Jedním z prvních rozhodnutí, které nová vláda přijala, bylo prosincové zmražení platů zaměstnanců a zaměstnankyň veřejné sféry, a u některých kategorií nižší valorizace, než jaká se očekávala. Mezi postiženými zaměstnanci i v odborech jako jejich zástupcích to pochopitelně vyvolalo odmítavou reakci.

Představitelé politických stran, které tvoří novou vládu, již dlouho před volbami avizovali, že jejich prioritou bude nalézt úspory ve veřejných rozpočtech, a tudíž v tomto kontextu nemohlo být prosincové rozhodnutí o zmrazení platů veřejných zaměstnanců tolik překvapivé. Překvapením byl tedy zejména způsob, jakým se rozhodnutí provedlo.

O nás bez nás

Ještě 29. prosince, v den jednání vlády, neměly odbory jako zástupci zaměstnanců a zaměstnankyň, o jejichž platech se jednalo, k dispozici oficiální informace o připravovaném rozhodnutí, a i jeho výsledek jsme se dozvěděli až z médií. I když jsou takzvané platové tabulky přijímány nařízením vlády, neznamená to, že by vláda neměla vůbec žádnou povinnost je projednat.

Materiál měl být projednán jak v mezirezortním připomínkovém řízení, tak v rámci standardního jednání sociálního dialogu, podle kolektivních smluv a dohod. Totéž se týká i systemizace, se kterou vláda rovněž narychlo přišla.

Tím, že vlády všechna tato projednání obešla, vyřadila odbory z diskuze a z možnosti uplatnit své připomínky oficiální cestou. Tím vyslala svým lidem a jejich zástupcům jednoznačný vzkaz — váš názor nás nezajímá, diskutovat s vámi nebudeme.

Reakce jak předsedy ČMKOS Josefa Středuly, tak předsedů příslušných odborových svazů, včetně svazu našeho, tedy Odborového svazu státních orgánů a organizací, na sebe nenechaly dlouho čekat. Během minulých dnů se svou reakcí přišli i zástupci jednotlivých skupin státních a veřejných zaměstnanců — otevřené dopisy resortním ministrům již zaslali odboráři z úřadů práce, České správy sociálního zabezpečení, civilních zaměstnanců Policie ČR, soudů a státních zastupitelství, katastrálních úřadů, následovat budou nejspíše další.

Jejich reakce je zcela pochopitelná. Zmražení platů provedené bez náznaku diskuze vnímají jako výsměch či urážku. Porušení všech dosavadních pravidel vyjednávání pak jako neblahou vizitku nastupující politické kultury.

A z řady otevřených dopisů zaznívá i výčitka resortním ministrům v tom smyslu, že jsou odtrženi od denní praxe ve státní správě, neznají její náročnost, komplikace, kterým úřednictvo musí čelit a v posledku ani reálnou výši platů. Ty již dva roky nerostly.

Zadarmo jsou drazí

Ohlas vládního kroku ve veřejné debatě byl rovněž zcela dle očekávání. Panuje shoda na tom, že výdaje veřejných rozpočtů je potřeba snížit, a že je správné začít u platů zaměstnanců a zaměstnankyň veřejné sféry. Argumenty lze charakterizovat zhruba následovně:

• Úředníci jsou líní a neochotní, celou pandemii seděli doma na home office, takže si nízký plat zaslouží.
• V soukromé sféře se také nepřidává, ledaskde se úplně propouštělo, tak není důvod, aby to ve veřejné sféře bylo jinak.
• Ve veřejné sféře rostly platy rychleji než v soukromé a průměr je tam vyšší, tak ono se zas tak moc nestane.

Tyto argumenty jsou vesměs buď zavádějící, nebo zcela liché. Jak jsme již v minulých dvou letech upozorňovali, během pandemie rozhodně neseděli všichni veřejní zaměstnanci doma se založenýma rukama a plným platem.

Většina úřednictva žádný home office neměla, pracovala standardně s klienty, a i ti, co doma byli, měli obvykle práce dost. Pokud někde některé agendy v první vlně pozbyly na urgentnosti, nejpozději předloni na podzim je bylo třeba dohnat. A ledaskde bylo naopak práce ještě více — s krizovým ošetřovným, s kompenzacemi, s trasováním nakažených a tak dále.

Navíc se feminizovaná veřejná sféra jako každý jiný zaměstnavatel musela vypořádat s vlastními výpadky stavu způsobené nemocností, ošetřovačkami, izolací a podobně. Projevila se rovněž naplno historicky zanedbaná digitalizace a elektronizace agend, která veřejné správě neumožnila přijímat velkou řadu opatření k reakci na pandemické podmínky, tak, jak to mohla činit velká řada soukromých firem.

O tom, že některá odvětví byla kvůli pandemii zasažena propouštěním, či téměř zlikvidována, není pochyb, a odbory se tomuto problému také věnovaly. Není ale vůbec jasné, jak situace například v pohostinství souvisí s platovou hladinou ve veřejné sféře. Nadto není pravda, že by se v soukromé sféře nepřidávalo vůbec, existují zaměstnavatelé, kteří přidali loni a přidají i letos.

K třetímu argumentu jen několik faktických poznámek. Průměrný plat je vyšší než mzda, ovšem průměrná náročnost práce a kvalifikační požadavky jsou v eráru vyšší. Pokud bychom srovnávali platy a mzdy vysokoškoláků, už to tak černobílé nebude. A konkrétně v úřednictvu téměř nikoho bez alespoň maturity ani nenajdete, přesto se platové tabulky místy od minimální mzdy příliš nevzdalují a rozhodně je nelze považovat za vysoké.

Musíme šetřit

Není pochyb o tom, že veřejné finance vyžadují určitou konsolidaci. Není ale zřejmé, jak k jejich rozvratu vlastně státní a veřejní zaměstnanci a zaměstnankyně přispěli a proč tedy oni mají být zatím těmi jedinými, kdo jeho důsledky ponesou.

Připomeňme, že zdaleka nejde jen o až iracionálně neoblíbené úřednictvo. Jak ke schodku státního rozpočtu přispěly například kuchařky v mateřských a základních školách, kterých se zmražení platů také týká?

Jen pár čísel — již zmíněné kuchařky mohou mít po deseti letech praxe okolo sedmnáct až osmnáct tisíc hrubého. Na rozdíl od soukromé sféry už k tomuto platu ale nedostanou nic na ruku, jak zrovna v gastroprůmyslu bývalo dobrým zvykem a veřejným tajemstvím.

Úřednice úřadu práce s maturitou nebo i s vyšším odborným vzděláním a deseti lety praxe, má plat okolo pětadvaceti tisíc hrubého. Velkou část její agendy tvoří stále se zpřísňující systém testovaných dávek, kde úkolem je mimo jiné prevence tak politicky efektního konceptu jejich „zneužívání“, a k této agendě bude nově za stejný nízký plat vyřizovat i pomoc lidem, kteří nedosáhnou na vysoké ceny energií.

Není pochyb o tom, že existuje řada pracovních pozic nebo odvětví, kde jsou mzdy stejně ubohé, a ještě nižší než tyto platy. To ale nemění nic na tom, že o důstojnou odměnu důležité práce se rozhodně nejedná. A že tato práce důležitá je, o tom nemůže být pochyb, i když si krásně jak řada politiků, tak i bohužel velká část veřejnosti může myslet, že nic z toho potřeba není.

Nepopulární opatření

Není zřejmé, jak přesně opatření spočívající ve zmražení platů k řešení schodku státního rozpočtu reálně přispěje. Nadto je možné očekávat, že u řady dotčených osob bude zmražení platu další rok po sobě znamenat již nevyhnutelné přiblížení se chudobě, což nakonec půjde poznat na vyšších nárocích dávkového systému.

A jak mimo jiné upozorňují odboráři z úřadů práce, již teď si jde řada úřednic po své směně obrazně řečeno sednout na druhou stranu přepážky, a je dost možné, že jejich řady v dalším roce posílí. Jestli takovou situaci je možné označit za úspory, je otázka. Rozhodně ji ale není možné označit za důstojnou vizitku státu jako zaměstnavatele.

Zároveň není pochyb o tom, že veřejný aparát je nákladná věc. Nicméně v tuto chvíli není naše právní a administrativní nastavení uzpůsobené k tomu, aby jej zvládlo obsloužit několik málo podhodnocených úřednic.

Dlouhodobě upozorňujeme na to, že je potřeba začít od analýzy a redukce agend, že dobrou digitalizací je skutečně možné hodně lidské práce ušetřit, ale ta že doposud skutečně neproběhla. A také na to, že šetřit na veřejné sféře — nejen na byrokracii — tupými škrty, mezi které lze kromě plošného rušení míst jistě zařadit i zmražení platů, nepovede k úsporám ale k dalšímu prohloubení problémů, které ve veřejné sféře máme.

Ale nikdo to nechce slyšet. A ve chvíli, kdy se vyřizování nějaké agendy zadrhne, budou lidé čekající například na výplatu dávky, kterou nutně potřebují, spílat zase neochotným úřednicím, které nemakají a jen pijí kafe. Na politickou reprezentaci, která bez ohledu na dlouhodobý podstav, nezájem lidí o volná místa v neatraktivním oboru, a stárnoucí úřednickou populaci místy skutečně meloucí z posledního, ubere peníze a zároveň přidá agendu, si nejspíše nebude stěžovat nikdo.

Je tak potřeba zdůraznit, že zmražení platů není „nepopulární opatření, které je potřeba udělat“. Jde naopak o opatření veskrze populistické, jehož efekt na státní dluh bude mizivý.

Pokud by vláda chtěla skutečně státní dluh zkrotit, nemusela její část podpořit zrušení superhrubé mzdy a dnes mohla začít vést debatu o zdanění nebo o řadě neefektivních podpor a zvýhodnění. Jenže tato opatření, by teprve byla skutečně nepopulární, a navíc mnohem složitější než od stolu škrtnout platové tabulky, což si vyžádá náklady na straně sociálního systému.