Cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí jste od ministra Jana Lipavského dostal jako zahraniční bohemista a překladatel. Co tyto profese v dnešní italské kultuře a na tamější univerzitě znamenají?

Odpovědět můžu buď velmi optimisticky, nebo velmi pesimisticky. Pesimistická odpověď je, že jde o nevděčnou práci, protože prezentovat českou kulturu a zvláště literaturu dnes v zahraničí není vůbec snadné.

Jako bychom potřebovali, aby tomu předcházela nějaká historická událost — snad ne tak tragická jako teď na Ukrajině. Takřka žádný nakladatel totiž nepublikoval ukrajinské autory, a až když začala válka, aktivovala se naše stará představa, že přes literaturu pochopíme dnešek. Moje práce tak bývá frustrující, protože tu a tam se něco podaří zorganizovat, a pak není ohlas takový, jak by si člověk představoval…

Naopak optimistická odpověď je, že se v posledních letech objevily nové cesty, a česká literatura v tom, co děláme, rezonuje víc než dříve.

Ovšem i práce na univerzitě se hodně změnila, o studenty je potřeba mnohem víc bojovat. A když se je snažíme oslovit už na spřátelených gymnáziích, zároveň si musím klást otázku, proč by měl dnešní maturant studovat zrovna češtinu. V Padově učíme čtrnáct různých, zpravidla menších evropských jazyků, ale co a proč se o nich v  záplavě informací o světě může takový maturant dozvědět? A jak může to, co mu dokážeme zprostředkovat, v budoucnu využít?

Pomineme-li osobní a pracovní důvody — i když Italové nyní práci s češtinou najdou často spíš v České republice —, není dnes důvodem ke studiu bohemistiky také jinakost či diverzita, o níž bývá řeč v USA? Italy zajímal český pohled na svět přinejmenším už od roku 1968...

Dobře vím, co studenty zaujme ve chvíli, kdy se do české literatury začtou a začnou ji číst pravidelně. Jako specifikum identifikují jistý černý humor, grotesku. V takové podobě je naleznete málokde jinde. Nicméně prosadit něco takového jako diverzitu? Pokusy o to, aby studenti jazyků kombinovali povinně ty větší, jako je angličtina, s menšími, zůstaly vždy jen v rovině úvah.

Velmi správně jste však zmínil rok 1968. Podíváme-li se na to, kolik překladů knih včetně filozofie a politiky vyšlo mezi lety 1965 a 1975, bylo to neskutečné množství a všechny ve velkých nakladatelstvích.

To není náhoda. Loni na kongresu světové bohemistiky jsem se snažil ukázat, že historicky v Itálii rezonují česká literatura nebo témata vůbec právě v době krizí, počínaje Janem Husem přes defenestraci v roce 1618, Valdštejnův pád, rok 1848, 1918 a právě rok 1968. V Itálii však měl odezvu i komunistický puč v roce 1948, protože krátce po něm byly volby.

Existuje jen několik výjimek, které ale v zásadě souvisejí se světovým úspěchem spisovatele a těžko vzbudí zájem o celou kulturu. Tady mám samozřejmě na mysli Milana Kunderu. Jeho knihy jako Žert vyšly italsky sice už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, nepředstavitelný ohlas však měl až od let osmdesátých, kdy už vazba k roku 1968 v podstatě nebyla aktuální, a není proto těsně spojen s českou literaturou.

Na začátku tohoto roku jste o úspěchu české literatury v Itálii psal tak, že spočívá už v tom, že každý rok vyjde několik překladů. Zároveň jste však zdůraznil, že o takovém ohlasu, jako měli Milan Kundera nebo Bohumil Hrabal, dnes mluvit nejde…

Asi před před dvaceti lety se opravdu prosadil názor, že česká literatura je náročná, málo prodejná a nevyplatí se ji vydávat. Nyní je myslím situace mnohem lepší než tehdy, a to i díky velmi dobré spolupráci se Simonou Calboli z Českého centra v Miláně.

Teď vychází mnohem víc, osm až deset knih ročně. Nabízí se však otázka, do jaké míry to souvisí s tím, že Česká republika poskytuje na překlady poměrně štědrou podporu. Pro vydavatele tak může být lákavější spíše tato podpora než skutečná propagace knih. Na straně druhé je tento zřejmý úspěch spojen především s menšími nakladatelstvími jako Keller a Miraggi a jejich zájmem o všechny evropské literatury.

Problém je ten, že ve větších nakladatelstvích z edičních plánů česká literatura mezitím skoro úplně zmizela, neobjevuje se tak často v novinách, v recenzích a mnohem méně než kdysi se o ní diskutuje. Kamenná nakladatelství jako Adelphi, které vydávalo Kunderu, o českou literaturu zcela ztratila zájem.

Einaudi občas nabídne Hrabala, Vančuru nebo teď chystaný román Na střeše je Mendelssohn Jiřího Weila, ale to jsou spíš jednotlivé knihy známých autorů. Není tu snaha o určitý profil české literatury, jako když pro Einaudi pracoval Angelo Maria Ripellino a vybral v přímém přenosu skoro všechno, co se později mezinárodně prosadilo.