Československé tíhnutí k demokratickému socialismu zůstává naší nejsilnější možností

Alena Wagnerová

Na důležité letošní polemice mezi Michalem Klímou a Michalem Pullmannem bylo nejpozoruhodnější, jak slabě druhý jmenovaný svou mnohem silnější pozici hájil.

Značná část generace narozených ve dvacátých letech našla, po zklamání ze selhání evropské demokracie v Mnichově, během války novou hodnotovou orientaci v myšlenkách socialismu. Foto Filmcenter.cz

Spor o výklad předlistopadových dějin, jenž letos znovu nabyl na intenzitě, má jeden základní nedostatek: nekompatibilitu stanovisek soupeřících stran. To znemožňuje skutečný demokratický diskurs a vylučuje žádoucí polemiku, protože jedné straně sporu jde o historii, kdežto druhé o politiku.

Zatímco příslušníci mladé generace českých historiků, označovaní jako revizionisté nebo také pullmannovci, usilují o diferencovaný pohled na čtyřicet let státního socialismu na základě faktů a pramenů a reflektují přitom i každodennost žitého světa bývalého režimu, opakuje strana takzvaných konzervativců už třicet let beze změny jeho paušální odsudek; slovy Michala Klímy v diskusi s Michalem Pullmanem, že „minulý režim byl držen u moci silou StB a represivního aparátu“. Je to pohled ahistorický a především dogmatický, kterým nejen Klíma ale i takzvaní konzervativci de facto reprodukují jen černobílý totalitní model komunistické diktatury Karla Kaplana z počátku devadesátých let.

Jedná se o pohled, který byl faktograficky založený pouze na pramenech stranického a bezpečnostního aparátu, což samo o sobě už znamenalo značné zúžení pohledu na tehdejší skutečnost. Jistě, v polistopadovém nadšení bylo zásadní odmítnutí minulého režimu jako čistého zla více méně pochopitelné, každá nově nastupující politická moc se potřebuje legitimovat odsouzením minulého.

V našich moderních dějinách to byla po roce 1918 a 1948 už třetí změna paradigmatu, která se vždycky odvolává na — pokud možno — zjednodušené či odsouzeníhodné dějiny. Je třeba se ale ptát, jestli tohoto paušálního odsudku je i dnes, třicet let po listopadu potřeba, a čemu má vlastně tento minulost deformující výklad sloužit.

Základním znakem tohoto „nevýkladu“ takzvaných konzervativců je, že celé čtyřicetileté období jeho existence redukuje na monstrprocesy, čistky, perzekuce, lágry a StB. To ovšem odpovídá pouze pětiletému období stalinistického teroru, který u nás ve své totalitní podobě skončil Stalinovou smrtí v roce 1953.

Především ale naprosto ignorují dějinný význam XX. sjezdu KSSS v roce 1956 pro proces destalinizace a debolševizace, kdy se u nás postupně, byť ne beze zvratů, otevíraly určité prostory pro tvůrčí kritické myšlení i politické iniciativy, jež vyvrcholily pražským jarem. O něm se zásadně nezmiňují, protože tento významný, byť násilím zmarněný pokus o demokratizaci socialistického systému a obnovu původního smyslu revoluce jako osvobození člověka, pro nastupující polistopadové mocenské elity od počátku představoval určité nebezpečí alternativní utopie vůči neoliberálnímu kapitalismu.

A jako by nevěděli, že právě šedesátá léta byla obdobím velkého a mezinárodně uznávaného rozkvětu československé kultury a umění. Stačí si jen vzpomenout na řadu kritických filmů z této doby. Snaha systematicky dehonestovat důležité představitele a autority tohoto období, například Václava Havla nebo už podruhé Milana Kunderu, mluvit o trapné utopii a kýči Pražského jara (Forum 24), svědčí jen o síle těchto obav a slábnoucí legitimitě současného systému.

Oč tomuto ve falešném papíru konzervativismu zabalenému antikomunismu ve skutečnosti jde, není totiž celospolečenský diskurs vyrovnávající se s obdobím státního socialismu se všemi jeho zápory a klady, který naše společnost velmi nutně ke svému demokratickému ozdravění potřebuje. Sledují něco zcela jiného: stálým opakováním mantry paušálního černobílého odsuzování minulého režimu chtějí udržovat ve společnosti v podstatě neartikulovanou antikomunistickou náladu jako politickou zábranu kritického a analytického pohledu na současný stav českého neoliberálního kapitalismu. A tím také chtějí zabránit možnému vzestupu demokratické levice.

Takovýto pohled by totiž mohl být nebezpečný pro současné mocenské elity. Pro jejich dosud ne zcela úspěšnou snahou o oligarchizaci státní moci, přesněji řečeno o nahrazení demokracie oligarchií.

×