Sobotní zásah v Sýrii často vyvolal alarmistické reakce, v některých kruzích se mluvilo dokonce o třetí světové válce. Jak reálný je přímý střet mezi Rusy a Američany, který různým způsobem naznačovali prezidenti obou zemí?

Otevřený konflikt mezi USA a Rusy není v zájmu ani jedné z velmocí. Spíše můžeme být svědky dalších eskalací, i když se naopak můžeme dočkat zklidňování situace. Dá se však předpokládat, že obě velmoci budou nyní ještě více využívat různé klientské skupiny a milice k prosazení svých zájmů. Mezinárodní situace se tak může více přiblížit studené válce minimálně s ohledem na různé války v zastoupení (proxy wars). Ovšem nemusí jít přímo o syrské bojiště, kde je dnes hlavním americkým zájmem zadržování íránského vlivu a dodávek zbraní, ale i o jiné části světa. Jedním takovým příkladem může být konflikt na Ukrajině.

Jaké jsou dlouhodobé zájmy a cíle západních států? Mají vůbec představu, čeho v zemi chtějí a mohou dosáhnout?

Dlouhodobé zájmy Západu oscilují kolem teritoriální likvidace ISIS a porážky nebo co největšího oslabení Asadova režimu a omezení jeho vazeb na Írán. Dříve se uvažovalo i o Asadově nahrazení někým více nakloněným Západu.

První cíl se relativně podařilo naplnit a samozvaný Islámský stát je na kolenou, byť samotná ideologie ISIS může přežít v řadách svých četných stoupenců nebo se transformovat. V dobách Al-Káidy také málokdo věřil, že by mohla existovat nebezpečnější radikálně islamistická organizace.

Vize Asadova odchodu ze syrské politické scény je ale ze západního pohledu stále problematičtější. To souvisí hlavně s rostoucím angažmá Ruska na Asadově straně. Západ tak postupně zmírňuje své ambice a v souvislosti s posledním útokem na syrská zařízení jsme mohli například přímo z úst britské premiérky slyšet, že „útok neusiluje o změnu syrského režimu“.

Jak byste popsal přítomnost západních sil v Sýrii? Mluví se o dvou tisícovkách amerických vojáků, počet jednotek se prý chystá navýšit i Francie...

Čísla, která uvádíte, před několika měsíci zveřejnil Pentagon. Bral bych je s rezervou. Mocnosti si přesné údaje většinou pečlivě střeží a různým způsobem mlží. Od onoho oficiálního prohlášení Pentagonu také uběhla nějaká doba a situace v Sýrii se posunula.

Po teritoriální porážce ISIS, o kterou tolik usiloval Donald Trump, mohlo dojít ke snížení počtu amerických vojáků. Dnes však opět narůstá napětí na severu Sýrie díky tureckým aktivitám a právě v souvislosti s ním Francouzi proklamovali, že posílí svou vojenskou přítomnost na podporu kurdských spojenců. A současné rusko-americké napětí může stimulovat přísun nových amerických pozemních jednotek do některých částí Sýrie. Další věc je také přítomnost „soukromých bezpečnostních společností“, o kterých se začalo hodně diskutovat v souvislosti s konfliktem v Iráku, a které působí samozřejmě i v Sýrii.

Sobotní vojenskou intervenci podpořily také konzervativní sunnitské monarchie včetně Saúdské Arábie. Ta bývala považována za důležitého hráče v syrském konfliktu a za jednoho z hlavních oponentů prezidenta Asada. Platí stále toto spojení? Když saúdský král Salmán loni na podzim navštívil Rusko, vypadalo to na jisté sblížení dříve nesmiřitelných zájmů...

Loňská cesta krále Salmána do Moskvy byla znamením, že se Saúdská Arábie pokouší o nezávislejší zahraniční politiku a že vliv USA na Blízkém východě slábne. Sýrie je určitě sporným bodem mezi oběma zeměmi, pragmatismus ale na druhé straně v mezinárodní politice často vítězí. Rusové a Saúdové tak mohou spolupracovat v řadě oblastí, od energetiky až po byznys se zbraněmi.

Je ale třeba mít na paměti, že v říjnu 2017, kdy k saúdské návštěvě Ruska došlo, byly americko-ruské vztahy ještě o dost lepší než dnes. Nedokážu si příliš představit, že by k podobné návštěvě mělo dojít třeba příští týden.

Zůstaňme ještě v Saúdské Arábii. V půlce minulého roku se stal následníkem trůnu Saúdské Arábie princ Muhammad bin Salmán (známý pod zkratkou MBS), který je považován za faktického vládce země. Od té doby uskutečnil řadu reformních kroků, od povolení ženám řídit auto, až po (znovu)otevírání kinosálů. Jedná o skutečně přelomové změny? Je možné, že za pár let už Saúdská Arábie nebude moci být považována za jeden z nejkonzervativnějších režimů na světě?

Samotný MBS a jeho kroky nejsou rozhodně jednoduše interpretovatelné v nějakých černobílých schématech. Snaha o reformu a modernizaci Saúdské Arábie, stejně tak jako oslabení vlivu wahhábistických duchovních, působí poměrně autenticky. MBS si uvědomuje, že království dlouhodobě závisí na vývozu omezených zásob ropy a je plné frustrovaných mladých lidí. Více než polovina Saúdů je mladší 25 let a tito lidé budou stále obtížněji hledat práci v upadajícím ropném průmyslu i mimo něj. Jejich život navíc na každodenní bázi brzdí řada archaických náboženských omezení.

Pak je ale třeba vidět i jiné rysy osobnosti a politiky MBS. Je to velmi tvrdý hráč, který bezskrupulózně likviduje opozici. V prvé řadě nechal zatknout nejen desítky princů přímo ve své rodině, kteří by ho mohli ohrozit, ale kupříkladu i několik čelných představitelů televizních stanic. MBS se tak začíná podobat nacionalistickým autokratům moderní arabské historie. Vzdaluje se totiž od islamistických ideálů muslimské jednoty a ostře posiluje saúdsko-sunnitský nacionalismus, kterým se vymezuje nejen proti šíitskému Íránu, ale i proti jiným arabským zemím, hlavně Kataru.

Právě tato agresivita vůči zemím v regionu bývá často dávána do kontrastu s „umírněnými“ reformami ve vlastní zemi. MBS je mimo jiné považován za architekta invaze do Jemenu a blokády zmíněného Kataru. Proč tak konfrontační strategie? Jaké výhody může přinést Saúdské Arábii ve chvíli, kdy se tímto způsobem rozkládá spojenectví arabských států v Perském zálivu?