Po americkém atentátu na íránského generála Kásima Sulejmáního se i v českých médiích a na sociálních sítích otevřel prostor tématu Íránu a jeho regionálních ambic, což obvykle nebývá předmětem každodenních polemik. Někteří novináři a analytici, kteří vždy zastávali silně proamerická a proizraelská stanoviska, se nyní začali vyjadřovat k Íránu více než kdy dříve, a nutno říct, že se seriózní analýzou či znalostí regionu to nemá mnoho společného.

Výkonný ředitel think-tanku Evropské hodnoty Jakub Janda nedávno publikoval článek v deníku Forum 24, po jehož přečtení by čtenář neznalý poměrů Blízkého východu snadno mohl nabýt dojmu, že je to region plný demokratických vlád, a Írán je jedinou zemí, která toto poklidné soužití narušuje. Tak tomu samozřejmě není.

Pravdou je pouze to, že z pohledu vlády Spojených států je Írán zemí nejvíce ohrožující jejich zájmy v regionu. Neměli bychom však považovat zájmy Washingtonu za shodné se zájmy milionů lidí na Blízkém východě i na Západě.

Ředitel think tanku Evropské hodnoty Jakub Janda byl například na sociálních sítích dotázán, jaký existuje objektivní zdroj pro sledování velmocenské politiky Íránu, načež tazateli doporučil jako dobrý zdroj Foundation for Defense of Democracies (FDD), neokonzervativní think tank, který dlouhodobě prosazuje změnu režimu v Íránu. Jedním z hlavních mecenášů FDD je Bernard Marcus, který prohlásil, že „Írán je ďábel“.

Poradce FDD Richard Goldberg byl dosazen do Rady národní bezpečnosti ultrakonzervativcem Johnem Boltonem, aby prosazoval tvrdou politiku vůči Íránu. Zatímco Goldberg prosazoval nejtvrdší politiku vůči Íránu ze své funkce v Radě národní bezpečnosti, FDD ho stále platila. Tohle má být objektivní zdroj o íránských aktivitách na Blízkém východě?

Faktem je, že Írán je v regionu přirozenou velmocí a až na výjimky hrál tuto úlohu v historii vždycky. To samo sebou neznamená, že bychom měli Íránu a jeho režimu dnes držet palce. Teheránský režim je represivní teokracií a skutečně se podílí na některých nepěkných konfliktech. Mnoho obyvatel Blízkého východu mu za to právem spílá.

Benevolence vůči Saúdské Arábii znevěrohodňuje Západ

Je však nutno si otevřeně přiznat, že na Blízkém východě jsou i jiné země s možná ještě více destabilizujícím vlivem, které jsou přitom západními spojenci. Jedním takovým je například klíčový západní spojenec Saúdská Arábie, jejíž wahhabistická ideologie není nebezpečná pouze pro celý islámský svět, ale rovněž pro Evropu i Spojené státy.

Podobně jako Jakub Janda se dlouhodobě vyjadřují například Tomáš Pojar, který je bezpečnostním analytikem v CEVRO institutu, či bývalý hlavní zpravodaj ČT z Blízkého východu Jakub Szántó. Všichni tři svorně tvrdí, že Írán je největším podporovatelem terorismu na Blízkém východě. Toto je prakticky totožná pozice Saúdské Arábie, pro niž je Írán v regionu největším rivalem.

Je to absurdní, od reality odtržený přístup, v němž stranění zájmům Spojených států, Izraele a Saúdské Arábie převažuje nad snahou o objektivní analýzu. Ve skutečnosti je totiž právě Saúdská Arábie kolébkou toho, co označujeme za globální islamistický terorismus, zatímco Íránem sponzorované bojůvky spíš hájí regionální zájmy.

Je pravdou, že existovalo rovněž něco, co by se mohlo podobat globálnímu terorismu financovanému Teheránem, nicméně vždy to bylo spíše omezeno na konkrétní regionální zájmy (například údajně plánované útoky proti íránské opozici Lidoví mudžáhidové, což je mimochodem organizace, která kdysi figurovala na americkém seznamu teroristických skupin, či útoky íránského spojence Hizballáhu během devadesátých let, což zas bylo spíše spojeno s bojem proti Izraeli, nikoli Západu jako takovému).

Je však nemyslitelné, že by Írán páchal útoky na západní civilisty z toho důvodu, že se jedná o bezvěrce, tak jako to dělají teroristické skupiny, které vycházejí z ideologického zázemí Saúdské Arábie. Nedávno dostal vskutku královský prostor v České televizi saúdský ministr zahraničí Ádil al Džubajr, aniž by byl důkladně konfrontován s tím, že jeho země v Jemenu mimo válečných zločinů způsobila také jednu z nejhorších humanitárních katastrof dneška.

Česká televize umožnila ministrovi bagatelizovat všechny nynější nepokoje v arabském světě, které označil za občanskou nespokojenost s úhlavními nepřáteli své země. Protesty v Libanonu zjednodušil pouze na demonstrace proti hnutí Hizballáh, v Iráku zas na nespokojenost s íránským vlivem atd.

Když mluvil saúdský ministr o Íránu jako o hlavním podporovateli terorismu, jako by jeho slova z úst vypadla Tomáši Pojarovi či Jakubovi Jandovi. Ve všech případech je to ale propaganda, nikoli popis reality. A v České televizi nebyl s touto propagandou konfrontován. Dokonce k tématu vraždy novináře Chašakdžího dostal zhola neuvěřitelnou otázku: „Je těžké vysvětlovat vašim partnerům v cizině, že ten zločin byl provedený bez posvěcení z nejvyšších míst?“

Írán neškodí více nežli Saúdská Arábie

Byl to právě zabitý íránský generál Sulejmání, který byl architektem expanzivní politiky své země. Teherán si dlouhodobě „vychovává“ své ideologické spojence, kterými jsou (nejen) ší'itští muslimové. Mezi tyto skupiny patří například Hizballáh, který vznikl v reakci na izraelskou okupaci jižního Libanonu, stejně jako palestinské sunnitské skupiny Hamás a Islámský džihád.

Ano, všechny tyto skupiny (v některých případech jen jejich vojenská křídla) jsou zařazeny na seznamu teroristických organizací nejen Spojených států, ale i Evropské unie. Označit někoho za teroristu bylo ovšem vždy velmi ošemetné, může v tom být účelovost.

↗

Sulejmání byl architektem expanzivní politiky své země. Nedělal nic hodného obdivu. Ale počínání západního spojence Saúdské Arábie je v řadě ohledů horší. Foto Mahmúd Hosejní, WmC

Každopádně není správné obcházet otázku, nakolik je destabilizačním prvkem v regionu také Izrael, který drží Palestince po několik dekád pod okupací, několikrát napadl své sousedy nebo skupiny reagující na okupaci palestinských území ozbrojeným odporem. Otázka, nakolik je právě okupace Palestiny reálným zdrojem terorismu na Blízkém východě, je zkrátka na místě.

Když ovšem člověk čte hrůzu budící analýzy o íránském nebezpečí, často by si mohl myslet, že se jedná o obdobu hrdlořezů z Islámského státu. Blízký východ však takto jednoduchý rozhodně není.

Připomeňme si, že třeba libanonští křesťané jsou politickým spojencem proíránského Hizballáhu. Bojovníci Hizballáhu se také velkou měrou podíleli na záchraně aramejské vesnice Malúla, kterou obývají křesťané dané konfese. Sunnitská islamistická organizace An-Nusrá tenkrát zajala mnichy z vesnice, kteří byli nakonec osvobozeni proíránskými silami.

Nejednoznačnost toho, kdo je kdy na Blízkém východě v kladné roli, dokresluje i fakt, že džihádistickým bojovníkům An-Nusrá naopak pomáhal skrze svou hranici Izrael. Bojovníci této teroristické organizace, hlásící se k Al Káidě, dokonce byli převezeni přes hranici do Izraele, kde dostali lékařskou pomoc.

Mnozí sunnitští odpůrci syrského prezidenta Bašára al-Asada v Sýrii by mohli zase argumentovat tím, že Írán podporoval jeho krutý režim v boji proti nim. Ovšem zastávat se jednotlivých aktérů a mít jasně určené, kdo destabilizuje Blízký východ, takto jednoduše nejde.

Jak už jsme se mnohokrát v historii přesvědčili, podhoubí pro všechny války vždy vyrůstá z démonizace nepřítele a jeho prezentace jako absolutní hrozby. Toto jsme sledovali naposledy ještě relativně nedávno například před válkou v Iráku, ale i mnohokrát před tím.

George W. Bush před vpádem do Afghánistánu mnohokrát opakoval, že Taliban nerespektuje ženy. Většina médií a komentátorů se přitom nepozastaví nad tím, že rigidní ideologii do středoasijské země importovali právě ze Saúdské Arábie, která je blízkým partnerem Spojených států. Ze Saúdské Arábie pocházela ostatně většina teroristů, kteří provedli útok 11. září 2001, přesto se útočilo na Irák.

Nyní to na válku z Trumpovy strany nevypadá. Nicméně nelze si nevšimnout, že určité skupiny i jedinci jsou vždy připraveni k válečnické rétorice, schopné podporovat proválečné podhoubí lehkovážným opomíjením mnoha skutečností tak složitého regionu, jakým je Blízký východ.