Colin Powell a Donald Rumsfeld. Jak se vylhávala válka v Iráku

Petr Jedlička

Nedávné úmrtí dvou postav z kabinetu George W. Bushe znovu oživilo události z let, kdy se plánovala irácká válka. Díky několikerému vyšetřování můžeme dnes již spolehlivě popsat, jak přesně se ji podařilo vyvolat.

Trochu zastíněně, leč přesto stále pokračuje v USA debata o příčinách, jež vedly ke kolosálnímu fiasku v Afghánistánu. Působilo zde mnoho faktorů. Celková analýza tak ještě zabere zřejmě nějaký čas. Naopak druhá z velkých amerických intervencí předminulé dekády — válka v Iráku — je již zpřehledněna poměrně slušně. Zde víme nejen, že ji podnítilo pět velkých nepravd, ale i kdo lhal, v čem a jak.

Prezident George W. Bush s Colinem Powellem (vlevo) a Donaldem Rumsfeldem (vpravo). Foto Tim Sloan, AFP

Minulý týden zemřel v USA ve věku 84 let Colin Powell, za vpádu do Iráku v roce 2003 americký ministr zahraničí. Jen pár měsíců nazpět přitom zemřel i Donald Rumsfedl (89 let), za vpádu do Iráku ministr obrany. Pokud by se měla vybrat jedna věc, proč si tuto dvojici pamatovat i mimo Spojené státy, šlo by nesporně právě o souvislosti příprav iráckého tažení.

Donald Rumsfeld i Colin Powell žili samozřejmě i jinak zajímavé životy — stačí se začíst do některého z jejich dnes vycházejících nekrologů. Pokud jde ale o války, ovlivňování lidí a mezinárodní politiku, patří jejich působení ohledně Iráku bez nadsázky do učebnic.

Dodnes sice nevíme stoprocentně, zda je zařadit spíše do kapitoly Jak velké neštěstí může způsobit kombinace strachu, umanutosti a zaslepené touhy vidět důkazy, kde nejsou, nebo do sekce Jak podvrhnout casus belli tak, aby uvěřila velká část veřejnosti. Kvůli možnosti opakování podobné situace, respektive jiného zneužití argumentu bezpečnostní hrozby, se ovšem patří věc zkoumat ze všech stran.

Role Donalda Rumsfelda je zde výraznější — patřil doslova k otcům irácké intervence. Spolu s Bushovým viceprezidentem Dickem Cheneym a blízkými neokonzervativními poradci z generace Reaganities — Johnem Boltonem, Richardem Perlem, Elliottem Abramsem či Paulem Wolfowitzem — psal už tři roky před válkou o potřebě získat Irák v rámci Projektu pro nové americké století.

Hlavním argumentem u něj byla vždy oficiálně bezpečnost USA — hrozba, že se Husajnův režim spojí s teroristickými organizacemi. Sekundárními byly pak přesvědčení, že všudypřítomnost USA prospívá stabilitě a rozvoji celého světa, a čistě utilitární americké zájmy. I v tomto kontextu se na jaře 2001 scházela tzv. Cheneyho Task Force spojující Bushovu vládu a energetické korporace, která řešila mimo jiné roli ropy z Iráku v americké energetice.

Někteří svědkové uvádějí, že Rumsfeld osobně navrhoval vpadnout do Iráku hned po 11. září — nechal prý zkoumat, zda by šlo teroristický útok Al-Káidy s Irákem propojit. Oficiálně pak jako ministr obrany zmínil invazi poprvé v memorandu z 27. listopadu 2001, tedy rok a čtvrt před vlastní intervencí.

Odtajněný text memoranda obsahuje i sekci „Jak začít?“ s návrhy spouštěčů války. Ty byly později z velké části skutečně využity a Rumsfeldem osobně celý rok 2002 veřejně rozšiřovány.

Inkriminovaná část Rumsfeldova memoranda z listopadu 2001. Repro WmC

Colin Powell byl vždycky trochu jinde. Ač sloužil jako předseda Sboru náčelníků štábů už za Bushe staršího — a tedy jako faktická hlava ozbrojených sil za první invaze do Iráku —, nepatřil k neokonzervativním jestřábům. Dostával ale stejné zprávy tajných služeb, v Cheneyho Task Force také zasedal a nejméně od konce roku 2001 věděl o všem, co se děje a chystá.

Jak na Al-Džazíře nedávno připomněla Karen DeYoungová, autorka Powellova nejznámějšího životopisu, Powell vpád do Iráku v březnu 2003 nevymyslel; formoval však jeho podobu a zejména jej „prodával“.

Byl to právě Powell, kdo v roce 2002 přesvědčil George W. Bushe, aby na Irák neútočily jen Spojené státy, ale aby invazi provedla mezinárodní koalice. Byl to právě Powell, kdo pak tuto koalici pomáhal sestavovat, a když vznikla, snažil se jí obstarat i mandát Rady bezpečnosti OSN, důležitý tehdy zejména pro Británii.

U toho všeho používal Powell — stejně jako další obhájci války — nepravdivá tvrzení. Na rozdíl od Rumsfedla, Bushe, Cheneyho či Condoleezzy Riceové se přitom Powellovi daleko více věřilo. Obecně šlo o nejpopulárnějšího a nejdůvěryhodnějšího člena Bushovy administrativy. A prezident ho propagačně vytěžoval, jak jen mohl.

Nejčastější vzpomínka na Powellovo angažmá se váže k zasedání Rady bezpečnosti OSN 3. února 2003. Tehdejší ministr zahraničí zde prodal tentokrát celému světu civilním jazykem a s dlouhou prezentací se snímky údajných pojízdných laboratoří na nejničivější zbraně oněch pět velkých nepravd, které z režimu Saddáma Husajna učinily globální bezpečnostní hrozbu, již musí všichni odpovědní okamžitě zastavit.

Schéma údajných pojízdných laboratoří na výrobu biologických zbraní použité při Powellově projevu v OSN. Grafika State.gov

Pět velkých nepravd

Saddám Husajn byl samozřejmě krvavý diktátor. Kdyby byla intervence rámována hned z počátku jako osvobozovací operace, vedla by se dnes jiná debata — a zvlášť, kdyby se Američané po březnu 2003 jako osvoboditelé i chovali. Tak tomu ale nebylo, i když si to tak přebírali středoevropští liberálové.

Nejde zde ani tolik o skutečnost, že v Iráku bylo od intervence v březnu 2003 do odchodu hlavní části koaličních sil v roce 2011 zabito 150 tisíc až milion civilistů — to je opět na jinou debatu. Stále je řeč o původních odůvodněních.

Vcelku se dají dodnes najít například v textu autorizace k užití vojenské síly, kterou prezidentu Bushovi schválil americký Kongres, nebo ve zmiňované Powellově řeči v OSN. A, jak vidno, odůvodnění jsou zde převážně bezpečnostní.

Potřeba dát vpádu punc legality vedla Spojené státy k výkladu intervence jako A) aktu vlastní preemptivní sebeobrany, tedy úderu, který má ochránit před bezprostředně hrozícím nebezpečím, a zároveň B) kroku směřujícího k odstranění budoucí hrozby pro celý svět — tedy jakési obrany celosvětového zájmu v duchu rezolucí OSN formou preventivního útoku.

Oněch pět již několikrát zmíněných nepravd, které se těmto výkladům staly v letech 2002 a 2003 faktickým základem, znělo:

  1. Režim iráckého diktátora Saddáma Husajna vlastní a vyvíjí v rozporu s mezinárodními závazky chemické zbraně hromadného ničení a je připraven je použít,
  2. Husajnův režim vlastní a vyvíjí s velkou pravděpodobností i biologické zbraně hromadného ničení a má předpoklady získat také jadernou zbraň, o což se aktivně snaží,
  3. Husajnův režim podporuje teroristické sítě a teroristy včetně těch, kteří stáli za útoky z 11. září 2001,
  4. Husajnův režim znamená rostoucí bezpečnostní hrozbu pro celý region i svět — takovou, již musí svět eliminovat, dokud to jde, protože později může být pozdě,
  5. Husajnův režim se odmítá podřídit všem tematickým rezolucím, které v reakci na jeho chování schválila Rada bezpečnosti OSN, což z něho činí tzv. zlotřilý stát — zemi, jíž nelze věřit, že ctí mezinárodní právo a závazky.

Z těchto pěti tezí se dá dnes vážně debatovat pouze o poslední, protože Husajnův režim skutečně neplnil každou rezoluci OSN. Po jistý čas se dokonce dělal nebezpečnějším, a tím i významnějším, než ve skutečnosti byl, a tak mezinárodní inspektory nepouštěl všude.

Ovšem rámcová rezoluce RB 1441 z listopadu 2002, na níž se USA při invazi konkrétně odvolávaly, stála především na požadavku likvidace zbraní, které Irák ve skutečnosti nevlastnil. I pátou tezi tak lze počítat mezi nepravdy, tedy přinejmenším z velké části.

Argumenty osvobozením nebo ohledy na irácké obyvatelstvo najdeme sice v dokumentech a proslovech intervenující koalice také, konkrétně ale u Bushových lidí byly především podpůrné, byť v pozdějších letech se výklad posunul.

Colin Powell s ampulí připomínající antrax, který mohl dle jeho prezentace v OSN dodávat Saddám Husajn teroristům. Foto Timothy A. Clary, AFP

Pozoruhodné je, že nepravdivost všech vstupních tezí prokázaly postupně samy oficiální struktury USA. Okolnosti podnícení války vyšetřoval jak Senát, tak Pentagon. Inkriminované zbraně v Iráku pak hledala speciálně vytvořená Iraq Survey Group (ISG).

Pokud jde o chemické zbraně, žádné stopy po jejich nedávném vývoji v Iráku nalezeny nebyly. Objevily se jen staré náboje, které měl Irák ještě z doby před rokem 1991, kdy mu příslušné látky paradoxně dodávaly i USA. Nalezené kusy byly přitom v těžko použitelném stavu, roztroušené po různých skladištích a základnách.

O jaderné zbraně přestal dle nálezů ISG Irák usilovat v roce 1991. Poslední zprávy o vývoji biologických zbraní byly nalezeny k roku 1996. Již rok po invazi si tak vedoucí ISG Charles Duelfer veřejně posteskl: „Ohledně zbraní (…) jsme se mýlili takřka ve všem.“

Americké pátrání po iráckých zbraních hromadného ničení bylo ukončeno s neúspěchem definitivně v lednu 2005. Vztahy Husajnova režimu s Al-Káidou a dalšími podobnými skupinami byly pak definitivně vyvráceny v roce 2007, kdy americké ministerstvo obrany odtajnilo komplexní zprávu k dané otázce.

Prý chyby rozvědky

Takřka všichni odpovědní propagátoři iráckého vpádu z let 2002 a 2003 se později odvolávali na chybné informace od tajných služeb. Tam byl objektivně jeden z problémů — jak je dnes již notoricky známo, jistí informátoři sháněli prostředky na svůj nákladný životní styl, a tak si vymýšleli podzemní továrny, pojízdné laboratoře a tak dále.

Věděli ale Bush, Rumsfeld, Powell a další, na jak vachrlatých základech jejich argumentace stojí? Takřka určitě ano. Tajné služby se dušují, že vše předávaly s příslušnými výkladovými komentáři. Podporují je přitom odtajněné zápisy z jednání Sboru náčelníků štábů z průběhu roku 2002, kde se mimojiné uvádí, že „analýza aktuální bezpečnostní hrozby (představované Husajnovým režimem) je z devadesáti procent založena na sporných zdrojích.“

Navíc máme k dispozici výpovědi desítek insiderů jako například Lawrence Wilkersona, bývalého ředitele Powellova úřadu, kteří rozkrývají, jak dotyční říkali něco jiného na veřejnosti a něco jiného v soukromí.

Rumsfeldův životopis Známé a neznámé odkazující na jeho kultovní jazykolam. Foto Medill DC, flickr.com

Sám Rumsfeld poslal 9. září 2002 předsedovi Sboru náčelníků štábů obsáhlý souhrn pochyb a nepodložeností ohledně iráckých zbraní hromadného ničení, který hovoří v podstatě jednoznačně. George W. Bush přitom již lednu 2002 zahrnul Irák v projevu o stavu Unie do „osy zla“. A v srpnu 2002 věnoval viceprezident Cheney iráckým zbraním hromadného ničení hned dvě svá vystoupení. Od léta 2002, a zvláště pak od Bushova projevu na Valném shromáždění OSN v září, hledal už Powell aktivně intervenční partnery…

Připustit se dá maximálně domněnka, že iniciátoři intervence upřímně věřili, že Husajn nějaká zbraně přeci jen má nebo bude mít a že je v budoucnu může teroristům prodat. Bylo-li tomu tak, pak Bushovi lidé alespoň na počátku cíleně nelhali, ale jen šířili nepravdu, protože podlehli vlastnímu klamu.

Větší část autorů zabývajících se tématem se nicméně přiklání k bezostyšnému lhaní, respektive k přesvědčení, že prostředky světil účel. U Rumsfelda je jisto, že byl ochoten pro změnu režimu v Iráku hledat záminky. U Powella je jisto, že věděl o slabosti opor prointervenční argumentace, a přesto ji použil.

Rumsfeld až do své smrti intervenci hájil. Ještě v roce 2016 v show Stephena Colberta tvrdil, že Husajnův režim měl vědce, všechny kapacity i prostředky, aby zahájil výrobu chemických zbraní hromadného ničení v řádu týdnů, a že se choval, jako by je chtěl znovu proti nepřátelům použít podobně jako v 80. a 90. letech. Prezident Bush se i dle Rumsfeldova tvrzení z roku 2016 rozhodl správně, avšak na základě vadných zpráv od tajných služeb.

Powell naproti tomu již v roce 2004 — tedy v době, kdy byl ještě ve funkci — prohlásil, že kdyby věděl v roce 2002, co ví dnes, s válkou by nesouhlasil. V dalších letech pak svoji roli v přípravě iráckého tažení trpně prožíval.

„Myslím, že ho to dost vzalo. Až do konce života se cítil trapně. Bylo mi ho vážně líto,“ řekl k tématu Guardianu Christopher Meyer, někdejší britský velvyslanec v USA.

Autoři snažící se vcítit do pohledů tehdejšího amerického establishmentu připomínají efekt 11. září, neokonzervativní euforii po úspěšném svržení režimu v Afghánistánu či faktor počasí — případnou intervenci bylo třeba stihnout na začátku jara, protože později by ji komplikovala vedra. Faktem však zůstává, že prokázaná série nepravd, o něž se intervence opírala, zcela změnila vnímání USA ve většině světa.

Irák vinou i dalších faktorů upadl později do chaosu, několika vnitrostátních válek a ekonomicko-sociálního rozvratu, který se daří napravovat jen pomalu. Veřejnost v USA přestala podporovat prointervenční politiku, a to do míry, že je dnes ochotna spíš přijmout návrat afghánského Tálibánu k moci, než aby souhlasila s pokračováním přítomnosti amerických sil ve válečné oblasti.

Málokdo odpovídá na otázku, zda stálo svržení Husajnovy diktatury za všechny následně mrtvé a všechny další problémy, v současnosti kladně. Jakákoliv argumentace hrozbou v mezinárodním systému opírající se o neveřejné zdroje je od lhaní z let 2002 a 2003 zpochybňována. Na zesnulé se stejným stigmatem jako Rumsfeld či Powell se vzpomíná v dobrém, jen když se jejich irácké selhání cíleně upozadí a vyváží skutky z jiné části jejich životů.

advertisment
Diskuse
IV
October 27, 2021 v 18.30

Před časem (2012) jsem si k tomu dělal rešerši, ze které mi už tenkrát dost jasně vyplynulo, že údajné chemické zbraně byly jenom záminka... Jak jsem teď ověřil, některé odkazy jsou stále funkční:

White House 'warned over Iraq claim'

The CIA warned the US Government that claims about Iraq's nuclear ambitions were not true months before President Bush used them to make his case for war, the BBC has learned.

http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/3056626.stm

White House knew there were no WMD: CIA

The CIA had evidence Iraq possessed no weapons of mass destruction six months before the 2003 US-led invasion but was ignored by a White House intent on ousting Saddam Hussein, a former senior CIA official said, according to CBS.

http://www.smh.com.au/news/breaking-news/white-house-knew-there-were-no-wmd-cia/2006/04/22/1145344306427.html

Bush knew Saddam had no weapons of mass destruction

On Sept. 18, 2002, CIA director George Tenet briefed President Bush in the Oval Office on top-secret intelligence that Saddam Hussein did not have weapons of mass destruction, according to two former senior CIA officers.

http://www.salon.com/2007/09/06/bush_wmd/

Ex-CIA official: WMD evidence ignored

(CNN) -- A retired CIA official has accused the Bush administration of ignoring intelligence indicating that Iraq had no weapons of mass destruction and no active nuclear program before the United States-led coalition invaded it, CBS News said Sunday.

http://edition.cnn.com/2006/US/04/23/cia.iraq/

Tony Blair ‘knew Iraq did not have WMD before war started’

Intelligence that Saddam Hussein did not have access to weapons of mass destruction was received by the Government ten days before Tony Blair ordered the invasion of Iraq, the inquiry into the war was told yesterday.

http://www.infiniteunknown.net/2009/11/27/tony-blair-knew-iraq-did-not-have-wmd-before-war-started/

US and UK knew that Iraq Didn’t Have WMDs

Everyone knew the WMD claims were fake.

For example, Tony Blair – the British Prime Minister – knew that Saddam possessed no WMDs. If America’s closest ally Britain knew, then the White House knew as well.

And the number 2 Democrat in the Senate -who was on the Senate intelligence committee – admitted that the Senate intelligence committee knew before the war started that Bush’s public statements about Iraqi WMDs were false. If the committee knew, then the White House knew as well.

http://www.infiniteunknown.net/2009/11/27/us-and-uk-knew-that-iraq-didnt-have-wmds/