Trochu zastíněně, leč přesto stále pokračuje v USA debata o příčinách, jež vedly ke kolosálnímu fiasku v Afghánistánu. Působilo zde mnoho faktorů. Celková analýza tak ještě zabere zřejmě nějaký čas. Naopak druhá z velkých amerických intervencí předminulé dekády — válka v Iráku — je již zpřehledněna poměrně slušně. Zde víme nejen, že ji podnítilo pět velkých nepravd, ale i kdo lhal, v čem a jak.

Minulý týden zemřel v USA ve věku 84 let Colin Powell, za vpádu do Iráku v roce 2003 americký ministr zahraničí. Jen pár měsíců nazpět přitom zemřel i Donald Rumsfedl (89 let), za vpádu do Iráku ministr obrany. Pokud by se měla vybrat jedna věc, proč si tuto dvojici pamatovat i mimo Spojené státy, šlo by nesporně právě o souvislosti příprav iráckého tažení.

Donald Rumsfeld i Colin Powell žili samozřejmě i jinak zajímavé životy — stačí se začíst do některého z jejich dnes vycházejících nekrologů. Pokud jde ale o války, ovlivňování lidí a mezinárodní politiku, patří jejich působení ohledně Iráku bez nadsázky do učebnic.

Dodnes sice nevíme stoprocentně, zda je zařadit spíše do kapitoly Jak velké neštěstí může způsobit kombinace strachu, umanutosti a zaslepené touhy vidět důkazy, kde nejsou, nebo do sekce Jak podvrhnout casus belli tak, aby uvěřila velká část veřejnosti. Kvůli možnosti opakování podobné situace, respektive jiného zneužití argumentu bezpečnostní hrozby, se ovšem patří věc zkoumat ze všech stran.

Role Donalda Rumsfelda je zde výraznější — patřil doslova k otcům irácké intervence. Spolu s Bushovým viceprezidentem Dickem Cheneym a blízkými neokonzervativními poradci z generace Reaganities — Johnem Boltonem, Richardem Perlem, Elliottem Abramsem či Paulem Wolfowitzem — psal už tři roky před válkou o potřebě získat Irák v rámci Projektu pro nové americké století.

Hlavním argumentem u něj byla vždy oficiálně bezpečnost USA — hrozba, že se Husajnův režim spojí s teroristickými organizacemi. Sekundárními byly pak přesvědčení, že všudypřítomnost USA prospívá stabilitě a rozvoji celého světa, a čistě utilitární americké zájmy. I v tomto kontextu se na jaře 2001 scházela tzv. Cheneyho Task Force spojující Bushovu vládu a energetické korporace, která řešila mimo jiné roli ropy z Iráku v americké energetice.

Někteří svědkové uvádějí, že Rumsfeld osobně navrhoval vpadnout do Iráku hned po 11. září — nechal prý zkoumat, zda by šlo teroristický útok Al-Káidy s Irákem propojit. Oficiálně pak jako ministr obrany zmínil invazi poprvé v memorandu z 27. listopadu 2001, tedy rok a čtvrt před vlastní intervencí.

Odtajněný text memoranda obsahuje i sekci „Jak začít?“ s návrhy spouštěčů války. Ty byly později z velké části skutečně využity a Rumsfeldem osobně celý rok 2002 veřejně rozšiřovány.

Colin Powell byl vždycky trochu jinde. Ač sloužil jako předseda Sboru náčelníků štábů už za Bushe staršího — a tedy jako faktická hlava ozbrojených sil za první invaze do Iráku —, nepatřil k neokonzervativním jestřábům. Dostával ale stejné zprávy tajných služeb, v Cheneyho Task Force také zasedal a nejméně od konce roku 2001 věděl o všem, co se děje a chystá.

Jak na Al-Džazíře nedávno připomněla Karen DeYoungová, autorka Powellova nejznámějšího životopisu, Powell vpád do Iráku v březnu 2003 nevymyslel; formoval však jeho podobu a zejména jej „prodával“.

Byl to právě Powell, kdo v roce 2002 přesvědčil George W. Bushe, aby na Irák neútočily jen Spojené státy, ale aby invazi provedla mezinárodní koalice. Byl to právě Powell, kdo pak tuto koalici pomáhal sestavovat, a když vznikla, snažil se jí obstarat i mandát Rady bezpečnosti OSN, důležitý tehdy zejména pro Británii.