Nové vládě přejme úspěch a držme jí palce, aby se jí dařilo co nejlépe zvládat všechny náročné zkoušky, které ji čekají. Opozice, včetně té mimosněmovní, jako je dnes sociální demokracie, by měla přispívat tvrdou, ale věcnou kritikou programu, a především reálného počínání vlády. Obě aktivity, vládnutí i opoziční kritika, se na první pohled mohou zdát navzájem protikladné, směřují ale k témuž cíli.

Když jsem si pročítal programové prohlášení vlády Petra Fialy, zaujala mě jedna věc. Ačkoli by se dalo očekávat, že se nastupující vláda proti té předchozí radikálně vymezí, ve skutečnosti je v jejím programu nepřehlédnutelná i kontinuita. Lze to vysledovat už v rovině jazyka — sousloví „budeme pokračovat“ se v textu objevuje devětkrát, přesně ve stejném počtu se vyskytuje „změníme“ či „provedeme revizi“.

Ve vládním programu se nachází řada sympatických věcí, jako podpora vzdělávání dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí, ochrana půdy a zamezení její degradaci, stejně jako pozornost věnovaná rozevírání nůžek mezi regiony a deklarovaná snaha rozdíly zmenšovat, nebo důraz na sociální bydlení. Nebo třeba návrat vodárenské infrastruktury do vlastnictví samospráv.

Samozřejmě, každé vládní prohlášení je především nakupením hezky a úderně znějících cílů, představ a vizí. Nedá se počítat s tím, že se podaří během vládnutí všechny naplnit, a nepočítají s tím téměř jistě ani autoři takových prohlášení — byť by to otevřeně zřejmě nikdo z nich nepřiznal.

U vlády Petra Fialy a jeho pětikoalice se ovšem nabízí ještě jedna, dost zásadní, otázka: je možné všechny — nemalé — vytčené vládní cíle dosáhnout a ufinancovat bez zvyšování daňové zátěže, což vláda odmítá? Lze si vystačit se škrtáním či „zefektivňováním“, což v praxi může splývat? Motto „šetřit na státu, ne na lidech“ zní jistě pro mnohé hezky, jenže stát není něco cizorodého, nepřátelského, odděleného od lidí. Je to naopak pro mnoho lidí záruka, že nespadnou na sociální dno, a kromě toho je to také významný zaměstnavatel.

Je pochopitelné, že se vláda projevuje v souladu se svým převažujícím ideovým zaměřením a ve státu stejně jako ve vysokém zdanění vidí něco zlého, socialistického. Nehodlá zvyšovat daně, slovo solidarita se v celém textu objevuje jen jednou, a to jako mezigenerační solidarita v rodinách. Nelze čekat, že by se právě tato vláda pokusila o rehabilitaci silného, efektivního státu jako jistého svorníku celospolečenské solidarity, která jistě není jen záležitostí rodin.

Ideologické zaměření nastupující vlády je patrné v důrazu na potírání totality a nedemokracie. V oddílu Vzdělávání a sport se například dočteme: „Promění se výuka dějin 20. století s důrazem na nedemokratické režimy a společenský extremismus.“ Jakým způsobem se vlastně má výuka moderních dějin proměnit? Není tu patrná snaha o ideologizaci výuky dějepisu? A co je myšleno poněkud vágním spojením „společenský extremismus“?

Rovněž v programu navržený návrat lustračního zákona, který by měl platit pro členy vlády, je dnes a ještě více v budoucích letech už čistě z biologického hlediska spíše symbolické gesto než reálné opatření. Je to jakýsi vyprázdněný rituál, připomínající „vysvěcení“ sněmovních kanceláří po odcházejících poslancích a poslankyních za KSČM, které za přítomnosti faráře z Votic provedli nově zvolení zákonodárci za TOP 09.

Někdo tomu bezpochyby přikládá velkou, ba největší váhu. K větší svobodě a lepší demokracii to ale zřejmě příliš nepřispěje.

Nová vláda se chce více soustředit na problematiku lidských práv. Jistě chvályhodné. Lze se ale ptát, na koho bude a na koho nebude aplikován „zákon sankcionující hrubá porušení lidských práv“. Bude v této oblasti aplikován dvojí metr, to znamená, že přísně měřeno bude jenom — nebo především — někomu, zatímco jinému bude srovnatelné porušování lidských práv tolerováno? Bude se politika vlády řídit zásadou „je to sice ničema, ale je to náš ničema“?

Již tradiční, a to bez ohledu na zařazení na politickém spektru, je vyhraněně proizraelský postoj české vlády: „Budeme rozvíjet tradiční strategické partnerství s Izraelem, zejména v oblasti bezpečnosti, vědy, výzkumu a inovací.“

Bylo by asi příliš smělé očekávat právě od této vlády vyváženější přístup k Izraeli a Palestině a zaujetí standardní evropské pozice, to znamená v zásadě proizraelského postoje, ovšem s vědomím toho, že Izrael má v podobě okupace palestinského území zásadní problém a nelze před tím zavírat oči.

Co mě v programovém prohlášení Fialovy vlády nejvíc mrzí, je selektivní přístup k platům pracovníků různých oborů. Zatímco platy učitelů jsou výslovně zmíněny jako priorita, řeč je i o zvyšování odměn nejustičních pracovníků či soudních tlumočníků, překladatelů a znalců v oblasti soudnictví, o platech pracovníků v kulturní sféře není ani zmínka. Ani slovo o zaměstnancích knihoven, galerií, orchestrů a dalších kulturních institucí.

Když už jsme u části věnované kultuře, dalším problematickým bodem je v programu avizovaný zákon o veřejných kulturních institucích. Opět, zní to pěkně, pro mnohé rozhodně lépe než státní příspěvková organizace, ovšem je otázka, co může zákon šitý na míru Národnímu divadlu přinést pozitivního třeba paměťovým institucím, jako jsou muzea.

Změny památkového zákona mají být prováděny v návaznosti na „upravený stavební zákon“. Památkový zákon by býval měl být připravován současně s tím stavebním, protože jinak se ochrana památkového dědictví dostane nevyhnutelně na druhou kolej, do pozice něčeho druhořadého, méně důležitého. Můžeme se dohadovat, co má znamenat slovní spojení „udržitelnost památkové péče“. Není to zaobalené vyjádření toho, že památky mají smůlu?

Přes všechny výhrady a otázky, které program vzbuzuje, platí, že nové vládě je třeba přát, aby se jí dařilo plnit to, co je skutečně prospěšné. Opozici by se zase mělo dařit co nejvýstižněji upozorňovat na to, co z vládních plánů a především reálných kroků opravdu prospěšné není. Přejme si, aby se co nejlépe dařilo oběma stranám.