Po bezmála třech týdnech Saúdská Arábie konečně uznala to, co bylo jasné všem vyjma těch největších obhájců ropné diktatury — tedy že nepohodlný novinář Džamál Chášakdží zemřel v budově jejího istanbulského konzulátu. Vysvětlení smrti, s nímž oficiální saúdská místa přišla, jsou dle očekávání stejně pohádková, jako předchozí verze zdůrazňující Chášakdžího bezpečný odchod ze zastupitelského úřadu.

Novinář měl být podle závěrů interního vyšetřování zabit následkem „rvačky“, přičemž provinilci se po této nešťastné události měli zbavit těla, aby celou záležitost ututlali. „Saúdskoarabské království vyjadřuje nejhlubší lítost nad bolestivým vývojem těchto událostí a ujišťuje, že všechny příslušné úřady jsou odhodlané dát veřejnosti k dispozici fakta a přivést viníky k zodpovědnosti,“ zaznělo v prohlášení na státní televizi.

Osmnáct podezřelých mezitím skončilo ve vazbě, o práci přišlo několik zaměstnanců tajných služeb a jednoho z těch, kteří se na celém incidentu měli podílet, čirou náhodou v pátek přejelo auto. Král Salmán zároveň nařídil vytvoření speciální komise, jež by měla prověřit fungování tajných služeb.

Princova pohádka

S výjimkou amerického prezidenta Donalda Trumpa věří nejnovějšímu saúdskému příběhu málokdo. Pozorovatelé včetně mnoha vysoce postavených politiků kroutí hlavou nad naprostou změnou oficiálního vysvětlení a nepopsatelně dlouhým seznamem nesrovnalostí.

Namátkou: proč by se Chášakdží ve svých nedožitých šedesáti letech chodil prát na konzulát, když žádal o dokument potřebný pro plánovaný sňatek? Proč by se navíc pral zrovna se skupinou patnácti mužů, čirou náhodou prokazatelně napojených na korunního prince Muhammada bin Salmána (známého pod zkratkou MBS), jejíž součástí byl ještě větší náhodou kupříkladu forenzní patolog?

„Pokud Chášakdží v budově saúdského konzulátu v Istanbulu skutečně bojoval, pak bojoval o svůj holý život s lidmi, kteří ho přišli unést nebo zabít,“ poznamenal lakonicky Adam Schiff, člen výboru pro tajné služby americké Sněmovny reprezentantů.

Výbor na ochranu novinářů označil nové vysvětlení za „směšné“. „Stejná vláda, která tak dlouho lhala celému světu a tvrdila, že nemá nejmenší ponětí, co se s Chášakdžím stalo, teď čeká, že uvěříme, že zemřel při potyčce. Toto směšné prohlášení je dalším důkazem pokusu zamést celou věc pod koberec,“ píše se v prohlášení organizace.

Jako mnohem důvěryhodnější se tak stále jeví verze, že za novinářovou smrtí stojí sám korunní princ, což potvrzují informace amerických tajných služeb, vazby členů vražedného komanda i odborníci, jako je bývalý šéf britské rozvědky MI-6, John Sawers. „Všechny důkazy dávají tušit, že vraždu nařídili a vykonali lidé v bezprostřední blízkosti Muhammada bin Salmána,“ řekl Sawers v rozhovoru pro kanál BBC4.

Nový vládce

To, co dosud víme o osobnosti saúdského korunního prince, snad částečně vysvětluje, proč by se k tak okázale brutální vraždě uchýlil. Třiatřicetiletý Muhammad se stal následníkem trůnu po svém otci Salmánovi loni v létě prostřednictvím palácového převratu, kdy přebral místo výrazně zkušenějšímu princi bin Nájifovi.

Od té doby ve svých rukou nemilosrdně koncentroval veškerou moc v zemi. Bin Salmánův předchůdce stejně jako mnoho dalších představitelů starší generace skončil v domácím vězení, dalších asi pět set (sic) princů a předních podnikatelů z vlivných rodin pak zůstaly dlouhé týdny zavřené v hotelu Ritz-Carlton v Rijádu, zatímco je nový korunní princ zbavil pozic a propustil je na svobodu pouze výměnou za vskutku královské výkupné.

Například Mutaíb, někdejší velitel Národní gardy a syn zesnulého krále Abdalláha, měl za svoje propuštění až deset miliard dolarů a metody k získání výkupného ze strany MBS byly podle všeho bezskrupulózní. „Bylo to tvrdé. Některé [zajaté] uráželi, některé přímo bili. Jiní tvrdí, že je mučili elektrickým proudem,“ napsal později Chášakdží, pro něhož byl incident podle vlastních slov „bodem obratu“, kdy se „rozhodl, že je čas promluvit“.

Podobně tvrdě jako proti konkurenčním princům zasáhl princ bin Salmán i proti domácí občanské společnosti. Na jednu stranu se prezentoval jako energický reformátor, který si získal západní komentátory drobnými ústupky vzhledem k právům žen a výroky o „umírněném" islámu. Na druhou stranu neváhal věznit dlouholeté proponenty těch samých reforem jednoduše proto, z toho si dovolili vyjadřovat svoje názory bez princova posvěcení, nebo žádat víc.

Agresivní přístup proti všem protivníkům volil MBS také za hranicemi Saúdské Arábie, když vpadl do sousedního Jemenu, nebo když se pokusil vyhladovět Katar. Nedostatečně zdůrazňovanou akcí, vypovídající však mnohé o charakteru mladého saúdského vládce, bylo chování vůči libanonskému předsedovi vlády. Saad Harírí byl během návštěvy Saúdské Arábie 4. listopadu přinucen přečíst předem připravený rezignační dopis a na několik dní úplně zmizel, což vedlo Libanonce k demonstracím za propuštění premiéra, o němž se všeobecně předpokládalo, že je držen v zajetí.

Konec konsenzu

Chášakdžího smrt na výše zmíněné kroky poměrně logicky navazuje. Zavražděný novinář měl blízko ke „starým strukturám“, jež se bin Salmán rozhodl nahradit. Úzce spolupracoval hned se dvěma dříve vlivnými princi — s Al-Valíd bin Találem, který jej v roce 2010 pověřil vedením nově vznikající stanice Al-Arab, a s Turkím bin Fajsalem. Tomuto mocnému šéfovi tajných služeb z let 1979 až 2001 a později vyslanci ve Spojených státech radil v mediálních otázkách. Princ Al-Valíd bin Talál byl mimochodem přímo mezi zadrženými v hotelu Ritz-Carlton.

Sám Chášakdží ve svých veřejných vystoupeních opakovaně kritizoval systémovou změnu, kdy určitá forma konsensu vzešlá z dohody významných členů královské rodiny musela ustoupit ve prospěch absolutní poslušnosti vládě jednoho muže. „Dřív se rozhodnutí dělala konsenzuálně. Ne sice parlamentní cestou, ale v rámci širší královské rodiny,“ postěžoval si na stanici Al Džazíra.

V deníku The Guardian pro změnu napsal: „Zdá se, že [MBS] se rozhodl posunout zemi od starého náboženského extremismu k vlastnímu extremismu ve stylu ‚musíte přijmout moje reformy‘. Bez diskuze a pod pohružkou vězení nebo rovnou zmizení všech kritiků.“

Chášakdží cítil, že v takové atmosféře už se nemůže spolehnout na svůj privilegovaný původ (byl kromě jiného synovcem miliardáře Adnána Chášakdžího), ani na svoje kontakty mezi princi, jejichž vliv náhle upadl. Už nemohl být hlasem umírněných reforem zevnitř, pokud nechtěl projevit absolutní loajalitu. Vůbec přitom nezáleželo na tom, že prosazoval stejné reformy, jaké bin Salmán uskutečňoval.

„Lidé, které MBS poslal do vězení, nebyli žádní radikálové,“ napsal pro The Washington Post. „Většina z nich bojovala za reformy v oblasti ženských práv a otevřenější politiky. Zatkl je proto, aby rozšířil strach.“