztříštěná, chyběly jim nosné koncepce a trvalejší organizace a připomínala první protesty a povstání pracující třídy v devatenáctém století.

Tím vším však bylo nutné projít, aby mohla přijít druhá fáze. V ní se hledá nejen vhodná organizační forma, ale také se na různých místech světa utváří orientační myšlenka, kterou spolu s Badiouem a řadou dalších současných filosofů můžeme nazvat ideou komunismu. Je to jednoduše hypotéza, podle níž jsme schopni překonat nadvládu finanční a imperiální oligarchie a vytvořit společnost bez gigantických třídních nerovností, kvůli nimž si nevíme rady s propletencem různých krizí: krize politické, ekonomické, ekologické, zdravotní a psychické.

Deset let po vzniku Occupy Wall Street a dalších protestů se můžeme ptát na jediné: kdy dozraje druhá vlna globálních protestů? Nová hnutí se beze sporu poučí z hnutí jako Occupy Wall Street a vynaleznou určitou organizační formu. Místo „jiného světa“ tady a teď se pokusí uplatnit politické strategie a koncepce, které umožní uskutečnit reálnou změnu světa, o níž právě hnutí Occupy Wall Street snilo.

Diskuse
JP
November 25, 2021 v 11.40
Od roztříštěnosti k organizaci?

M. Hauser vyslovuje naději (či snad přímo předpoklad), že z naprosté roztříštěnosti a živelnosti hnutí Occupy se nyní (nebo alespoň v blízké budoucnosti) vyvinou jakési pevnější, efektivnější organizační struktury odporu proti globálnímu kapitalismu.

Ovšem: pokud by něco takového skutečně mělo vzniknout, pak by v základu takovýchto organizovanějších struktur musela ležet nějaká skutečně nosná, inspirační idea.

M. Hauser takovouto ideu nijak nejmenuje, neurčuje; pouze naznačuje dva momenty, které by snad její existenci mohly suplovat:

1. odpor proti extrémním majetkovým disproporcím, proti nadměrné moci koncernů

2. " alternativní svět, v němž se vztahy mezi lidmi utvářejí spontánně, svobodně a nenásilně"

Ad 1: což o to, takto extrémní majetkové rozdíly jaké jsou přítomny v současném světě mohou mít skutečně společensky destabilizační, či přímo destruktivní charakter. Toho si byli plně vědomi už Platón a Aristoteles.

Ovšem: velká sociální hnutí (či přímo revoluce) minulosti nevznikala ani zdaleka v důsledku holého faktu velkých majetkových rozdílů, jako především v důsledku čiré existenční nouze. A tuto v přítomné době v zemích západního světa skutečně nemáme, alespoň ne v masové podobě.

A za druhé: od Marxe víme, že k zásadním systémovým změnám (revolucím) dochází až tehdy, když k nim dozrály především objektivní podmínky - to jest když výrobní vztahy svým rozvojem přesáhly omezený rámec dosavadní společensko-ekonomické formace.

Ovšem: nic neukazuje na to, že by současný kapitalismus byl objektivně přežilý. Že by byl nefunkční. Příjmové rozdíly pro jeho existenci nejsou žádnou překážkou; naopak jsou jedním z jeho nejsilnějších motivačních faktorů, a tedy jedním ze základních sloupů jeho existence a jeho síly.

Ad 2: Tady by napřed bylo nutno dokázat, že onen "alternativní svět" s principiálně spontánní tvorbou interpersonálních kontaktů vůbec může mít reálný potenciál k tvorbě ustálených organizačních struktur. Daleko spíše je nutno vycházet z toho, že takto pojatá spontaneita dokáže zplodit právě jenom okamžikovou revoltu - emocionální a nespoutanou, ale s velice krátkým poločasem rozpadu.

Zkrátka, jednou větou: z pouhého emocionálního pocitu odporu proti nerovnoměrnému rozdělení společenského bohatství za podmínek kapitalismu není možno očekávat vytvoření nějaké účinné, strukturované a funkční alternativy.

Ještě jednou: tam kde chybí skutečně nosná idea, tam je marné zkoušet ze země vydupat nějakou účinnou alternativu vůči stávajícím pořádkům. A to už vůbec ne na základě víceméně anarchisticky pojímané svobody.

ON
November 25, 2021 v 11.46
V mnohém souhlasím, ale......

Vyvolat představu "jiného světa", čili nějakou utopii zbavené chyb aktuálního světa je vcelku jednoduché. Problém nastává, jak tento "jiný svět" začít uskutečňovat a do toho jistě spadá otázka ustavení silného, dostatečně soudržného a vytrvalého politického hnutí. Je třeba si položit otázku, zda fakt, že se to nedaří, nepoukazuje na něco problematického v samotné představě "jiného světa", kterou mnozí na radikální levici vyznávají. Každá představa "jiného světa" nemůže nevycházet z konkrétních problémů aktuálního světa a z trpělivého kritického zvažování aktuálních možností a podmínek, které se nabízí pro přechod k němu. Do "jiného světa" nelze ze současného světa nějak zázračně přeskočit, anebo si přechod k němu násilně vynutit (zkušenost sovětského komunismu). Jinými slovy, nejde o nic jiného než o vůli a schopnost dělat reformní politiku. To si ale mnozí, kteří sní o "jiném světě", ne zcela uvědomují. Proto se jim nedaří se organizovat, sjednotit (společný protest proti něčemu ještě není sjednocení), vytvořit realistický program, proniknout do institucí a začít je postupně měnit a každý krok do "jiného světa" kriticky vyhodnocovat dle jeho důsledků. Jejich politikou je jakési "všechno nebo nic"..... V tomto modu utopického myšlení se pohybují Žižek, Badiou a zdá se, že i Vy (?). Žižek je sice "skeptik", ale nestal by se "rockovou hvězdou" části radikální levice, kdyby se svým myšlením v zásadě stále nepohyboval v tomto paradigmatu. Uskutečnit jej sice nejde, ale proč o takové utopii neustále nemluvit a nerozpalovat mladistvá srdce.

Problém neschopnosti dělat reformní politiku je ovšem rovněž problémem sociálně-demokratického hnutí, které se sice do těch institucí dostalo, uskutečnilo mnoho reálných pozitivních změn, ale postupně její reformní zápal a představivost vyhasly. Jeho výhodou ale je, že má v genech pozitivní zkušenost, že svět se nedá měnit bez postupných a pomyšlených reforem "teď a tady" a lze jen doufat, že se k této zkušenosti vrátí. Pokud ne, tak "jiným světem", o kterém sní jak reformní tak radikální levice, nebude něco jako post-liberální socialismus, ale projekt konzervativní (kontra)revoluce jako "neliberální demokracie" (Orbánovo Maďarsko..) končící nakonec v autokracii a diktatuře. Má poznámka ale nemá nikterak zlehčovat působení iniciačních hnutí pro změny typu Occupy Wall Street.

JP
November 26, 2021 v 10.57
Reformy versus revoluce

Pane Novotný, pokud Vás skutečně blíže zajímají mé názory na vztah reforem a revoluce, pak ty jsem zrovna v minulých dnech zevrubně vyložil na mém webu, jakožto odpověď na otázky pana Ungera: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/manifest-strany-autenticke-levice/comment-page-1/#comment-8623

Tady mohu jenom ve vší stručnosti zopakovat, že Vy máte sice na straně jedné naprostou pravdu v tom, že taková systémová změna ("revoluce"), která by měla mít reálný potenciál současný systém kapitalismu nahradit nějakým uspořádáním funkčnějším, spravedlivějším a humánnějším, že taková změna by musela vycházet z kontinua přirozeného vývoje (tedy ze stálého úsilí reformního).

Na straně druhé ale reformismus sám nikdy k takovéto zásadní systémově proměně nedospěje, protože nikdy nemá odvahu pohlédnout "za roh", za hranice právě panujících poměrů. Reformismus má vždy vyslovenou fobii před tímto "jiným světem"; a tak místo aby hledal cesty k němu, stále jenom varuje před jeho nebezpečími.

Ano, cesta vpřed, cesta do nových končin, do nových světů byla vždy spojena s rizikem; ale často je tomu tak, že největším nebezpečím je právě to, když se pasivně zůstane sedět na místě. Obrazně řečeno, kdyby naši opičí předkové nenašli odvahu postoupit riziko vydat se do otevřené savany, dost možná bychom doposud "seděli na stromech".

Ve svém souhrnu je vývoj lidstva neustálou dialektikou mezi kontinuem a mezi změnami skokem; jde jenom o to si tuto dialektiku uvědomit, a postupovat podle jejích zákonitostí s jasným vědomím a záměrem. Jenom tak se vyhneme tomu, abychom byli slepě vláčeni její vlastní dějinnou dynamikou.

MP
November 26, 2021 v 11.1
Milý Oto

Otázka, zda problém není v samotné představě "jiného světa", dopadá mnohem tvrději na reformní než radikální levici.

V bohatých zemích v Evropě existuje dále dětská prostituce, na ulici umírají drogově závislí a občas také bezdomovci před pečlivě střeženými vraty nemocnic, staří lidé živoří v nedůstojném prostředí opatrovaní mizerně placenými ošetřovateli, kdysi obětavými, ale po létech vesměs z přepracování okoralými. Tam, kde je situace nejlepší, má přes pět procent dětí má vzhledem ke svému původu minimální statistickou šanci dosáhnout základního vzdělání (vyjma zemí jako Velká Británie, kde se zaručené absolvování snoubí s dvacetiprocentní funkční negramotností šestnáctiletých) -- prostě ve všech zemích EU, kde vesměs vládla nějaké to desetiletí sociálně demokratická levice a vždy tam v posledních šedesáti letech znamenala významnou politickou sílu, existují zcela odporné a neomluvitelné sociální krutosti. Odstranitelné krutosti -- odstranitelné jak technicko-organizačně, tak z pohledu konformity se stávajícím společenským řádem. A to mluvím o měkkých problémech, nikoli o globální chudobě a o mase dětí umírajících hlady či zmrzačených mnohaletou drastickou podvýživou.

Nepovažuji za levici ono zvláštní politické species, které si přivlastňuje v některých zemích sociálně-demokratickou tradici a jehož politika spočívá v devize: „Musíme se smířit se situací, jaká je. Ano, my bychom chtěli progresivní zdanění, kvalitní školství, slušné důchody -- ale víte, my jsme jen vládní strana, která vyhrála volby. Vůbec, buďte rádi, že Vám dokážeme alespoň trochu zvýšit minimální mzdu.“ (oba pamatujeme vládu ČSSD v letech 2002 -2006 a v letech 2013 - 2017, to Hamáčkovo svinstvo nestojí ani za komentář -- a oba máme tendenci to považovat jen za politováníhodnou výjimku, která nevypovídá o celkovém stavu sociálně demokratického hnutí v Evropě, ačkoliv tušíme opak). Musím si ovšem při pohledu na tuto ohavnost klást otázku: Pokud se reformní levice pochodujíc institucemi prakticky vždy tak beznadějně zkurvila dlouhodobou konformitou, není na této strategii něco špatného?

Známe oba desítky inteligentních odpovědí, z nichž některé rozhodně nelze odbýt mávnutím ruky (nestrávil bych rok života překládáním Marcuse, kdybych si nemyslel, že stojí za promýšlení). Dlouholeté odborné vzdělání a generačně exkluzivní zkušenost (možná až příliš exkluzivní, často postrádáme trpělivost s těmi, kteří ji jako Michael Hauser nemají) nás oba naučili nepodlehnout intelektuální pasti „jiného světa“, který je za rohem, „jiného světa, za který stačí jen nemilosrdně bojovat a on se zjeví“. Naučili nás také nevěřit ve fatalitu stávajících poměrů, které lze ve prospěch tohoto nového světa jen katastroficky zničit, jež však není možné reformovat (protože by nás při tom reformování zkorumpovali a sežrali).

Víme, že Occupy Wall Street a hlavně mnohem zajímavější hnutí v Řecku a Španělsku, podobně jako Žluté vesty signalizují děsivé selhání reformní levice, která se stala naprosto nedůvěryhodná pro velké skupiny velice pochopitelně rozhněvaných a bolestně sociálně přetěžovaných lidí . Máme bohužel příležitost sledovat naprostou neschopnost sociálních demokracií vzít tento signál vážně. Dokonce naopak, zcela lehkovážně si z něj vybírají jen jednu stránku a pokoušejí se o populismy typu „konzervativního socialismu“.

Liším se od Michaela v jeho hodnocení Occupy Wall Street -- a tedy už nemohu předpokládat shodu, se kterou jsem doposud psal „my oba“ -- v jednom momentu: Beru naprosto vážně dějinné vystoupení uvedených hnutí a vnímám osvobozující potenciál, který je stvořil. Ale kladu mnohem větší důraz na rizika, která sebou nese nerozlišená emoce hněvu, ve které se spolu s abstrakcí globálních elit sveze také antiintelektualismus, a tu antisemitismu, tam antimigranské postoje, onde fundamentalismus. Na emoce, kterou je teprve potřeba tvrdou prací pročistit k politickým idejím a právě proto v Occupy nevidím žádný začátek nového, jen jeden z mnoha kroků v občanské pedagogice dějin, bez které by západní občanství propadlo zcela pusté konformitě.

Děsí mne nadšení části generace o dvacet starší než jsme my, která se toho rudimentárního hněvu chytá jako otevření nové dějinné příležitosti. Svědčí to o dlouhém a krutém politickém půstu, jímž prošli. Ale reformní levice na to nemůže reagovat jen obhajobou svého přístupu, musí se vyrovnat s propastí, kterou ji populistická hnutí zase jednou zpřítomnila.

JP
November 26, 2021 v 11.21
Tápání radikální levice

"Do "jiného světa" nelze ze současného světa nějak zázračně přeskočit, anebo si přechod k němu násilně vynutit" - pane Novotný, to je v zásadě přesně to co já neustále znovu opakuji mým přátelům (a především mým odpůrcům) ze strany Levice. Znovu a znovu jim opakuji, že přechod k nějakému druhu postkapitalistické společnosti je krajně složitá záležitost - a že v žádném případě k tomu nepostačí být jenom opovědným odpůrcem kapitalistických pořádků.

Radikální levice skutečně znovu a znovu propadá svůdné představě, že zcela postačí nějakým způsobem vyhlásit boj světovým koncernům, zdanit bohaté, zavést v masovém měřítku družstevní formu vlastnictví, a že tím bude víceméně už všechno hotovo.

Oni jsou sice proti kapitalismu; ale většinou si sotva uvědomují, co to vlastně tento kapitalismus doopravdy je. A jaká je jeho - niterná - souvislost s tržní ekonomikou. Že jsou to vlastně siamská dvojčata - která se dají jenom krajně obtížně (pokud vůbec) od sebe oddělit.

Zcela střízlivě vzato, zdají se opravdu být jenom nepatrné naděje na to, že by v dohledné době bylo možno nějakým zásadním způsobem transformovat (neřkuli odstranit) systém kapitalismu. Nicméně - pořád ještě měl Marx pravdu v tom, že tento systém trpí zcela zásadními interními protiklady. A že tento interní rozpor kapitalismu zřejmě nemůže existovat donekonečna, a že si jednou sám vynutí zásadní řešení. My sami tento "jiný svět" zřejmě už nezažijeme, nezakusíme; ale už jenom objevit cestu která k němu vede a vydat se na tuto cestu, už to by bylo velmi významným počinem.

Ani první křesťané se nikdy nedočkali svého vysněného "Božího království"; ale přesto to byly právě jejich sny, jejich vize, které zcela radikálním způsobem proměnily tvář Evropy přinejmenším na další dvě tisíciletí.

ON
November 26, 2021 v 12.4
Pane Poláčku

děkuji za reakci…. Již léta zde debatujeme o otázce „systémové změny“ – to je onen „jiný svět“; když tuto ideu budeme zkoumat čistě v myšlení – tedy „dialekticky“ – dostáváme se do neřešitelných problémů. Historické zkoumání přechodů z jedněch světů do jiných světů, častá zábava filozofů, která se s nimi často "vypořádává" „dialektikou“, přehlíží mnoho „detailů“, se kterými se musí naopak vypořádat historický výzkum nebo sama politická praxe .... Když přeneseme problém „systémové změny“ do empirického světa, nemůžeme než potvrdit reformismus jako reálnou cestu…. Mám dojem, že Vy jej uznáváte v druhém odstavci komentáře, ale popíráte ve třetím. Ale přečtu si rád, jak to vlastně myslíte ve Vašem článku, na který odkazujete….. Koneckonců oba se řadíme k levici a jde nám (doufám) o to samé…..

ON
November 26, 2021 v 13.45
Milý Martine,

děkuji za obsáhlou reakci…. Když mluvím o tom, že socdem přestala být reformní a ztratila představivost, ty mi v prvním odstavci podáváš bohatý výčet důsledků; já je trváním na reformismu nepřehlížím, naopak. V druhém odstavci a dále popisuješ to, co já nazývám obecně kvazi-sociální-demokracií, mohl bych také říci ritualistickou sociální demokracií, v obecném smyslu jde o oportunistické vrůstání do existujících institucí, jejichž funkčnost přestává být kriticky analyzována a uzpůsobována vzhledem k měnícím se poměrům a schopnosti řešit problémy. Takže nepovažuji reformismus za špatnou ale stále dobrou strategii, bohužel sociální demokracií mnohde opuštěnou. Jenom bych si dovolil upozornil na čtyři věci.

Za prvé, výčet důsledků, které správně uvádíš, je třeba vidět v různých kontextech; situace v „západních sociálních demokraciích“ je v tomto směru různá. Za druhé, ne každý okolnostmi vynucený politický kompromis, musí být automaticky svědectvím o úpadkové kvazi-sociální-demokracii. Za třetí, ona „past jiného světa“, do které nechceme oba upadnout, má východisko v určité zaslepenosti vůči světu „tady a nyní“. Vidíme jeho všemožné krutosti a jsme z nich zhnuseni a rozčíleni a přemýšlíme o alternativních světech, ve kterém tyto krutosti nebudou. Ale přesto všechno, jen v tomto světě můžeme identifikovat reálné příležitosti a možnosti, jak postupovat. Nežijeme uzavřeni v totalitě nemožností svět měnit k lepšímu. A nežijeme ve světě horším, než před třiceti, padesáti či sto lety, ačkoli se stěží shodneme, zda žijeme ve světě lepším…. Za čtvrté, musíme si uvědomit, že dnešní problémy, kterým čelíme, mají komplexnější povahu než kdykoli v minulosti. Hledat jejich řešení – co má být vlastně jejich cílem a jaké k tomu volit prostředky - je stále obtížnější. Je to možné, ale vyžaduje to mnohem větší nároky na propojení různých aktivit – politiky, vědy a všemožných participativních aktivit „zdola“, navíc (s ohledem na globalizaci) v lokálním, národním a nadnárodním měřítku. Na jedné straně vidíme nekonečné rozrůzňování názorů (partikularismus) na to, co je vlastně problémem a jak jej řešit, na druhé straně stále zoufaleji cítíme potřebu nějakého „obecného“ sjednocení (univerzalismus).

Pokud jde o hnutí Occupy Wall Street. Musíme jej hodně číst v americkém kulturně-politickém kontextu. Zrovna u tohoto hnutí bych neviděl nějaké rizikové „emoce hněvu“, o kterých píšeš (na rozdíl od Žlutých vest). Hnutí Occupy... působilo v nejlepší americké liberálně-republikánské tradici jdoucí od Jeffersona prodchnuté až náboženskou vírou ve svobodu a rovnost (psal o ní hezky Tocqueville). Politika Wall Streetu je přesně politikou, která jde proti této tradici, v tomto směru by ti řekli mladí američtí účastníci hnutí, že jeho politika je „proti-americká“. (Vzhledem k „americké výlučnosti“ se hnutí Occupy… stává symbolem boje proti globálnímu finančnímu kapitalismu obecně.) Existují ale různá hnutí – environmentální, mírová, za lidská práva apod. Tohle vše jsou participativní tlaky ze zdola, ze kterých musí sociální demokracie čerpat energii a hlavně odvahu k reformismu. K těmto tlakům se, samozřejmě, v poslední dekádě přidružují krajně-konzervativní síly, včetně jejich teoretické legitimizace (např. „konzervativní socialismus“), což je velký problém.

MP
November 27, 2021 v 10.29
Milý Oto

Tady je podle mého přesvědčení třeba rozlišovat. samozřejmě mohu a v jistém smyslu musím číst řecká hnutí (ať studentská, ať bramborářů), španělské Indignados, hnutí arabského jara a Occupy Wall Street z hlediska idejí: tedy očekávání, která otevřela; jejich programatiky a kritiky; idejí, ke kterým se vědomě či implicitně odkazovala.

U Žlutých vest by to bylo složitější, ale přesto podle mého mého názoru nelze přehlížet jejich strukturální podobnost s hnutími z první poloviny desátých let.

Zároveň nesmíme zapomínat na fakt, že význam těchto hnutí je dán jejich schopností mobilizovat masy k určitému politickému jednání. A to k jednání houževnatému a náročnému časově i logisticky. K jednání, které vyžadovalo spontánní převzetí organizační odpovědnosti -- to o čem jsem v předchozím příspěvku psal jako o "občanské pedagogice dějin" a co každá moderní demokracie životně potřebuje. A tato pedagogika stačí, abych s nimi silně sympatizoval.

Ovšem taková mobilizace znamená vždy jen podmínečné přijetí idejí hnutí množstvím heterogenními skupinami, které jsou to mobilizace vtaženy. V momentu mobilizace lze na krátkou dobu zapomenout témata, která tyto skupiny rozdělují (tak, jako bylo v Americké revoluci zapomenuto přes její „liberálně-republikánské“ téma otroctví a Jefferson ho až po vítězství otevřel nikoli jako politické, ale morální téma). A jestliže tato mobilizace a její houževnaté mnohaměsíční nasazení dělá z takových hnutí událost, bez pročištění mobilizace (=“hněvu”, jak jsem to metaforicky s odkazem na Indignados vyjádřil) k ideje hnutí, která působí jako páteř nemobilizovaného trvání, je historický význam nečitelný, nevyjádřený. Ostatně právě v poli běžně rozšířených interpretací oné liberálně-republikánské americké tradice může znít otázka téměř zlovolně, jaké ideje, jaký odkaz Occupy Wall Street vlastně zanechalo (kromě čtení samotného vzdoru proti establishmentu jako idej: baudiovského svědectví o trvajícím potenciálu změny, toho posledního útočiště melancohlického postkomunisty)?

Jsem reformní levičák a vím, že v politice je třeba hledat shodu potřebnou k jednání, někdy za cenu kompromisů, které jsou na hraně. Nicméně oproti Tobě tvrdím, že míra kompromisů se statu quo, kterou v posledních desetiletích páchají sociálně demokratické strany přesáhla kritickou mez a je třeba o ní uvažovat jako -- odpust provizorní slovo - systémovém problému sociální demokracie. A nic na tom nemění, že nikoliv každá sociální demokracie je v takových sra..ách jako ta česká. Jistě nabízí se tu omluva globalizací, která radikálně zužuje manévrovací pole. Ale ono se nejde pořád jen omlouvat a opakovat obhajoby reformismu -- třebas postavené na dobrých argumentech a intelektuálně vybroušené.

JP
November 27, 2021 v 12.36
Subjektivní a objektivní faktory za kapitalismu

Pane Profante, s Vaším hodnocením z času 11.1 bych víceméně zcela bezvýhradně souhlasil; až na jeden jediný moment.

A to totiž na tu okolnost, kdy Vy víceméně všechnu vinu za nehumánní sociální poměry v kapitalismu subjektivizujete - tedy dáváte ji za vinu nedostatečným aktivitám sociální demokracie. Samozřejmě, Vy přitom máte před očima "zářný" příklad sociální demokracie české, především v její skutečně nevábné podobě z posledních let. Tento specifický fakt českého prostředí Vám pak ovšem umožňuje přehlížet základní fakt - totiž že ty (a)sociální poměry které jste s takovou přesvědčivostí vylíčil jsou zcela logickým a přirozeným výsledkem a důsledkem stávajícího systému kapitalismu. A že i ta nejpoctivější a nejangažovanější sociální demokracie nemá šanci na tom něco zásadního změnit.

Samozřejmě, takto poctivá a angažovaná sociální demokracie vždy může (a vlastně musí) protlačit to či ono; ale existuje tu jedna zásadní, i když napohled neviditelná hranice.

Už ve svém prvním vstupu jsem napsal, že majetková nerovnost nijak není v rozporu s podstatou kapitalismu; nýbrž naopak, je jeho základním sloupem a hnací silou. Kapitalismus je neustálý závod a zápas o to, kdo dostáhne většího zisku, vyšších příjmů, většího bohatství. Pokud by toto zmizelo, zmizí základní motivace fungování (a produkce) tohoto systému.

A za druhé: sociální demokraté jako by stále ještě nechtěli vzít na vědomí, že přerozdělovat opravdu není možné donekonečna. To jest: není možno donekonečna zdaňovat ty bohaté. V rozporu s obecným míněním tito multimiliardáři většinou nejsou jenom jacísi neužiteční paraziti - nýbrž jsou zároveň "kapitány průmyslu". A když jim - nadměrným zdaněním - vezmete možnost vydělávat jejich miliardy, pak oni prostě přestanou podnikat. Protože už by to pro ně ztratilo smysl. Pak by bylo nutno tuto jejich podnikatelskou aktivitu nahradit buďto státním socialistickým vlastnictvím; a to už tady bylo, a je známo jak to dopadlo. Anebo - jak je u současné levice dost velkou módou - vlastnictvím družstevním; což je ovšem ze všeho nejspíše jenom kříženec mezi vlastnictvím socialistickým a vlastnictvím kapitalistickým, pravděpodobně mnohem spíše s nectnostmi nežli přednostmi obojího.

Nástup neoliberalismu svého času nebyl jenom jakýmsi ďábelským záměrem skupinek asociálních spiklenců, nýbrž zcela zákonitou reakcí systému na deformace, které v něm nastaly v důsledku přespříliš štědrého sociálního státu poválečné éry. To byl přesně ten moment, kdy prosociální reformy překročily onu zmíněnou hranici - a kdy se systém (v zájmu vlastního uchování, vlastní efektivity) začal bránit své destrukci.

To je v podstatě všechno, není na tom nic složitého. Jde jenom o to - opakuji ještě jednou - nepodléhat pokušení převádět do subjektivní roviny procesy, které mají ve skutečnosti objektivní, systémově podmíněný charakter.

JP
November 27, 2021 v 12.54
Reformovat až do soudného dne?

Pane Novotný, svého času (už je tomu dost dávno) se na jednom politologickém semináři Mnichovské univerzity řešila otázka vztahu mezi konzervativním a radikálním (progresivistickým) přístupem k řešení společenských problémů.

Jeden student na toto téma měl referát; a použil pro znázornění daného rozdílu skutečně zajímavý příměr. Řekl: "Konzervativec je ten, kdo se snaží i starý vehikl stále jenom opravovat, stále ho flikovat výměnou dalších a dalších součástek - a nikdy nepřenese přes srdce že by se toho svého důvěrně známého vozítka měl vzdát a nahradit ho vozem zcela novým. Zatímco progresivista je oproti tomu ten, který už jenom když se porouchá volant hned běží koupit zcela nové auto."

Pane Novotný, nemohu si pomoci ale Váš postoj mi skutečně připadá přesně takový, totiž že jste přesvědčen že starý vehikl kapitalismu je možno neustálými dalšími a dalšími opravami vylepšit natolik, že jednoho krásného dne bude schopen vozit všechny pasažéry bez rozdílu. A nejste schopen či ochoten smířit se s představou, že dříve či později bude stejně nutno tuto starou káru vyhodit, a začít si zvykat na vozidlo zcela nové, modernější a výkonnější.

To je vlastně všechno; nevím co bych k tomu ještě dalšího řekl. Jak známo, proti gustu žádný dišputát. Kdo pociťuje vnitřní emocionální averzi vůči zásadním, radikálním změnám, toho nepřesvědčí ani ty nejprůkaznější logické argumenty o potřebnosti takovéhoto radikálního kroku.

Jenom bych se ještě trochu zastavil u dialektiky, kterou jste - musím přiznat že jsem zcela nepochopil z jakých důvodů - zavrhl.

Pane Novotný, dialektika není jenom jakási suchá, odtažitá teorie. Ve svém nejhlubším jádru princip dialektiky neznamená nic jiného, nežli schopnost a ochota nenahlížet věci tohoto světa jednostranně. Jenom tou či onou optikou.

A nejen radikální hurárevolucionářství, ale stejně tak i úporné setrvávání na nekonečně prolongovaném reformismu jsou přesně takovýmto pouze jednostranným postojem, pouze jednostrannou optikou.

Problém je právě v tom: kdo se na věci dívá jenom jednou takovouto optikou, ten vůbec nedokáže vidět a spatřit, že existuje ještě i jiný svět. A proto zcela přirozeně každého kdo přichází s jiným pohledem pokládá za fantastu který vykládá a tvrdí naprosté nesmysly.

Někdy skutečně nezaškodí, podívat se na svět i ze zcela opačného úhlu pohledu. Může to dost významně rozšířit nejen čistě teoretické, ale i vlastní osobní obzory.

MP
November 27, 2021 v 16.26
Josefu Poláčkovi

Samozřejmě, že tu vinu subjektivizuji. Vina musí vždycky mít subjekt. Prozřetelnost, příroda, poměry a "ono se" jsou vždy nevinné.

Ale jde o to, z čeho sociální demokracii viním -- a to nejsou ani stávající poměry, ve kterých jsou možné ty krutosti a surovosti, které jsem zmiňoval, ani skutečnost, že chápe politiku jako umění možného.

Vina sociální demokracie spočívá v tom, že nemá odvahu promýšlet svá selhání a hledat přiměřená řešení přiměřená objektivně změněné situaci . A v její neschopnost čelit nástupu nového populismu, v nejhorších případech dokonce ochoty být s ním konformní.

Jistě, míra té viny je různá, děsivá hloupost návratu k domnělým tradičním levicovým hodnotám se naštěstí zatím mstí sama volebními neúspěchy, v Británii jako v Čechách, a při svých hrátkách se šířením nenávisti vůči uprchlíkům a gastarbeitrům patří ČSSD stále ještě k menšině evropských sociálních demokracií s podobným vomitivním charakterem. Ale i v těch nejslušnějších sociálních demokraciích je například téměř tabu otázka po udržitelnosti cíle maximální zaměstnanosti (vykupovaného v nejlepším případě stigmatizovanou skupinou vyloučených), v evropských sociálních demokraciích představují podobné tabu také diskuse o sociálních následcích měnové unie se zbídačením evropského jihu atd.

JP
November 28, 2021 v 10.5
Vina člověka kontra vina poměrů

Pane Profante, tak tohle je ale opravdu docela zajímavá záležitost. Tvrdíte, že vina je vždy zásadně subjektivní. A že příroda, poměry atd. jsou vždy nevinné.

Vzpomněl jsem si teď na svého času legendární televizní seriál ze šedesátých let "Píseň pro Rudolfa III." Ten jeho díl který teď mám na mysli byl natočen v průběhu roku osmašedesátého - tedy v čase politického uvolnění. A tak i zde byl rozehrán příběh, kdy děd oné řeznické rodiny (představovaný Miroslavem Homolou) byl konfrontován s tím, jak jakožto příslušný funkcionář - zřejmě v politicky vypjatých padesátých létech - naprosto iracionálním zásahem z ideologických důvodů jednoho nevinného člověka zbavil možnosti studia.

Když je pak otcem rodiny (Darek Vostřel) konfrontován s tímto svým (zlo)činem, pak se brání výkřikem: "Tím byla ale vinna doba!!"

Ano, je nepochybné že z jeho hlediska to nebylo nic jiného nežli nejapná, zbabělá výmluva, kterou chtěl ze sebe setřást svou vlastní vinu. V rovině čistě osobního jednání, osobní odpovědnosti skutečně vždy zásadně platí vina vlastní, a není možno, není přípustno se (téměř) na nic odvolávat, na nic vymlouvat.

Jenže: druhá stránka věci je, že ta "doba" tady skutečně byla. A že působila; a že bylo objektivně sotva možné se tomuto působení plně vyhnout.

Vezměme si třeba jenom léta normalizace, která jsou nám bližší. A zůstaňme zrovna u hrdinů našeho televizního seriálu. Marta Kubišová, která zde byla jednou z profilových zpěvaček, právě v onom zmíněném dílu nazpívala svůj proslulý song "Modlitba pro Martu". A byla to právě tato Marta Kubišová, která byla - snad jako vůbec první ze všech zpěváků a hudebníků - normalizačním režimem postižena zákazem vystupování. Tehdy největší hvězda české pop-music, která měla i otevřené dveře k proniknutí na Západ (měla smlouvu na vystupování v pařížské Olympii), interpretka písně která se ve vypjatých srpnových dnech roku osmašedesátého stala neoficiální národní hymnou - tato zpěvačka byla samovládným režimem sražena zemi právě v okamžiku svého největšího rozletu.

A já osobně jsem vždy cítil vinu za to, že jsme ji v tom nechali. Že jsme tu, která se stala symbolem naší svobody, nechali bez jakékoli pomoci stát se obětí režimu který nám tuto svobodu vzal.

Jistě, nemohl jsem podniknout naprosto nic účinného na její obranu; jakýkoli pokus by byl pouze marným a zbytečným gestem. Ale přece: kdo jiný by tu měl být vinen, nežli my sami? My všichni? S výjimkou malé hrstky těch, kdo se tomuto režimu dokázali postavit na otevřený odpor?...

A tak jsme - více či méně - mlčeli. A teď: kdo je tady doopravdy vinen? Jsme v plné míře vinni jenom my sami - anebo na tom všem přece jenom svůj díl viny nese přece jenom také "doba"? Reálné poměry, které svou silou, svou mocí drasticky zúžily prostor pro naše jednání?

Pane Profante, já jsem kdysi byl také přesvědčen že člověk, jakožto jednotlivec, nese plnou a nijak nerelativizovatelnou vinu za své vlastní jednání. Ale čím víc toho vím o světě a o tom, jaké motivy pohánějí člověka v jeho jednání, tím víc se mi ukazuje: ano, je určitý počet lidí kteří se za všech okolností budou chovat svobodně a odpovědně; nebo se o to alespoň budou snažit. A je určitý počet lidí, kteří se za všech okolností budou chovat ničemně. (Nebo se o to alespoň budou snažit.)

Ale ta velká masa více či méně obyčejných lidí - ti budou vždy více či méně formováni poměry, ve kterých žijí. V zásadě tu působí čistě evoluční faktor: primárním, sebezáchovným pudem a nutností každého živého tvora je přizpůsobit se (změněným) poměrům. A tento instinkt má - nedá se nic dělat - hluboko ve svém genetickém aparátu zakódován i člověk.

Zkrátka: my na jedné straně skutečně můžeme (a musíme) klást na člověka přísné morální požadavky; ale na straně druhé je nutno vždy mít na paměti i to zcela reálné působení poměrů, respektive "doby".

A tak i když Vy v zásadě zcela oprávněně vytýkáte členům současných (evropských) sociálních demokracií, že se s dostatečnou intenzitou a angažovaností nesnaží za stávajících podmínek vynutit si například maximální možnou míru (solidní a slušně placené) zaměstnanosti, pak na to odpovídám:

1. jak už jsem několikrát uvedl, stávající systém kapitalismu to v plné míře vůbec neumožňuje; a

2. i (původně) třeba angažovaní sociální demokraté jsou nakonec nevyhnutelně znaveni, udolání tímto nekonečným bojem proti mnohem silnějšímu protivníkovi. Zkrátka, stokrát nic umořilo osla. Tohle je právě ten napohled neviditelný, ale velmi reálný tlak panujícího systému, panujících poměrů na průměrného člověka, jak o něm byla řeč výše. Ano, je možno moralizovat, je možno (mnohým) členům a hlavně funkcionářům sociálně demokratických partají vytýkat jejich pasivitu, jejich faktické aranžování se s poměry. Ale na straně druhé: nedá se nic dělat, ty "poměry" tady jsou, a zcela nevyhnutelně vykonávají svou působnost. Na celou společnost, a tedy i na každého jejího člena.

Právě proto říkám znovu a znovu: z této moci poměrů se můžeme osvobodit jenom a jedině tehdy, když jim vypovíme boj. Když je odmítneme, zavrhneme jako celek. Když si uvědomíme, přiznáme jejich moc nad námi - pak už jenom tímto aktem uvědomění jejich moc alespoň podlomíme. Ale dokud setrváme v jejich logice - tedy že je tu vlastně všechno víceméně v pořádku, že všechno o co se jedná je jenom zvýšená angažovanost jednotlivců - pak tento boj o svou vlastní svobodu nikdy nemůžeme doopravdy vyhrát.

MP
November 28, 2021 v 11.27
Josefu Poláčkovi

"My všichni" je přece také subjekt, respektive může být subjekt. Uznávám, má docela složitou dialektickou strukturu, protože se ustanovuje jako komunikativní společenství a předpokládá rozvinutou intersubjektivní spleť, v níž je zakořeněn.

„My všichni, kteří jsem v tom nechali Martu Kubišovou“, je společenství, které je vymezeno národně (týká se příslušníků československého politického národa, nedává smysl uplatněno např. pro Američany, kteří v tom v téže době nechávali úplně jiné lidi), generačně (nemohla v tom Martu Kubišovou nechat například moje dcera, která se narodila po roce 1989) .

Zároveň do tohoto společenství nelze zahrnout ty, kteří sice splňovali předchozí charakteristiky, ale byli upřimně přesvědčeni, že okupace Československa a následné normalizační násilí jsou krutá, ale nutná oběť, aby se zabránilo návratu bídy krize třicátých let. Ač to působilo neuvěřitelně, takoví lidé existovali.

Přitom abyste se stal příslušníkem takového "my" bylo vždy třeba Vašeho subjektivního rozhodnutí, jehož součástí byla intersubjektivně sdílená interpretace rozdělující na "my" a "oni" -- To, že jsme ji v tom nechali, je jiná vina než ta, kterou se provinili ti, kteří ji do toho dostali a ti, kteří ji prospěchářskou kolaborací a vstřícnou předposraností v té situaci udržovali. Mimochodem tu vystupuje jedno z velkých nebezpečí podobných kolektivně přijímaných vin -- pocit morální nadřazenosti: „Já alespoň pociťuji vinu a stydím se. Ne jako oni.“

A to nebezpečí může vést k momentu, kdy "my všichni, kteří jsme v tom Martu Kubišovou nechali" přestává být subjektem a stává se rétorickým, fetišizovaným objektem, který ideologicky produkuje "povznášející pocit sounáležitosti potomků utlačovatelů s obětmi utlačování“ (v našem případě se tahle formulace o německé vině, příliš dobrá, abych ji měnil, sluší číst: "potomci těch, kteří se prospěchářsky vezli"). V tomto případě ovšem není subjektem viny "my všichni", ale ideologičtí producenti primitivního antikomunistického kýče a jejich kolaboranti.

ON
November 28, 2021 v 17.23
Martine....

„… míra kompromisů se statu quo, kterou v posledních desetiletích páchají sociálně demokratické strany přesáhla kritickou mez a je třeba o ní uvažovat jako -- odpust provizorní slovo - systémovém problému sociální demokracie…..“

Nedělá mi problém nadále obhajovat reformismus, věřit v sociální demokracii a přitom ji kritizovat , za to ztrácí představivost či odvahu, reformismus naplňovat. A pokud se v tomto postoji mýlím, tak podle tebe přehlížím asi fakt, že sociální demokracie se v tomto směru ocitla beznadějně na šikmé ploše…. Možná…. Prakticky však nenalézám v současné politické konstelaci lepší alternativu…., a tak to se socdem stále zkouším….

MP
November 28, 2021 v 18.56
Oto...

V tom nejsme ve sporu. Není po ruce lepší alternativa než sociální demokracie - tedy pokud nemluvíme o české situaci, kde není jasné, zda tu politicky ze socdem vůbec něco zbylo.

To, co mne štve, je sklon tu kritickou míru selhání bagatelizovat anebo se schovávat za pózu obležené pevnosti. A pod záminkou obležení tabuizace otázek, které by umožnily produktivně uvažovat o tom, jak si nenabíhat do dalších selhání.

PK
November 29, 2021 v 8.28
Jenom poznamenám,

že není pravda, že "Není po ruce lepší alternativa než sociální demokracie".

Lepší alternativa po ruce je, a sice křesťanská demokracie, a její koncept sociálně tržního hospodářství.

Jak říkám, je to jenom konstatování, karty přesvědčení každého jsou rozdané, a diskutovat o tom na tomto místě asi není úplně smysluplné.

JP
November 29, 2021 v 11.56
Spletitosti všech našich vin...

Pane Profante, pro tentokrát musím přiznat, že mi trvalo nějakou chvíli nežli jsem plně pronikl do všech zákoutí Vašich analýz problémů pocitu kolektivní viny; především v souvislosti s Vaším výrokem "A to nebezpečí může vést k momentu, kdy "my všichni, kteří jsme v tom Martu Kubišovou nechali" přestává být subjektem a stává se rétorickým, fetišizovaným objektem." (Toto mé počáteční nepochopení snad vyplývá z toho, že nemám natolik bezprostřední kontakt s oněmi "ideologickými producenty primitivního antikomunistického kýče".

Ano, máte plnou pravdu, tento fenomén bezpochyby existuje; a je skutečně velice - nazval bych to německy - "ekelerregend".

Ovšem, v tomto případě není nic snadnějšího, nežli přezkoumat pravý charakter trpícího svědomí tohoto druhu proklamativního "my jsme byli vinni". Naprosto postačí položit jim otázku: "Když vaše vědomí tak trpí tím, že jste aktivně nevystupovali proti totalitní diktatuře - JESTLI PAK VAŠE SVĚDOMÍ STEJNĚ TAK TRPÍ PŘI POHLEDU NA ASOCIÁLNÍ CHARAKTER POLISTOPADOVÉHO KAPITALISMU!?..." A tady se pak velice rychle ukáže, kdo je kdo. U této sorty "morálně trpících" je jejich svědomí jenom velice selektivní; a selektivní svědomí je vždy bez dalšího svědomím nepravým, falešným.

A dost obdobně totéž platí i pro ty, jejichž svědomí zůstalo němé při restriktivních zásazích normalizačního režimu proti jemu nepohodlným osobám, protože tento režim pociťovali jako záchranu socialismu: ano, i ti měli svou část pravdy, a při pohledu na listopadový vývoj je nutno přiznat, že jejich obavy o osud socialismu byly plně oprávněné. Nicméně i tady platí: jaký to má být "socialismus", když - a to nejen sporadicky, nýbrž permanentně - produkuje takové podlosti, jako je berufsberbot pro všechny, kdo projeví jenom trochu svobodomyslného smýšlení?...

I tady platí: selektivní svědomí je vždy bez dalšího svědomím falešným. I když nakrásně může mít své dílčí oprávnění.

MP
November 29, 2021 v 14.23
Pavlu Kolaříkovi

Nejlepší alternativa pro levičáka. :-)

Přes široký průnik agendy reformní levice a německé křesťanské demokracie si dovolím považovat jemné rozlišení mezi slušným pravým a levým středem za stále ještě významný.

+ Další komentáře