↗

Do éry Clintona-Albrightové spadá — krom jiného — i kolaps situace v Somálsku, prováhání genocidy ve Rwandě, rozvrat Ruska, roztržka s Indií či počátek krocení islámského terorismu raketovými útoky. Foto Brendan Smialowski, AFP

Karel Schwarzenberg zde napsal vlídnou vzpomínku na Madeleine Albrightovou, zesnulou českou rodačku, jež se v USA stala za prezidenta Clintona první americkou ministryni zahraničí. Že na tuto osobnost vzpomíná právě takto, je pochopitelné. Byli stejná generace, měli podobný pohled na svět, přátelili se i blízce spolupracovali.

Člověk například z mého prostředí — člověk, který se ve druhé polovině 90. let začínal učit poměry ve světě a s nimi související klamy a problémy — má ovšem onu dámu v paměti jinak: ne jako uchvacující idealistku a věrnou přímluvkyni českých zájmů, leč jako zosobnění určitého typu americké zahraniční politiky. A tyto vzpomínky v sobě už tolik vlídnosti nemají.

Madeleine Albrightová formovala zahraniční politiku USA nejprve jako velvyslankyně při OSN (1993 až 1997), a pak jako šéfka celé diplomacie (1997 až 2001). Do této éry spadá — krom jiného — kolaps situace v Somálsku, prováhání genocidy ve Rwandě, rozvrat Ruska, roztržka s Indií a samozřejmě války v bývalé Jugoslávii.

Na rozdíl od pragmatiků Jamese Bakera či Colina Powella, ministrů zahraničí za Bushe staršího (1989 až 1993) a Bushe mladšího (2001 až 2009), přitom doprovázely celé působení Madeleine Albrightové v diplomacii dva specifické podtóny:

1. Spojené státy nejsou jen jednou z velmocí s vlastními velmocensky pojímanými zájmy, ale kvalitativně lepší aktér mezinárodní politiky, aktér, který usiluje o prosazování lidských práv všude na světě,
2. Spojené státy jsou šiřiteli lepších poměrů, mají vždy v principu dobré úmysly a je v zájmu všech, aby bylo po jejich.

To mnohé chytá dodnes za uši.

Z věcného srovnání zahraničních politik různých amerických administrativ nevychází ta Clintonova-Albrightové zas tak třeskutě hrozně. Něco se podařilo (Bosna, krize 1993 na Haiti, normalizace vztahů s Vietnamem), něco se upřímně zkoušelo (Izrael-Palestina, KLDR), něco dopadlo prachbídně (předání Hong Kongu Číně, sankce na Kubu a Irák, začátek bombardovací války s terorismem).

Avšak celé to balení Albrightové éry a jejího působení ve světové politice do slunečního závoje Madeleine dobrodějky (co nikdy nezapomněla na Prahu a Václava Havla!), jež nyní dominuje nekrologům, to je nesnesitelný barvotisk. Byl to případ i atmosféry před třiadvaceti lety, kdy se v podobném duchu slavil vstup do NATO a o dva týdny později bombardování Srbska kvůli Kosovu. Je to případ i dnešních vzpomínek.

↗

Zahraniční politika USA za Madeleine Albrightové byla prostoupena rétorikou lidských práv, v praxi byla však politikou dvojího metru. S některými diktátory se jednalo, a někteří se dokonce vyzbrojovali. Proti jiným se vedla naopak likvidační politika, po které zůstaly v jejich zemích tisíce mrtvých. Foto Frederic Brown, AFP

Nechci upírat Madeleine Albrightové vnitřně idealistické nastavení. Na venek působila skutečně lidštěji než figury pozdější éry typu Mika Pompea či Sergeje Lavrova. Ale za Albrightovou jako ministryní, za Albrightovou jako tváří určitého praktického přístupu ke světu zůstávají i reálné důsledky jí prováděných politik: mimo jiné několik set tisíc mrtvých kvůli americkým sankcím v Iráku či několik set až několik tisíc po bombardování v Jugoslávii.

Byly to nezamyšlené důsledky upřímného idealismu, dílčí tragédie, nebo klasická velmocenská politika s falešnickým píár? Je přirozeně k debatě, jak se v příslušných situacích mohlo a mělo postupovat. Právě tyto debaty však zpětné idealizace znemožňují. Nechť se tak vzpomíná vlídně na člověka, na dámu. Ale na ministryni, prosím, se vším všudy.