Charta, Havel, Listopad, dezinformace a lži

Petr Pospíchal

Záhy po roce 1989 se objevily nejrůznější spiklenecké teorie o listopadové revolucii o tom, co jí předcházelo a co následovalo. Signatář Charty 77 a jeden z účastníků ohniska revoluce se táže, jak jim čelit a zdali to má vůbec smysl.

I.

Události listopadu 1989 prý byly akcí Státní bezpečnosti. Tahle lež se občas objevuje už třicet let. Podle různých dalších šířených názorů byla i Charta 77 akcí Státní bezpečnosti, kteří ji vymysleli ve spolupráci s disidenty s nějakým, patrně hodně spikleneckým společným záměrem. A pak je tu také osobně Václav Havel. Z jeho pracovny v jeho luxusním apartmánu ve vězení se prý stále ozývalo klapání psaního stroje. A v předpokoji měl údajně asistenta.

Čeští lháři nejsou ani originální, ani osamocení. V Polsku jsem slyšel vyprávět o tom, že významní odpůrci tehdejšího represivního režimu Jacek Kuroń a Adam Michnik vlastně nebyli ve vězení, ale v nějaké ozdravovně někde na Pomoří.

Očividně muselo být čiré potěšení stát se disidentem. A Státní bezpečnost? Kdoví, jestli nestála proti tehdejšímu režimu, když proti němu bojovala Chartou i Listopadem 1989. Kdokoliv může říct úplně cokoliv ho napadne, protože fakta dávno ztratila svou cenu.

Co si s tím mají počít pamětníci, očití svědkové, aktéři dodnes komentovaných událostí? Mají nad tím mávnout rukou, anebo spíše vysvětlovat? Možná se vysvětlováním dodává nepatřičná vážnost laciným lžím. Mlčení může být zase chápáno jako tichý souhlas, jako rezignace. Jakou hodnotu vůbec mají vzpomínky přímých účastníků?

Minulé události lidé rádi vytěsňují, zpochybňují, relativizují. Přizpůsobují jejich vidění pozdějším perspektivám, skrytým přáním či aspiracím, vyrovnávají se tak se zklamáním, které jim důsledky historických událostí anebo osobnosti s nimi spojené přinesly. Manipulativní lží rozmazávají podstatné stopy událostí a zpochybňují přínos osobností, které je spoluvytvářely.

II.

Potřebujeme udržovat paměť, a proto potřebujeme historickou pravdu. Potřebujeme také vědět, kdo by byl kým a jak se v okamžiku výzev, pod tlakem událostí, ve chvílích pokušení či při vědomí odpovědnosti zachoval. Je třeba vědět, kdo je kdo, protože máme právo si vybrat, čím příkladem se budeme řídit, koho chceme svými činy a skutky následovat, až i my budeme postaveni před obtížně řešitelné situace.

Přišli za Václavem Havlem — bylo to někdy na podzim roku 1982 - do borské věznice pracovníci Státní bezpečnosti, aby mu přednesli zdánlivě neodmítnutelnou nabídku: budete-li souhlasit s vystěhováním na Západ, budete ihned propuštěn z vězení. Nechtěli odpověď hned.

Havel se poradil s několika úctyhodnými spoluvězni, aby se ujistil, že ho neklame intuice, která mu napovídá nabídku odmítnout a strpět další věznění. Cítil, že nemůže těžit ze své výlučnosti nejznámějšího vězně a díky tomu ulehčit svému osudu, nebudou-li společně s ním propuštěni i ostatní, kteří byli odsouzeni společně s ním, a v té době ještě setrvávali ve vězení, tedy Václav Benda a Petr Uhl.

Václav Havel věznění nesnášel úplně snadno. Byl to jemný člověk, rád střídající samotu a společnost, potřebu soustředěného přemítání a dialogu. Sebezpytavě zkoumával své zdraví a leckdy se necítil úplně nejlépe.

Snažil se chovat ve vězení nenápadně. Člověk jeho vyjadřování, způsobů, osobních návyků a citlivosti nemohl mezi vězně jen tak zapadnout, ale chtěl přinejmenším nevyčnívat příliš. Nikdy jsem nezaznamenal ani náznak toho, že by jiným vězňům dával najevo, že je někým jiným než oni nebo že je ve vězení za něco trochu jiného než většina osazenstva.

Se spoluvězni cítil sounáležitost a neměl potřebu jejich činy, které je do vězení přivedly, posuzovat. Vlastně ho ani nezajímalo, kdo za co sedí. Spoluvězni ho vnímali jako uzavřeného člověka.

Trpěl i tím, že nemohl psát, protože nebylo možné si napsané texty uchovat. Jedinými texty, v nichž se mohl vyjádřit, častěji ale spíše jen naznačovat, byly dopisy Olze, doručovány s cenzorskými zásahy příslušných dozorců. Psal je dvojmo, když našel způsob, jak je dostávat ven bez těchto zásahů. Po celou dobu byl vězněn ve stejných podmínkách jako ostatní vězni a žádné úlevy nebo výhody oproti nim neměl.

Nabídku na emigraci a propuštění odmítl.

Klapání psacího stroje a údajný asistent jsou jen v hlavách lhářů, kteří nesnesou pomyšlení, že Václav Havel ve svých životních zkouškách obstál. Psací stroj a asistent mohou být pomníkem lidské nízkosti a také ničemnosti lživých kampaní, jejichž cílem je zamíchat do jedné šedivé kaše všechny. Hrdiny, zbabělce a nuly.

III.

Představa, že by Charta 77 byla inspirována, sepsána a organizována někým jiným než statečnými lidmi s velkou odvahou a představivostí, je opravdu pošetilá. „Hodnoty, pro které stojí za to žít jsou těmi hodnotami, pro které také stojí za to trpět,“ napsal krátce před svou smrtí v březnu 1977 jeden z první trojice mluvčích Charty 77 filosof Jan Patočka.

Počáteční ostrá propagandistická kampaň útočící na Chartu i některé jednotlivé signatáře měla za cíl vyvolat nenávist a tehdejší represivní režim se v ní neštítil ani podlých osobních pomluv veřejně beztrestně šířených. Pronásledování, domovní prohlídky, okamžité výpovědi ze zaměstnání, ale i věznění řady chartistů, to všechno mělo od samého počátku za cíl Chartu 77 izolovat a zničit.

I mezi chartisty měla Státní bezpečnost své informátory, získané zpravidla tvrdým nátlakem spojeným s vydíráním, kterému ne každý dokázal vzdorovat. Nebylo jich nijak mnoho a na činnost Charty a na rozhodnutí přijímaná jejími mluvčími neměli významnější vliv.

Existence Charty 77 byla udržována stovkami lidí, kteří nátlaku a vydírání nepodlehli a Státní bezpečnosti se přes velké úsilí nepodařilo činnosti Charty 77 zabránit. Státní bezpečnost byla institucí, která jménem státu páchala zločiny.

Vysvětlování těchto notoricky známých faktů a souvislostí je nejspíše úplně marné úsilí. Jako kdybych si namlouval, že můžu přesvědčit nějakého pochybovače nebo lháře, ale ti mezi čtenáři patrně vůbec nejsou.

Shromažďují se pod jinými texty a ujišťují se tak společně a vzájemně o tom, že lži, které čtou, nakonec převáží nad fakty a mnohokrát doloženou skutečností. Nemám ambici ani schopnost proniknout do jejich informačních zdrojů. I kdyby se to mohlo podařit, nemělo by to žádný význam, protože informační rozštěpení společnosti je příliš hluboké. Dialog s takovými skupinami by byl obtížný a výsledek beznadějný.

Dezinformace nedávají svým šiřitelům či zastáncům samy o sobě žádný smysl. Jsou pro ně jen laciným nástrojem, jak si vydobýt pozornost, jak obsadit informační prostor, v němž budou mít šanci znovu získat společenskou váhu.

Tu ztratili v průběhu třiceti let různě. Byli poraženi ekonomickou transformací, technologické změny je připravily o pracovní uplatnění odpovídající jejich původní kvalifikaci, stali se oběťmi exekučních pastí nebo jen nebyli mentálně připravení na drastické a destruktivní zavádění konkurenčních prvků do dříve poklidných zaměstnaneckých pozic.

Ztráta orientace ve stále složitějším současném světě jako by neměla žádné viníky. Je proto docela pochopitelné, jestliže za ně začali považovat ty, kteří pro ně symbolizují konec rozpadu jejich známého světa, unikajícího jim mezi prsty a ztrácejícího se v mlze nepřehledných příčin a důsledků.

Převádět své ztráty životních jistot do šíření dezinformací se může jevit jako absurdní pokus o záchranu, ale lidem, kteří kromě šancí a budoucnosti přišli také o sebevědomí, nezbývá mnoho jiných nástrojů, které by jim umožnily vydobýt si zpět alespoň část své ztracené důstojnosti.

Příležitost jim k tomu dala dramatická proměna způsobů veřejného šíření informací, která zároveň devalvovala hodnotu psaného slova. Dnes může kdokoliv napsat cokoliv. Psát je možné bez odpovědnosti za obsah, bez kompetence vztahující se k tématu, jakož i bez schopnosti rozlišit skutkové tvrzení od volně formulovaného osobního názoru. Horizontální elektronické sítě neposkytují potřebnou zpětnou vazbu, protože umožňují řetězit podobně vznikající myšlenky, aniž by je konfrontovaly s fakty.

V dohledné době se schéma vzniku lživých zpráv patrně nezmění, a jestliže ano, tak to sotva bude k lepšímu. Prozatím budeme spíše nuceni hledat vůči dezinformacím jen dílčí způsoby obrany, které nevyřeší zásadní příčiny jejich vzniku. Ty jsou silně spojené s důsledky zavádění nových informačních technologií, s některými aspekty globalizace a s drastickými společenskými nerovnostmi, tedy s otázkami, které jsou ve svém celku nad síly současných společností a států adekvátně je v dohledné době vyřešit.

Nezbyde nám než trpělivě zaznamenávat fakta, shromažďovat příběhy a dávat slovo pamětníkům. Znovu a znovu popisovat a vysvětlovat události samozřejmě nestačí, je třeba pokoušet se postihnout jejich smysl a historický význam.

Důraz na vzdělání je zřejmý, bez něj je marné očekávat, že lidé rozliší podstatná fakta od nepodstatných nebo příčiny od následků. Pravda o dějinách, o událostech a osobnostech se nakonec prosadí, protože jakékoliv množství nahodilých tvrzení se jen stěží spojí v příběh, který by byl schopný dlouhodobě obstát.

IV.

A co Listopad 1989? Byly třicet let staré události komplotem Státní bezpečnosti? Anebo spontánně vzniklým občanským hnutím, jehož ústřední étos se nejlépe podařilo vystihnout v myšlence Občanského fóra, která vycházela z hnutí za lidská a občanská práva?

Právě Charta 77 začala od počátku druhé poloviny osmdesátých let budovat ve společnosti různá spojenecká prostředí, jakmile se jí začalo dařit unikat z ghetta, do kterého byla dlouhodobou represí zahnána. Nebyla to náhoda, nýbrž plody devět, deset let trvající trpělivé práce s dokumenty, s oslovováním různých skupin veřejnosti i s kreditem, který si během té doby Charta ve společnosti získala.

Vznikaly různé okruhy odborníků v takzvané šedé zóně, tedy mezi lidmi, kteří nemohli svoje porozumění pro principy Charty 77 veřejně vyjádřit, ale byli ochotni svého profesního kreditu využít. Jednak poskytováním podkladů k dokumentům Charty, jednak ve svém okolí pro vytváření prostředí otevřeného možnosti zásadnějších změn ve společnosti.

V roce 1989 byla společnost na možnost změny docela dobře připravená. Příznivců změn bylo zřejmě už nadkritické množství a do určité míry byli schopni o věcech uvažovat podobně jako myšlenkové jádro Charty. Ale nebylo možné očekávat, že budou ochotni riskovat své postavení nebo represe, bylo to spíše tiché spojenectví.

Impuls, který umožnil různé podobně uvažující společenské skupiny spojit, přišel trochu nečekaně právě v listopadu. Právě brutální zásah proti demonstrantům, mezi nimiž převažovali mladí lidé, rychle o potřebě změny přesvědčil i doposud nepřesvědčené.

Bylo zřejmé, že žádné jiné důstojné východisko, než společně usilovat o změnu, už k dispozici není. Toto povědomí vzniklé v reakci na zásah usnadnilo rozhodování váhajícím. Pochopili, že změna už reálná je a že riziko, které bude třeba podstupovat, bude rozloženo na natolik velkou část společnosti, že stojí za to jej podstoupit.

Výsledkem byla spontánní demonstrace zaplněného Václavského náměstí v pondělí 20. listopadu, známé oním pověstným cinkáním klíči. Pak už šlo jen o to, jestli se podaří další události zvládnout, nedopustit násilí a politicky manévrovat tak, aby tehdejší vládnoucí režim pochopil, že to nejlepší, co může udělat, je bez násilné konfrontace ustoupit ze scény. Nebylo to samozřejmé, bylo to složité, ale naštěstí velmi rychlé.

Jistěže do všech těchto událostí vstupovala Státní bezpečnost svými aktivitami, snahami o ovlivnění událostí a vytěžováním lidí, které měla v různých prostředích k dispozici. Tah mrtvým studentem, v souvislostech nikdy zcela nevyjasněný, vedl k urychlení běhu událostí.

I když patrně šlo o provokaci Státní bezpečnosti, není příliš snadné si představit, že by příslušná její součást, která provokaci uskutečnila, nebyla schopná domyslet důsledky. Ty byly pro tehdejší režim ve všech ohledech destruktivní.

Z naší strany — jako spoluautor zprávy o údajně mrtvém studentovi to mohu prohlásit s jistotou — nešlo o žádnou snahu události urychlit nebo radikalizovat veřejné mínění. Jen jsme snad mohli být zdrženlivější a dále zkoušet informace ověřovat. To ale při překotném vývoji událostí nebylo snadné. S tím, že jsme vydali zprávu, která se ukázala nepravdivá, jsme se nevyrovnávali snadno.

Přes veškerou snahu se Státní bezpečnosti nepodařilo ovlivnit události listopadu 1989 více než okrajově. Spiklenecké teorie se i v tomto případě mohou opřít jen o epizodní momenty, které nakonec celkové směřování a rychlý úspěch občanského vzepětí nemohly zpochybnit.

Lži a dezinformace se budou šířit dál. Jako pamětník jim mohu postavit do cesty svoji autentickou verzi příběhu. Nemusí být zcela bezchybná, to ani není možné. Ale musí být věrohodná a nesmí nic podstatného zamlčovat. Co víc se dá pro výklad dějinných událostí udělat, než podnítit veřejnou debatu o nich?

    Diskuse (83 příspěvků)
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 18, 2019 v 1.19
    Když se na jednu celkem dost pravděpodnou verzi událostí navěsí dvacet dalších evidentních pitomostí, dá se tím samozřejmě ta pravděpodobná verze docela přesvědčivě "vyvrátit".
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 18, 2019 v 8.2
    To máte jako s Mnichovem:
    Tak dlouho se lže (Nečasova mise), až se ten kapitalismus svrhne (únor 1948).
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 18, 2019 v 8.24
    "O nás bez nás"
    tehdy vlastně rozhodoval Beneš, když poslal ministra Nečase v září 1938 do Francie. Kdyby to tenkrát lidé věděli, tak by Beneše zlynčovali. Z pragmatického hlediska se ale zdá, že Beneš nakonec v rámci možností rozhodl v září 1938 vlastně dobře. Kdyby se to ovšem lidé dozvěděli i o těch deset let později, v únoru 1948, dav by ho nejspíš pověsil na lucernu.

    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 18, 2019 v 9.8
    Mě ale (víc než Nečasova mise ze září 1938) zajímá "Zemanova mise" ze srpna 1989.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    November 18, 2019 v 9.30
    Děkuji vám, pane Pospíchale.
    Lživé narativy dnešních spindoktorů, jejichž původní základna podle mne spočívala na odstavených agentech a zneuznaných pomahačích StB, se na nás valí ze sociálních sítí a nejrůznějších webů, jsou rozesílány maily a šířeny tisíci dobrovolníků.
    Je dobré dát o sobě vědět i tam, kde převládají tito šiřitelé lží, je dobré dát jim najevo, že normální lidská paměť existuje, že ji úplně nevytlačí.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 18, 2019 v 9.49
    Paní Zemanové
    Benešův podíl na mnichovské "zradě" je dnes už historicky doložený.

    Události kolem Zemana v srpnu 1989 jsou asi tak stejně pravděpodné, jako ta pověstná Russellova čajová konvice mezi Marsem a Jupiterem. Jenže v srpnu 1989 se to s tím Zemanem stalo a všichni to viděli, kdežto tu čajovou konvici zatím žádný hvězdář neobjevil.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 18, 2019 v 11.11
    Interpretace "listopadu 1989" je příkladem "hodnoty, která do určité míry spojuje společnost".
    Trvám-li (třeba poněkud vztekle) na tom, že "to zcela určitě muselo být přesně tak, jak to říkám já", v podstatě tím sděluji, abyste mi neutíkali z mého houfu a nepřebíhali do jiných houfů, které se mi zdají nepřátelské.

    Není ale samozřejmě pravda, že dějiny "probíhaly všelijak". Probíhaly právě tak, jak tehdy přesně probíhaly. Já ale nevím, jak se to přesně stalo, mohu mluvit jen o svých vzpomínkách. Ti, co to vědí přesně, mají buď lepší informace, nebo nechtějí, abyste jim utíkali z jejich houfu.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    November 18, 2019 v 11.40
    Pane Nusharte,
    souvislost mezi tím, co jsem napsala, a vaším příspěvkem v 09:49:11 při nejlepší vůli nevidím.
    Možná je to tím, že netušíte, jaké lživé narativy jsem měla na mysli. Pan Pospíchal uvedl jako příklad báchorky o Havlové fešáckém vězení. Havel je vůbec oblíbený cíl estébáckých spindoktorů. V jejich podání to byl hlavně opilec a sukničkář, zaprodanec sudeťáků, agent CIA, jeho hry nikoho nikdy nezajímaly, protože to jsou ubohé sračky atd. Takovými perlami se dnešní internet přímo hemží.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 18, 2019 v 11.58
    Listopadové spiknutí
    Je skutečně zajímavé, kolik lidí dokáže stále ještě blábolit o tom, že listopadový převrat byl uměle vyvolaným spiknutím - místo aby začali uvažovat o tom, jaké mocné spiknutí, jaká promyšlená konspirace dokázala způsobit, že se totalitní režim v Československu udržel t a k d l o u h o?!...

    Vždyť ten takzvaný "komunismus" se hroutil už všude kolem, s výjimkou Rumunska bylo Československo ve střední Evropě tím posledním státem, kde se tento prohnilý režim ještě čirou setrvačností dokázal udržovat.

    Pokud tedy ve hře byly opravdu nějaké "konspirace" a hry tajných sil, pak by opravdu daleko spíše bylo nutno uvažovat o tom, že ty celé své úsilí zaměřily na co nejdelší prodlužování agónie rozpadajícího se režimu, nikoli na jeho odstranění.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 18, 2019 v 12.2
    Ostatně, pane Nusharte, mohl byste nějakým způsobem racionálně doložit svou konspirační teorii o údajném "Benešově podílu na Mnichovské zradě"?

    Chcete snad opravdu závažně tvrdit, že bylo Benšovým úmyslem "zradit" stát, jehož byl nejvyšším představitelem?
    + Další komentáře