Vítám Vás, vážený pane prezidente Joachime Gaucku, v sále toho koncertního domu z konce předminulého století. Stavěli jsme jej na počest následníka trůnu Rudolfa, Habsburka, který si pak ale s mladou milenkou vzal život. Palác zůstal pro nás.

Toto je velký den, velké setkání. Vy víte že jste v naší zemi obzvláště vítán a obzvláště ctěn jako nám ten nejbližší, nejvěrohodnější z německých státníků. Máte skvělou pověst a víme, že máte pozitivní vztah k nám.

To to je velké setkání. Totiž v budově, v níž jsme před válkou volili prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka, ve které bojovně zasedal parlament, palác, před kterým se naši rozčilení lidé shromáždili, aby protestovali proti Mnichovské dohodě a volali „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně“… Odkud, ze střechy tohoto paláce, sundali němečtí okupanti sochy německých, ale židovských, hudebních geniů.

To je velký den, velké setkání. S námi je tu totiž také Česká filharmonie, která je něčím daleko víc než jen předním hudebním tělesem. Je kusem našich dějin, té jejich nejlepší části. Osvědčila to zejména právě před oněmi třiceti lety. Národ ji byl mohutně povzbuzován. Statečnou, riskantní přítomností filharmoniků v těch úplně prvních kritických hodinách a dnech.

Toto je silný den, silná oslava, protože toto všechno se tu setkává v jeden den, v jednu hodinu. Byly jste to vy, tak zvaní východní Němci, a my, nejzápadnější Slované, poslední v čekání na změnu.

Mělo to své příčiny. Vy jste nevěděli, jaký osud vás v rozdělené Evropě a v rozdělené zemi čeká, my jsme byli jako neporažená země obsazeni po zuby ozbrojenými ruskými vojsky. Tanky, které občas nahodily motory.

Co bude s námi, posledními? Znali jsme se, ale jen povrchně, z nákupních nájezdů na města na obou stranách hranic se Saskem. My jsme plenili vaše obchody, vy naše, hleděli jsme na sebe hodně nevraživě. Kdo nesehnal vyhlédnuté dámské kozačky, nenáviděl Sasy.

Věděli jsme o svých disidentech, ale to povědomí bylo slabé. U vás evangelické komunity kolem kostelů s pravidelnými veřejnými modlitbami po celé zemi, u nás, disidence soustředěná do několika málo měst, zejména do Prahy, nepříliš silná. Polské hrdinské a maďarské pragmatické postoje nás ani vás příliš neoslovovaly.

Ale pak jsme přišli my, lidé z Charty 77, v roce 1985 s tak zvanou Pražskou výzvou, která si troufla uvažovat o sjednocené Evropě, předpokládající však sjednocené Německo. Bylo to opovážlivé, zdánlivě nevčasné, předbíhající dobu. Přišlo to k vám zvenčí: Češi se utrhli? Neutrhli, jen jsme měli odvahu nejen snít, ale i geopoliticky rozvažovat. Připomenu jména protagonistů: Jaroslav Šabata, Jiří Dienstbier, Rudolf Batěk.

Pak náhle byly zavaleny ulice Malé strany vašimi lidmi utíkající všemi možnými způsoby na Západ Vaší země. Také se utrhli, také udělali něco nečekaného.

Bydlel jsem na Malé Straně, a tak jsme se po několik dní, s mnoha dalšími, bezejmennými, fascinováni monotónním, ale uhrančivým divadlem, chodili dívat. Dívat se na to, jak si lidé berou svobodu. My stáli, mlčky, protože jsme byli opatrní před fízly, nacpáni na chodnících, kterými se nedalo projít, a pozorovali to prosté divadlo s jedním, stále se opakujícím gestem: přicházející, často mladší páry, se šťastným úlevným úsměvem a dítětem v náručí či v batohu, s malou taškou běží, a pak zpomalují, zastavují se, rozhlížejí se, kam to doběhli.

Majetek v tašce akorát tak na jednu noc: ale hlavně s výrazem uspokojení: tak jsme to dokázali! Jsme tady! Zapojovali se do houstnoucího proudu směřujícího ulicí Na tržišti kolem americké ambasády k ambasádě Spolkové republiky s velkou zahradou, zvedající se do strání hory Petřína. Naši lidé jim pomáhali přelézt plot, nosili jim občerstvení, policajti posléze jen rozpačitě přihlíželi.

Byla to pro nás názorná lekce: pro svoji svobodu musíte něco udělat, třebas i málo: krok, dva z chodníku do vozovky. Doprostřed náměstí. Ta lekce se nám bude zakrátko hodit. My disidenti jsme vás a evropský svět vyzývali ke spojení, vy jste se spojovali před našima očima. Složili jsme tak dohromady obraz západní části sovětského bloku.

Davy lidí v Lipsku, kde poprvé konstatovali důstojníci policie, že s tak velkým davem si oni už neporadí. 17. listopad v Praze, ve které se spojila vzpomínka na vznik republiky, na protestní manifestaci při výročí vzniku samostatného státu v roce 1939 v již okupované zemi, na smrtelně zraněného studenta Jana Opletala. A na uzavření českých vysokých škol jako znamení, že tento národ bude už jen intelektuálně chátrat, protože je určen k variantě konečného řešení, toho slovanského.

To vše, tolik vzpomínek a symbolů se sešlo onoho 17. listopadu 1989: poučení, že pro svobodu je třeba si někdy fyzicky dojít, to jest sejít z chodníku do vozovky, jak nám to před pár týdny předvedli Němci Z NDR. A že se to možná neobejde bez obětí.

Tyto události navazovaly. A byly tu omyly, nedorozumění, váš pan Sabowski rozuměl špatně usnesení stranického orgánu a zeď začala padat jaksi předčasně. Náš údajně mrtvý student na Národní třídě byl jen v bezvědomí, ale vytáhl statisíce lidí na ulici.

Tak už to bývá, dějiny posouvají také omyly a nedorozumění — ale jen tehdy, když už jsou velké masy lidí připraveny odhodlat se. Rozbili jsme poslední betonový blok komunismu společně, mírumilovně, což se nepodařilo Rumunům.

Měli jste pak jednoho dne úplně nový právní řád, my ten náš dodneška opravujeme a pořád to není ono. Neměli jste komunistickou stranu, máte ale místo ní řadu stran extrémních sil na pravici i na levicí. Měli jste také dokumenty Stasi pod kontrolou, což byla zásluha pana Gaucka. Nám mnohé unikly. Měli jste v nových spolkových zemích tisíce nových, kvalifikovaných kádrů ze starých spolkových zemí na pomoc, my jen znovu a znovu prověřovali…

Tolik rozdílů, a přitom ve výsledcích tolik podobností, které lze shrnout do několika slov: jde to, ale jde to pomalu. Ty hlavní překážky jsou v hlavách lidí. V našich hlavách. Ralf Dahrendorf říká už v roce 1990, že politický systém se dá instalovat za šest měsíců, ekonomická transformace, ta že si vyžádá aspoň šesti let, ale občanská společnost, to nejdůležitější, vyžaduje šedesát let, úsilí tří generací.

Vaše paní kancléřka Merkelová nedávno řekla, že rozdíly mezi starými a novými spolkovými zeměmi zmizí možná až za padesát let. Je to k zamyšlení: podmínky různé, potíže skoro stejné. Státní teroristický socialismus, tolik zprvu slibující, zanechal nejspíše hlubší stopy, než jsme si mysleli a žádné vnější opatření s tím mnoho nepohnou. Ani úplně nové právo, ani zákaz komunistické strany.

Tyto hlubší stopy tu přitom jsou, které vyvolávají nespokojenost a krajní politické postoje. Musíme je umět chápat a umenšovat je, aby se po nich nevyvezli autoritáři. Lidé možná nakonec víc, než na materiálních statcích trvají na lidské důstojnosti, na férovém zacházení.

Nejde vše řešit jen dotacemi, penězi. Lidé nesnášejí, když se jejich bída pojednává jako jejich pochopitelný, zasloužený trest za to, že jsou starší, že žijí zrovna v nevhodném regionu, přitom jsou pracovití, vystudovali školy. Ale pracují v oboru, který náhle není ekonomicky v módě.

Jde o jejich důstojnost. Oni jsou často obětí globalizace, která se jako neosobní síla žene za jedním jediným cílem, za ziskem, zanechává za sebou skvělé objevy a technologie, ale také sociální spoušť. Zítra můžeme být její součástí my, kteří se teď jakoby vezeme na špičce pokroku.

Už se dnes ani neví, komu co osobně patří. Ale nadnárodní podniky se ženou za svým. Ať už máme zbrusu nové právo, nebo předěláváme to staré. Jsme, vaše nové spolkové země, jako výběžky východu a my výběžky východu západním směrem. Skrze nás běží nebezpečné štěpné linie.

Vy přijímáte uprchlíky, my ani jednoho, vykřikují lídři dokonce i našich socialistů. Evropa se nesmí znovu dělit, musí se obezřetně spojovat, tak, aby se nikdo necítil ztracen v neosobním světě technologického pokroku. Evropa, její Unie, musí být spravedlivá uvnitř, zbavit se daňových rájů a najít techniku solidarity, která se zřejmě nedá vypočítat pouhým dělením a násobením.

Pane prezidente, už nejste prezidentem, ale máte nejen ve vaší, ale i v naši zemi velkou autoritu. Myslete na tyto štěpné line, staré i nové, mají velkou setrvačnost, a jsou nebezpečné. Česko-německé a německo—české pohraničí, nechť je plynulým pásem každodenní spolupráce sousedů, ne těch, kteří se jeden druhého bojí: kdysi dávno, že jim vykoupí nedostatkové dámské kozačky, pak že jim seberou práci, dnes že přitáhnou uprchlíky či teroristy. A drogy. Česko-německé pohraničí bude buď spojnicí Evropy, anebo zítra nebezpečnou politickou ranou uprostřed Evropy.

V listopadu 1989 jsme úspěšně zacelovali jednu evropskou propast. V tom díle je třeba pokračovat i dnes, kdy nákazy populismem jsou přenosné.

Lidé před třiceti lety volali v ulicích Lipska: My jsme lid. My, ne vy, tehdy privilegování funkcionáři. Zase dnes klidně stůjme a ozývejme se jako občanská společnost, nikoli jako dav, který křičí dílem ze strachu, dílem z nenávisti. Ale s tím jejich strachem musíme něco dělat, ten nelze jen tak odbýt.

Čeká nás tedy ještě hodně práce. Myslím na moudrého Ralfa Dahrendorfa, který k nám hodně jezdil, měl nás rád, chodil s námi do hospody a přátelsky nás varoval před iluzemi. Nejspíše možná, že nás čeká celých těch jeho předvídaných třicet let. Ta druhá, možná hodně dlouhá půle cesty.

A ať nás přitom neopouští krásná hudba, Česká filharmonie.