Madeleine Albrightová z druhé strany
Petr JedličkaJe pochopitelné, že se na zesnulou českou rodačku, jež prorazila v USA, vzpomíná vlídně a jako na dámu se vším všudy. Coby tvář určitého typu americké zahraniční politiky však vyvolává zcela jiné vzpomínky.
Karel Schwarzenberg zde napsal vlídnou vzpomínku na Madeleine Albrightovou, zesnulou českou rodačku, jež se v USA stala za prezidenta Clintona první americkou ministryni zahraničí. Že na tuto osobnost vzpomíná právě takto, je pochopitelné. Byli stejná generace, měli podobný pohled na svět, přátelili se i blízce spolupracovali.
Člověk například z mého prostředí — člověk, který se ve druhé polovině 90. let začínal učit poměry ve světě a s nimi související klamy a problémy — má ovšem onu dámu v paměti jinak: ne jako uchvacující idealistku a věrnou přímluvkyni českých zájmů, leč jako zosobnění určitého typu americké zahraniční politiky. A tyto vzpomínky v sobě už tolik vlídnosti nemají.
Tento komentář Petra Jedličky ve mně zanechává poněkud rozporuplné pocity. Na straně jedné je nutno vyjádřit uznání, že on je jedním z nemnohých, kdo v těchto chvílích nepropadl "nesnesitelnému barvotisku" nekritického glorifikování působení M. Albrightové ve světové (respektive americké) politice. Na straně druhé - právě ty konkrétní případy, které užívá jako příklady jejího selhání, jsou (mírně řečeno) značně nešťastně zvolené.
Napřed k samotné osobě M. Albrightové: nesledoval jsem nijak cíleně její působení v mezinárodní politice, ale vždy na mě působila dojmem velice tvrdé osobnosti. Pokud tuto svou osobní - a politickou - tvrdost zaměřila proti zjevným diktátorům a tyranům, pak se jednalo o bezpochyby pozitivní vlastnost, schopnost rozhodného postoje. Ale - v jiných ohledech toto její neotřesitelné přesvědčení o absolutní nadřazenosti toho způsobu života a demokracie, kterou praktikují a reprezentují Spojené státy, působilo až příliš doktrinářsky, nežli aby nemohlo budit nemalé pochybnosti. (Tento způsob demokracie jsem podrobnější kritice podrobil v mé reakci na článek J. Pehe.)
Proč tedy rozpaky nad způsobem argumentace P. Jedličky? - Tak za prvé, ty sankce proti Iráku nebyly "americké sankce", nýbrž sankce OSN. A za druhé: z těchto sankcí byly výslovně vyjmuty léky a potraviny, jmenovitě pro děti. Byla tu jenom jedna podmínka: aby se zajistilo, že těchto transportních cest nebude Saddámův režim zneužívat pro dodávky zbraní, měly tyto náklady být podrobeny mezinárodní kontrole. Toto ale Saddám Husein striktně odmítl - s tím že prý by to "zraňovalo hrdost (!!) iráckého lidu". Jestliže tedy v důsledku těchto sankcí zemřel nějaký počet iráckých dětí (tvrzení o údajných statisících se jeví být naprosto přehnané, to by musela vymřít prakticky celá jedna generace), pak primární vinu za to nese irácký diktátor, nikoli mezinárodní společenství.
A co se bombardování Bělehradu týče, pak je situace velmi podobná: nesčíslněkrát byl bělehradský režim mezinárodním společenstvím vyzván, aby odvolal svá komanda terorizující a vraždící civilní kosovko-albánské obyvatelstvo. Kdyby to bělehradský režim učinil (jako že nakonec k tomu byl - právě oním bombardováním - donucen), pak by k tomu bombardování nikdy nedošlo. I tady tedy primární odpovědnost za lidské oběti (a to na obou stranách konfliktu) nese bělehradský režim, nikoli společenství států sdružených v NATO.