Írán očima českých jestřábů

Prokop Singer

Teheránský režim je samozřejmě mnohdy terčem oprávněné kritiky. Ta ale zní zcela nevěrohodně, pokud ji provází bagatelizace zločinů Saúdské Arábie, jejíž režim je v řadě ohledů horší.

Po americkém atentátu na íránského generála Kásima Sulejmáního se i v českých médiích a na sociálních sítích otevřel prostor tématu Íránu a jeho regionálních ambic, což obvykle nebývá předmětem každodenních polemik. Někteří novináři a analytici, kteří vždy zastávali silně proamerická a proizraelská stanoviska, se nyní začali vyjadřovat k Íránu více než kdy dříve, a nutno říct, že se seriózní analýzou či znalostí regionu to nemá mnoho společného.

Výkonný ředitel think-tanku Evropské hodnoty Jakub Janda nedávno publikoval článek v deníku Forum 24, po jehož přečtení by čtenář neznalý poměrů Blízkého východu snadno mohl nabýt dojmu, že je to region plný demokratických vlád, a Írán je jedinou zemí, která toto poklidné soužití narušuje. Tak tomu samozřejmě není.

Pravdou je pouze to, že z pohledu vlády Spojených států je Írán zemí nejvíce ohrožující jejich zájmy v regionu. Neměli bychom však považovat zájmy Washingtonu za shodné se zájmy milionů lidí na Blízkém východě i na Západě.

Ředitel think tanku Evropské hodnoty Jakub Janda byl například na sociálních sítích dotázán, jaký existuje objektivní zdroj pro sledování velmocenské politiky Íránu, načež tazateli doporučil jako dobrý zdroj Foundation for Defense of Democracies (FDD), neokonzervativní think tank, který dlouhodobě prosazuje změnu režimu v Íránu. Jedním z hlavních mecenášů FDD je Bernard Marcus, který prohlásil, že „Írán je ďábel“.

Poradce FDD Richard Goldberg byl dosazen do Rady národní bezpečnosti ultrakonzervativcem Johnem Boltonem, aby prosazoval tvrdou politiku vůči Íránu. Zatímco Goldberg prosazoval nejtvrdší politiku vůči Íránu ze své funkce v Radě národní bezpečnosti, FDD ho stále platila. Tohle má být objektivní zdroj o íránských aktivitách na Blízkém východě?

Faktem je, že Írán je v regionu přirozenou velmocí a až na výjimky hrál tuto úlohu v historii vždycky. To samo sebou neznamená, že bychom měli Íránu a jeho režimu dnes držet palce. Teheránský režim je represivní teokracií a skutečně se podílí na některých nepěkných konfliktech. Mnoho obyvatel Blízkého východu mu za to právem spílá.

Benevolence vůči Saúdské Arábii znevěrohodňuje Západ

Je však nutno si otevřeně přiznat, že na Blízkém východě jsou i jiné země s možná ještě více destabilizujícím vlivem, které jsou přitom západními spojenci. Jedním takovým je například klíčový západní spojenec Saúdská Arábie, jejíž wahhabistická ideologie není nebezpečná pouze pro celý islámský svět, ale rovněž pro Evropu i Spojené státy.

×
Diskuse
IH
January 18, 2020 v 21.32
S autorem mohu souhlasit převážně v nejobecnější rovině, s jeho konstatováním, že realitou je "nejednoznačnost toho, kdo je kdy na Blízkém východě v kladné roli". Snad je dobře, že upozorňuje na určité "zasednutí si" nejen našich "jestřábů" na Írán, který dosud vykazuje nejen záporné, ale i některé kladné důsledky svého novějšího dějinného vývoje.

Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že země přišla ke své špatné reputaci převážně vlastním přičiněním. Autor se nevrací k v tomto smyslu zásadním událostem, tedy k zajetí diplomatů USA a k vyhlášení "fatwy" nad Salmanem Rushdiem. Také nepokrytost hrozeb (nearabského, velkého a vzdáleného) Íránu Izraeli je bezprecedentní. Dlouhodoběji jsou jeho vojenská a zbrojní politika ambicióznější a nebezpečnější než kterékoli jiné země oblasti (snad s výjimkou Iráku za Saddáma Husajna, rovněž viděného pouze "černě"). Vzpomenout by si zasloužilo napadání tankerů íránskými revolučními gardami. Rovněž míra domácích represí a poprav hovoří jasnou řečí.
JK
January 18, 2020 v 22.43
Ivo Horákovi
Dělíte stejnou chybu jako většina: Úplně pomíjíte, že na úplném začátku řetězu příčin a následků současného vývoje v Íránu bylo svržení Mosaddeka v roce 1953 v režii CIA. Šáh Réza Pahlaví taky nebyl žádný beránek a přesto si ho západ pěstoval, proč asi?

"Dlouhodoběji jsou jeho vojenská a zbrojní politika ambicióznější a nebezpečnější než kterékoli jiné země oblasti..."

Aha... Takže Saúdi jsou zřejmě výlupek mírumilovnosti... A kdopak financuje wahhábistický terorismus po celém světě? Čí občané byli účastníci událostí 11. září 2001? Většina z nich byli Saúdi, takže USA z nich zcela logicky obvinily Afghánistán a Irák...

Jestli máte na mysli jaderné zbraně, tak zatím jediná země oblasti, která je má, je Izrael. Nelze se Íránu divit, že si všiml, že jaderné zbraně jsou jediný způsob odstrašení, kterému supervelmoc rozumí.

A pokud mohu srovnávat lidsko-právní stránku věci, tak pro "normálního" člověka je život v Íránu oproti životu v Saúdské Arábii procházka růžovou zahradou.
IH
January 19, 2020 v 23.11
Jindřichu Kalousovi
Ve svém prvním příspěvku jsem se v návaznosti na mínění Prokopa Singera snažil uvést co nejstručněji, proč je Írán považován za mimořádně problematický prvek rozlehlé blízkovýchodní oblasti. K Saúdské Arábii jsem se nevyjádřil, neboť jde o zemi hodně odlišnou (a také proto, že jsem chtěl šetřit svou klávesnici). Za obhájce absolutistické monarchie se nepovažuji.

Zmínil jsem prve, že revoluce přinesla Íránu i některá pozitiva. Vytanulo mi na mysli, že, na rozdíl od Saúdské Arábie ovšem, je možno v jeho případě, jakkoli omezeně a specificky, srovnávat s vývojem v Československu.

Revoluce také zde skončila hegemonií určité striktní ideologie. Představitelé i stoupenci zúčastněných odlišných politických sil byli likvidováni a potlačeni. Přece však zůstalo něco z původního očekávání a početné vrstvy, jež zažily jistou, historickou emancipaci. Za takových okolností přichází po zhruba jedné generaci doba, kdy je pravděpodobný pokus o přehodnocování a obrodu.

Také v Íránu, podobně jako v Československu (a jinde), byli v tomto velmi aktivní studenti a umělci. Někdy se např. hovoří o „nové vlně“ íránského filmu. Jeho převažující svéráz a humanistická nota mají něco společného s československou kinematografií 60. let. Konec reformního snažení v Íránu by nám také mohl leccos připomenout. Vše ovšem proběhlo v domácí režii.

Charakteristická je také situace íránských žen. Na jedné straně útlak, jak je dnes stále častěji situace také vnímána (např. tragický případ fanynky fotbalu). Na druhé straně nikoli nevýznamný, byť specificky limitovaný prostor pro emancipaci a pozoruhodné uplatnění žen. Zase to může poněkud připomenout poměry, které panovaly u nás...

Výše uvedené (více do hloubky jsem jít nechtěl), nemění nic na odpudivosti a nebezpečnosti „normalizovaného“ Íránu. Právě ambiciózní režimy, kde se potenciál revoluce vyčerpal, a tím, co zůstává, je holá moc, jsou puzeny k balancování na hraně propasti, neboť je jim nezbytná mobilizace. Jsou proto konfrontátorem z nejnebezpečnějších.

(O Saúdské Arábii snad zítra.)