Trochu zastíněně, leč přesto stále pokračuje v USA debata o příčinách, jež vedly ke kolosálnímu fiasku v Afghánistánu. Působilo zde mnoho faktorů. Celková analýza tak ještě zabere zřejmě nějaký čas. Naopak druhá z velkých amerických intervencí předminulé dekády — válka v Iráku — je již zpřehledněna poměrně slušně. Zde víme nejen, že ji podnítilo pět velkých nepravd, ale i kdo lhal, v čem a jak.

Minulý týden zemřel v USA ve věku 84 let Colin Powell, za vpádu do Iráku v roce 2003 americký ministr zahraničí. Jen pár měsíců nazpět přitom zemřel i Donald Rumsfedl (89 let), za vpádu do Iráku ministr obrany. Pokud by se měla vybrat jedna věc, proč si tuto dvojici pamatovat i mimo Spojené státy, šlo by nesporně právě o souvislosti příprav iráckého tažení.

Donald Rumsfeld i Colin Powell žili samozřejmě i jinak zajímavé životy — stačí se začíst do některého z jejich dnes vycházejících nekrologů. Pokud jde ale o války, ovlivňování lidí a mezinárodní politiku, patří jejich působení ohledně Iráku bez nadsázky do učebnic.

Dodnes sice nevíme stoprocentně, zda je zařadit spíše do kapitoly Jak velké neštěstí může způsobit kombinace strachu, umanutosti a zaslepené touhy vidět důkazy, kde nejsou, nebo do sekce Jak podvrhnout casus belli tak, aby uvěřila velká část veřejnosti. Kvůli možnosti opakování podobné situace, respektive jiného zneužití argumentu bezpečnostní hrozby, se ovšem patří věc zkoumat ze všech stran.

Role Donalda Rumsfelda je zde výraznější — patřil doslova k otcům irácké intervence. Spolu s Bushovým viceprezidentem Dickem Cheneym a blízkými neokonzervativními poradci z generace Reaganities — Johnem Boltonem, Richardem Perlem, Elliottem Abramsem či Paulem Wolfowitzem — psal už tři roky před válkou o potřebě získat Irák v rámci Projektu pro nové americké století.

Hlavním argumentem u něj byla vždy oficiálně bezpečnost USA — hrozba, že se Husajnův režim spojí s teroristickými organizacemi. Sekundárními byly pak přesvědčení, že všudypřítomnost USA prospívá stabilitě a rozvoji celého světa, a čistě utilitární americké zájmy. I v tomto kontextu se na jaře 2001 scházela tzv. Cheneyho Task Force spojující Bushovu vládu a energetické korporace, která řešila mimo jiné roli ropy z Iráku v americké energetice.

Někteří svědkové uvádějí, že Rumsfeld osobně navrhoval vpadnout do Iráku hned po 11. září — nechal prý zkoumat, zda by šlo teroristický útok Al-Káidy s Irákem propojit. Oficiálně pak jako ministr obrany zmínil invazi poprvé v memorandu z 27. listopadu 2001, tedy rok a čtvrt před vlastní intervencí.

Odtajněný text memoranda obsahuje i sekci „Jak začít?“ s návrhy spouštěčů války. Ty byly později z velké části skutečně využity a Rumsfeldem osobně celý rok 2002 veřejně rozšiřovány.

Colin Powell byl vždycky trochu jinde. Ač sloužil jako předseda Sboru náčelníků štábů už za Bushe staršího — a tedy jako faktická hlava ozbrojených sil za první invaze do Iráku —, nepatřil k neokonzervativním jestřábům. Dostával ale stejné zprávy tajných služeb, v Cheneyho Task Force také zasedal a nejméně od konce roku 2001 věděl o všem, co se děje a chystá.

Jak na Al-Džazíře nedávno připomněla Karen DeYoungová, autorka Powellova nejznámějšího životopisu, Powell vpád do Iráku v březnu 2003 nevymyslel; formoval však jeho podobu a zejména jej „prodával“.

Byl to právě Powell, kdo v roce 2002 přesvědčil George W. Bushe, aby na Irák neútočily jen Spojené státy, ale aby invazi provedla mezinárodní koalice. Byl to právě Powell, kdo pak tuto koalici pomáhal sestavovat, a když vznikla, snažil se jí obstarat i mandát Rady bezpečnosti OSN, důležitý tehdy zejména pro Británii.

U toho všeho používal Powell — stejně jako další obhájci války — nepravdivá tvrzení. Na rozdíl od Rumsfedla, Bushe, Cheneyho či Condoleezzy Riceové se přitom Powellovi daleko více věřilo. Obecně šlo o nejpopulárnějšího a nejdůvěryhodnějšího člena Bushovy administrativy. A prezident ho propagačně vytěžoval, jak jen mohl.

Nejčastější vzpomínka na Powellovo angažmá se váže k zasedání Rady bezpečnosti OSN 3. února 2003. Tehdejší ministr zahraničí zde prodal tentokrát celému světu civilním jazykem a s dlouhou prezentací se snímky údajných pojízdných laboratoří na nejničivější zbraně oněch pět velkých nepravd, které z režimu Saddáma Husajna učinily globální bezpečnostní hrozbu, již musí všichni odpovědní okamžitě zastavit.

Pět velkých nepravd

Saddám Husajn byl samozřejmě krvavý diktátor. Kdyby byla intervence rámována hned z počátku jako osvobozovací operace, vedla by se dnes jiná debata — a zvlášť, kdyby se Američané po březnu 2003 jako osvoboditelé i chovali. Tak tomu ale nebylo, i když si to tak přebírali středoevropští liberálové.

Nejde zde ani tolik o skutečnost, že v Iráku bylo od intervence v březnu 2003 do odchodu hlavní části koaličních sil v roce 2011 zabito 150 tisíc až milion civilistů — to je opět na jinou debatu. Stále je řeč o původních odůvodněních.

Vcelku se dají dodnes najít například v textu autorizace k užití vojenské síly, kterou prezidentu Bushovi schválil americký Kongres, nebo ve zmiňované Powellově řeči v OSN. A, jak vidno, odůvodnění jsou zde převážně bezpečnostní.

Potřeba dát vpádu punc legality vedla Spojené státy k výkladu intervence jako A) aktu vlastní preemptivní sebeobrany, tedy úderu, který má ochránit před bezprostředně hrozícím nebezpečím, a zároveň B) kroku směřujícího k odstranění budoucí hrozby pro celý svět — tedy jakési obrany celosvětového zájmu v duchu rezolucí OSN formou preventivního útoku.

Oněch pět již několikrát zmíněných nepravd, které se těmto výkladům staly v letech 2002 a 2003 faktickým základem, znělo:

1. Režim iráckého diktátora Saddáma Husajna vlastní a vyvíjí v rozporu s mezinárodními závazky chemické zbraně hromadného ničení a je připraven je použít,
2. Husajnův režim vlastní a vyvíjí s velkou pravděpodobností i biologické zbraně hromadného ničení a má předpoklady získat také jadernou zbraň, o což se aktivně snaží,
3. Husajnův režim podporuje teroristické sítě a teroristy včetně těch, kteří stáli za útoky z 11. září 2001,
4. Husajnův režim znamená rostoucí bezpečnostní hrozbu pro celý region i svět — takovou, již musí svět eliminovat, dokud to jde, protože později může být pozdě,
5. Husajnův režim se odmítá podřídit všem tematickým rezolucím, které v reakci na jeho chování schválila Rada bezpečnosti OSN, což z něho činí tzv. zlotřilý stát — zemi, jíž nelze věřit, že ctí mezinárodní právo a závazky.

Z těchto pěti tezí se dá dnes vážně debatovat pouze o poslední, protože Husajnův režim skutečně neplnil každou rezoluci OSN. Po jistý čas se dokonce dělal nebezpečnějším, a tím i významnějším, než ve skutečnosti byl, a tak mezinárodní inspektory nepouštěl všude.

Ovšem rámcová rezoluce RB 1441 z listopadu 2002, na níž se USA při invazi konkrétně odvolávaly, stála především na požadavku likvidace zbraní, které Irák ve skutečnosti nevlastnil. I pátou tezi tak lze počítat mezi nepravdy, tedy přinejmenším z velké části.

Argumenty osvobozením nebo ohledy na irácké obyvatelstvo najdeme sice v dokumentech a proslovech intervenující koalice také, konkrétně ale u Bushových lidí byly především podpůrné, byť v pozdějších letech se výklad posunul.

Pozoruhodné je, že nepravdivost všech vstupních tezí prokázaly postupně samy oficiální struktury USA. Okolnosti podnícení války vyšetřoval jak Senát, tak Pentagon. Inkriminované zbraně v Iráku pak hledala speciálně vytvořená Iraq Survey Group (ISG).

Pokud jde o chemické zbraně, žádné stopy po jejich nedávném vývoji v Iráku nalezeny nebyly. Objevily se jen staré náboje, které měl Irák ještě z doby před rokem 1991, kdy mu příslušné látky paradoxně dodávaly i USA. Nalezené kusy byly přitom v těžko použitelném stavu, roztroušené po různých skladištích a základnách.