↗

Tragické zařazení nejhlasitějších zastánců „havlovské“ zahraniční politiky po bok okamurovců a komunistů, kteří až doposud byli největšími příznivci škrtů v naší mezinárodní solidaritě, má nakonec v sobě něco z Havlových absurdních jednoaktovek. Foto Michal Čížek, AFP

„Obnovíme tradici ‚havlovské‘ zahraniční politiky včetně podpory rozvojové a transformační spolupráce,“ zavazuje se vláda ve svém jen měsíc starém programovém prohlášení. Po středním schválení návrhu státního rozpočtu ve Strakově akademii minulou středu je ale vše jinak.

Pominu logiku, že v roce, kdy se do výkonu českého předsednictví Evropské unie zapojuje celá diplomacie, muselo právě ministerstvo zahraničních věcí škrtnout skoro nejvíce ze všech resortů. V každém případě se ministr Lipavský zřejmě rozhodoval podle hesla „bližší košile než kabát“ a celou čtvrtinu svého škrtu učinil raději v rozpočtu humanitární pomoci a dvoustranné rozvojové spolupráce místo peněz na fungování Černínského paláce a ambasád.

Rozpočet na české rozvojové projekty tak celkově klesl o pětinu, humanitární pomoc klesla dokonce o čtvrtinu. Transformační spolupráce jako „vlajková loď“ lidskoprávní politiky zůstala oproti poslednímu rozpočtu Babišovy vlády na svém, ale oproti roku 2020 poklesla o dvacet milionů.

Tak zásadní škrty humanitární a rozvojové pomoci jsme zažili snad jen v jižních zemích Unie během dluhové krize před deseti lety. My však nejsme ani zdaleka v hospodářské situaci Řecka. Nezávidím tedy našim diplomatům, kteří budou během našeho unijního předsednictví vysvětlovat našim partnerům v Evropě i ve světě, jak vážně to Česká republika myslí s odpovědností vůči zbytku světa a s udržením, či dokonce posilováním, geopolitické role Evropy.

Nikdy totiž není tak špatně, aby nemohlo být hůře. Než se nejprve předchozí sněmovna a nyní vláda Petra Fialy pustily do škrtů, už v roce 2020 se Česká republika v souhrnném ukazateli Oficiální rozvojové pomoci propadla ve Výboru dárců OECD na předposlední místo — horší bylo právě jen Řecko.

Pirátská strana, která na post ministra zahraničí nominovala Jana Lipavského, přitom uzavřela podivný kruh. Když před dvěma lety navrhla ve sněmovně SPD škrty v rozpočtu, patřili Piráti mezi hlavní obránce rozvojové pomoci. Ještě v prosinci 2020 odmítli hlasovat s drtivou většinou sněmovny pro komunistický balíček, který škrtal sto milionů „humanitárky“ a dalších sto milionů „rozvojovky“ na minulý rok.

Dnes se ale Piráti se 175 milionovým škrtem zařadili do zástupu za krajní pravici i levici v lhostejnosti vůči našim evropským a mezinárodním závazkům. Ty přitom většina zemí Evropské unie pomalu, ale postupně naplňuje covid-necovid.

Věcná stránka škrtů dnes na domácí politické scéně už asi nikoho nezajímá. Rozvojová spolupráce rozhodně není šetření na „provozních nákladech státu“, ale prvotně na konkrétních lidech. České projekty se silně opírají o naše občanské organizace a firmy, takže škrty dopadnou hlavně na ně doma.

Ano, většina české humanitární pomoci se utratí na místě problémů, v zahraničí. Ale i lidé, které nezajímá argument záchrany a zachování důstojnosti lidských životů, by měli slyšet na to, že humanitární pomoc hraje klíčovou roli v udržení konfliktních zón od Sýrie přes Roh Afriky po Sahel jakž takž pohromadě, aby se konflikty a jejich důsledky nepřelily blíže k nám.

Těžkou pozici nelze ministru zahraničních věcí rozhodně závidět a rozumím, že základní fungování zahraniční služby je jeho prioritou. Nicméně v době, kdy bude na naši zemi zaměřena během předsednictví celoevropská pozornost, bude s bezprecedentními škrty svůj osobní cíl posílit dobré jméno a postavení České republiky za hranicemi naplňovat jen obtížně.

Každopádně závazek „Obnovíme tradici ‚havlovské‘ zahraniční politiky včetně podpory rozvojové a transformační spolupráce,“ nevydržel vládě ani pár týdnů. A ať už k tomu vedlo cokoli, právě ve světle citované věty z programového prohlášení má tragické zařazení nejhlasitějších zastánců ‚havlovské‘ zahraniční politiky po bok okamurovců a komunistů, kteří až doposud byli největšími příznivci škrtů v naší mezinárodní solidaritě, má nakonec v sobě něco z Havlových absurdních jednoaktovek.