Československé tíhnutí k demokratickému socialismu zůstává naší nejsilnější možností

Alena Wagnerová

Na důležité letošní polemice mezi Michalem Klímou a Michalem Pullmannem bylo nejpozoruhodnější, jak slabě druhý jmenovaný svou mnohem silnější pozici hájil.

Značná část generace narozených ve dvacátých letech našla, po zklamání ze selhání evropské demokracie v Mnichově, během války novou hodnotovou orientaci v myšlenkách socialismu. Foto Filmcenter.cz

Spor o výklad předlistopadových dějin, jenž letos znovu nabyl na intenzitě, má jeden základní nedostatek: nekompatibilitu stanovisek soupeřících stran. To znemožňuje skutečný demokratický diskurs a vylučuje žádoucí polemiku, protože jedné straně sporu jde o historii, kdežto druhé o politiku.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Zatímco příslušníci mladé generace českých historiků, označovaní jako revizionisté nebo také pullmannovci, usilují o diferencovaný pohled na čtyřicet let státního socialismu na základě faktů a pramenů a reflektují přitom i každodennost žitého světa bývalého režimu, opakuje strana takzvaných konzervativců už třicet let beze změny jeho paušální odsudek; slovy Michala Klímy v diskusi s Michalem Pullmanem, že „minulý režim byl držen u moci silou StB a represivního aparátu“. Je to pohled ahistorický a především dogmatický, kterým nejen Klíma ale i takzvaní konzervativci de facto reprodukují jen černobílý totalitní model komunistické diktatury Karla Kaplana z počátku devadesátých let.

Jedná se o pohled, který byl faktograficky založený pouze na pramenech stranického a bezpečnostního aparátu, což samo o sobě už znamenalo značné zúžení pohledu na tehdejší skutečnost. Jistě, v polistopadovém nadšení bylo zásadní odmítnutí minulého režimu jako čistého zla více méně pochopitelné, každá nově nastupující politická moc se potřebuje legitimovat odsouzením minulého.

V našich moderních dějinách to byla po roce 1918 a 1948 už třetí změna paradigmatu, která se vždycky odvolává na — pokud možno — zjednodušené či odsouzeníhodné dějiny. Je třeba se ale ptát, jestli tohoto paušálního odsudku je i dnes, třicet let po listopadu potřeba, a čemu má vlastně tento minulost deformující výklad sloužit.

Základním znakem tohoto „nevýkladu“ takzvaných konzervativců je, že celé čtyřicetileté období jeho existence redukuje na monstrprocesy, čistky, perzekuce, lágry a StB. To ovšem odpovídá pouze pětiletému období stalinistického teroru, který u nás ve své totalitní podobě skončil Stalinovou smrtí v roce 1953.

Především ale naprosto ignorují dějinný význam XX. sjezdu KSSS v roce 1956 pro proces destalinizace a debolševizace, kdy se u nás postupně, byť ne beze zvratů, otevíraly určité prostory pro tvůrčí kritické myšlení i politické iniciativy, jež vyvrcholily pražským jarem. O něm se zásadně nezmiňují, protože tento významný, byť násilím zmarněný pokus o demokratizaci socialistického systému a obnovu původního smyslu revoluce jako osvobození člověka, pro nastupující polistopadové mocenské elity od počátku představoval určité nebezpečí alternativní utopie vůči neoliberálnímu kapitalismu.

A jako by nevěděli, že právě šedesátá léta byla obdobím velkého a mezinárodně uznávaného rozkvětu československé kultury a umění. Stačí si jen vzpomenout na řadu kritických filmů z této doby. Snaha systematicky dehonestovat důležité představitele a autority tohoto období, například Václava Havla nebo už podruhé Milana Kunderu, mluvit o trapné utopii a kýči Pražského jara (Forum 24), svědčí jen o síle těchto obav a slábnoucí legitimitě současného systému.

Oč tomuto ve falešném papíru konzervativismu zabalenému antikomunismu ve skutečnosti jde, není totiž celospolečenský diskurs vyrovnávající se s obdobím státního socialismu se všemi jeho zápory a klady, který naše společnost velmi nutně ke svému demokratickému ozdravění potřebuje. Sledují něco zcela jiného: stálým opakováním mantry paušálního černobílého odsuzování minulého režimu chtějí udržovat ve společnosti v podstatě neartikulovanou antikomunistickou náladu jako politickou zábranu kritického a analytického pohledu na současný stav českého neoliberálního kapitalismu. A tím také chtějí zabránit možnému vzestupu demokratické levice.

Takovýto pohled by totiž mohl být nebezpečný pro současné mocenské elity. Pro jejich dosud ne zcela úspěšnou snahou o oligarchizaci státní moci, přesněji řečeno o nahrazení demokracie oligarchií.

Co ovšem na diskusi Michala Klímy a Michalem Pullmannem poněkud překvapilo, je fakt, že Michal Pullmann se — a ne vždy šikovně — spíš bránil a hájil své stanovisko, namísto toho, aby historickými argumenty a fakty polemizoval, a tím nejen Klímu samého, ale vůbec takzvané konzervativce, už třicet let se stále zaříkávající dokola opakovanými tezemi, vyhodil ze sedla.

Zde jsou:

I.

Socialismus v žádném případě nebyl do Československa přinesen na sovětských bodácích, ale měl zde svou určitou myšlenkovou tradici. Na konci druhé světové války u nás vládla silná celospolečenská prosocialistická nálada, ovšem ve spojení s masarykovskou demokracií.

Ve dvacátých letech u nás existovala i poměrně silná komunistická strana, k níž se přiznávala i velká skupina české inteligence a avantgardy až do kritického momentu její stalinizace a bolševizace v roce 1929. A byla to velká hospodářská krize třicátých let, která byla u nás obdobím velmi závažné a odmítavé kritiky kapitalismu, a to i přesvědčenými demokraty typu Karla Čapka a Ferdinanda Peroutky.

Také evangelická církev například tehdy patřila k progresivní části společnosti. Bez určitého vlivu na ni nezůstal ani švýcarský teolog socialistického přesvědčení Leonhard Ragaz, pro něhož království boží Ježíše Krista v sobě mezi jiným zahrnovalo „ten nejhlubší a nejúplnější socialismus, který si lze myslet“.

Tato progresivní tradice snad může do jisté míry vysvětlit evangelickou váhavost ve vztahu k minulému režimu.

II.

Během druhé světové války se pak doleva posunul i demokratický politický střed, jak o tom svědčí politický manifest „Za svobodu do nové Československé republiky“ z roku 1941, na němž spolupracovala i Milada Horáková. A značná část generace narozených ve dvacátých letech našla, po zklamání ze selhání evropské demokracie v Mnichově, během války novou hodnotovou orientaci v myšlenkách socialismu, aniž přitom znala stalinskou historii KSČ.

Levicově demokratické tendence ovšem po válce existovaly ve značné části Evropy. Svědčí o tom nejen poválečný proces znárodňování například ve Francii (Renault), v NSR (Volkswagen) ale i materiály německé CDU z jejího prvního období, v nichž se píše o nutnosti kontroly finančního kapitálu a uvažuje se o možnosti znárodňování velkých průmyslových komplexů.

III.

Bodem rozhodujícího obratu pro mezinárodní situaci, ale i pro vývoj v Československu se stal začátek studené války, de facto již Churchillovým projevem ve Fultonu (USA) v březnu 1946, ve stejném roce, kdy KSČ u nás vyhrála poslední demokratické volby. Pro Československo znamenalo rozdělení Evropy na dva nepřátelské politické bloky postupnou a vynucenou akceptaci stalinistického sovětského modelu socialismu, jak to lze dobře sledovat v Gottwaldových projevech z let 1945-50. Československé společnosti tak KSČ podstrčila typ socialismu, jaký si ve své většině v této podobě nepřála.

Ale uvedený historický podvod, v němž jiné řešení vyloučila studená válka, teprve postupně chápala, přizpůsobovala se mu, ale také jej kritizovala. Jako v každém společenském řádu, se lidé i v socialistické diktatuře snažili minimalizovat ve svém životě její stinné stránky a maximalizovat ty dobré, k nimž například patřilo, že šlo o společnost egalitární bez třídních a majetkových rozdílů.

Bylo to spíš přijetí daného než jeho podpora. Za poznámku v tomto kontextu stojí, že funkcionářské elity měly sice moc, ale ne autoritu, a ve své většině až na drobné výjimky nebyly ani oblíbeny ani váženy. A v žádném případě nepředstavovaly svým chováním a jednáním nějaké společenské vzory. Ty se rekrutovaly spíš z oblasti kultury a vědy.

IV.

Co ovšem únorem 1948 nastalo, bylo přibližně pětileté období stalinského teroru, více méně se uzavírající Stalinovou smrtí v roce 1953. V téže době, kdy se u nás konaly politické procesy, řádil mimochodem v USA Výbor pro neamerickou činnost a senátor McCarthy bez ohledu na důkazy mohl obviňovat lidi z podvratné činnosti nebo velezrady, mezi nimi i Charlieho Chaplina a Thomase Manna.

Na černé listině tu stálo tři sta jmen kulturních pracovníků, pro podezření z komunismu bylo propuštěno víc než jedenáct tisíc státních úředníků a v napolo politickém procesu byli v roce 1953 odsouzeni a popraveni manželé Ethel a Julie Rosenbergovi. Hooverova FBI a česká StB by si byly v této době mohly docela dobře rozumět.

V.

Roli dogmaticky nadšených straně věřících pěšáků revoluce, kteří například na vysokých školách prováděli jak mezi profesory, tak mezi studenty čistky, tu v tomto období sehrála právě generace narozených ve dvacátých letech, kteří se během války přes socialistickou literaturu stali komunisty. Po otřesu dvacátého sjezdu v roce 1956 začali ale mnozí z nich s pocitem vlastního selhání a studu nad svým nadšeným dogmatismem hledat to, co pro ně bylo původním smyslem revoluce a stanou se na cestě vedoucí k Pražskému jaru reformními komunisty.

Nejen oni. Ale pro většinu příslušníků právě této generace budou sovětské tanky a začátek normalizace znamenat hluboký zvrat v jejich biografii, ztrátu možnosti pracovat ve svém oboru, emigraci ale i léta v disentu.

O stranické čistce a seznamu 1155 pro režim nebezpečných příslušníků inteligence ani nemluvě. Historii této generace zažil například Michal Klíma ve své vlastní rodině.

A závěr? Dvakrát, po válce a o dvacet let později za Pražského jara, si většina lidí v Československu přála žít v demokratickém socialismu s lidskou tváří a dvakrát jí to bylo znemožněno, jednou KSČ a studenou válkou, podruhé Sovětským svazem. To ale není důvodem k nějakému celonárodnímu sebelitování, ale k otevřenému diskursu, ve kterém bychom se s tímto obdobím našich dějin poctivě vyrovnávali, a hlavně chtěli porozumět jeho žitému světu.

Protože, jak to formuloval Hölderlin: „Jen zdí kolem zahrady je stát, v ní rostou květy a zrají plody.“ Jenže ta zeď může být různě vysoká.

Diskuse