„U příležitosti Světového dne svobody tisku děkuji mnoha novinářům, kteří bojují za pravdu. Vždy budeme stát na jejich straně proti všem formám cenzury a vnucování jednotné myšlenky,“ nechala se letos v květnu slyšet Giorgia Meloniová, která se posléze stala na podzim italskou premiérkou. Její slova nicméně stojí ve značném kontrastu s tím, jak se postavila vůči některým hlasům, které ji kritizovaly.

Meloniová se totiž nezdráhala hrozit svým kritikům žalobou a v několika případech dokonce vede soudní spory s italskými novináři, které žalovala za pomluvu. Největší pozdvižení vzbudila její žaloba známého italského autora Roberta Saviana. Ten vešel do širšího povědomí i v České republice, mimo jiné díky své knize Gomora, v níž popisuje, jak infiltroval italskou mafii.

Italská premiérka už v říjnu minulého roku za pomluvu žalovala i redaktory italského liberálního deníku Domani, šéfredaktora Stefana Feltriho a jeho zástupce, investigativního novináře Emiliana Fittipaldiho. Novinářů se přitom zastala i prestižní novinářská organizace Mezinárodní tiskový institut, která požaduje, aby premiérka od žaloby upustila.

S Emilianem Fittipaldim jsme hovořili o tom, proč ho Meloniová zažalovala, o tom, jaké strategie používají italští politici, korporace a organizovaný zločin, aby nepohodlné investigativní novináře udrželi na uzdě, nebo o tom, jak by šlo lépe chránit novináře v zemi, v níž byla v posledních letech téměř dvěma stům novinářů přidělena nějaká forma policejní ochrany.

Vaše noviny čelí žalobě premiérky Giorgia Meloniové. Co jste o ní napsali, že takto zareagovala? A co je předmětem té žaloby?

Napsal jsem článek o tom, jak státní prokurátoři vyslýchali Domenica Arcuriho, bývalého mimořádného komisaře italské vlády pro boj s covidem. Byl totiž obviněn ze závažných zločinů. Arcuri během své výpovědi zmínil jména některých politiků, kteří na něj údajně naléhali, aby objednával roušky a další zdravotnický materiál od specifických dodavatelů.

Krom jiných politiků Arcuri zmínil právě i Meloniovou, která mu prý zavolala a optávala se, co by měl jistý podnikatel udělat pro to, pokud by chtěl své zboží dodávat státu. Tak jsem napsal, že podle Arcuriho Meloniová doporučila dodavatele. A podle ní je to slovo „doporučila“ pomlouvačné. Prokurátoři jí dali za pravdu, požadovali − a dosáhli toho −, že jsem trestně stíhán.

Tehdy jsem ale nenapsal — protože jsem se to dozvěděl až později —, že ten podnikatel, kvůli němuž měla Meloniová volat Arcuriovi, je její přítel a bývalý kandidát do Evropského parlamentu za její post-fašistickou stranu Bratři Itálie. Tehdy ještě nebyl zvolen. Letos v září ale o mandát usiloval znovu a stal se italským poslancem.

Jak na tu žalobu reagovala veřejnost? Setkali jste se s podporou? Nebo naopak žaloba zmobilizovala veřejné mínění proti vám?

Uspořádali jsme kampaň, abychom čtenářům a veřejnosti vysvětlili, jak závažné je, když se takhle chová předsedkyně vlády. Dostalo se nám podpory od některých čtenářů a solidaritu nám vyjádřila i odborová organizace Italská národní tisková federace.

Ale média o tom příliš neinformovala. V Itálii nebyla dlouho svoboda tisku považována za hodnotu, kterou by bylo potřeba chránit. Mnoho médií stojí na straně současné vlády a mnohá se raději nepouštějí do kontroverzních témat, která nepovažují za prioritní.

Zkomplikovala vám žaloba vaši práci?

Jsem zvyklý, že na mě politici posílají občanské i trestní žaloby zleva zprava. Krajně nezvyklé v tomto případě však je, že nás žaluje přímo hlava vlády. Za posledních padesát let žaloval během výkonu své funkce novináře, kteří ho prošetřovali, jedině Silvio Berlusconi. A to jsem přitom prostě jen napsal přesně to, co zaznělo v té výpovědi před prokurátory. Před těmi samými prokurátory, kteří pak rozhodli o tom, že mě pošlou k soudu. Nebo se to dá říct také takto: nová je právě reakce soudního systému. V minulosti byly vždy neopodstatněné stížnosti tohoto druhu zamítnuty a na soud nikdy nedošlo.

V mezinárodní novinářské komunitě se poslední dobou hodně mluví o takzvaných SLAPP žalobách (zkratka je akronymem z anglického Strategic lawsuits against public participation, tedy Strategické žaloby proti účasti veřejnosti, pozn. red.). Ty mají sloužit k tomu, aby novinářům zvýšily náklady jejich práce a odradily je tak od toho, aby své kauzy dováděli do důsledků. Myslíte si, že to je i váš případ? Dá se říct, že takovéto zastrašující žaloby představují vládní strategii vůči novinářům?

Ano, žaloba od Meloniové je úplně typickým příkladem SLAPP žaloby. Meloniová mě zažalovala už loni. Ale poté, co se stala premiérkou, mohla − a měla − žalobu stáhnout.

Nevím, jestli je to náhoda, ale její rozhodnutí, že bude s žalobou pokračovat, přišlo pár dní potom, co jsem zveřejnil investigaci o potenciálním střetu zájmů nového ministra obrany Guida Crosetta, který stranu Bratři Itálie s Meloniovou spoluzakládal. S kolegou jsme v ní líčili, jak Crosetto pracoval jako poradce firem, které mimo jiné dodávají zbraně právě ministerstvu obrany. Vydělal si tak za jeden rok asi milion eur. I Crosetto nám hrozil žalobou, aniž by přitom popřel pravdivost té zprávy. Zatím mi nicméně na stole žádné oznámení nepřistálo.

Strategické žaloby slouží přesně k tomu, aby odradily investigativní novináře, aby o mocných lidech psali věci, které jim nejsou pohodlné. V Itálii se používají systematicky. Tak tomu bylo vždycky.

Když říkáte, že to je problém, se kterým se italští novináři potýkají dlouhodobě, liší se v něčem novinářská práce během premiérství Meloniové od práce za minulých vlád? Chová se její kabinet k novinářům jinak než předešlé vlády?

Obecně se dá říct, že oproti předešlé vládě Maria Draghiho se útoky na novináře přiostřily. Draghiho kabinet kritiku novinářů zpravidla respektoval. Ačkoliv ta kritika byla taky mnohem mírnější než ta, která teď zaznívá na adresu současné vlády.

Nicméně, jak už jsem zmiňoval, existuje jeden naprosto zásadní rozdíl oproti minulosti: krom Berlusconiho žádný dřívější premiér během posledního půlstoletí nepostavil novináře či spisovatele před soud. Autor Roberto Saviano dnes ale také stojí před soudem, za to jak ostře kritizoval politiku Meloniové vůči migrantům, když ještě byla v opozici. Meloniová se rozhodla, že když se stala nejmocnější ženou v zemi, tak prostě nikomu nic nedaruje.