V těchto dnech slavíme třicet let od jedné z nejdůležitějších událostí československé historie. Tři dekády po sametové revoluci je stále jasnější, že naděje spojené s převratem moci na počátku devadesátých let zůstávají nenaplněné. Čím dál víc lidí si to začíná uvědomovat a ze střípků dění v posledních letech je patrné, že bez konfrontace moci vzniklé z polistopadových poměrů se jako společnost nebudeme moct posunout dál.

Patřím ke generaci lidí, která se narodila krátce po revoluci. Vděčíme jí za možnost otevřeného propojení se světem. Dar je to však danajský, protože v sametových útrobách spolu s možností cestovat a volit přišly také globální problémy. Od vzniku nové kasty postkomunistických hrubiánských oligarchů, ekonomické moci korporací utržených z řetězu, přes rostoucí nerovnost, bytovou nouzi až po klimatickou krizi.

Občas se o nás hovoří jako o generaci s neomezenými možnostmi, která má díky sametové revoluci možnost doslova ovládnout svět. Prý se jenom čeká na nás, až se dostaneme do klíčových pozic a začneme řídit věci veřejné, ale i privátní. Pravda je však taková, že poslední generace s podobnými možnostmi dnes ovládá média, průmysl ba i politiku. A jejich vlivem se prostor pro naše důstojné žití neustále snižuje.

A lidem to vesměs začíná být zřejmé. Skoro čtyřicet procent lidí starších čtyřiceti let se ve státě ovládaném exekuční mafií, developerskou mašinérií, s rostoucími nájmy a nastupujícími ekologickými problémy necítí dobře a věří, že před revolucí bylo lépe. Část mladých lidí hledá cestu skrze bezbřehý konzum či mystické příručky o sebezdokonalování a konci prokrastrinace. Další v sociálních a klimatických hnutích. Špatně se ale cítíme všichni.

Nejvýstižněji tuto hromadnou skepsi vystihl ve svém díle k revolučnímu výročí mladý umělec Jan Kvíz, který na bílý podklad sepsal třicet nejbohatších Čechů a nad jejich jména umístil jedno z nejhloupějších hesel, co pamatuji: Díky, že můžem. Některé emoce lze zobrazit zkrátka úplně jednoduše.

Boris Buden si ve své geniální knížce Konec postkomunismu všiml, že v zemích bývalého východního bloku se napevno usadil pocit, že je nutné odvozovat vlastní identitu od minulých bojů. Vzhledem k absenci budoucnosti se země obrací do minulosti, aby stvrdily svou existenci a dějinný smysl. Heslo „díky, že můžem“, stejně jako neustálé omílání a všudypřítomné slovo „svoboda“ bez jakéhokoliv kontextu jsou planými doklady tohoto procesu.

Čím víc jsou tato hesla prázdná, čím méně lidí je schopno se s nimi ztotožnit, a tím agresivněji jsou hlásána. V každém případě nám ale zabraňují plně si připustit, že miliony lidí cítí, že vlastně moc „nemůžou“ a hledají řešení v nahnědlých populistických autoritářích. Naštěstí za posledních pár let můžeme sledovat také pozitivní pohyb, který skýtá naději. Střípky naděje můžeme vidět v rostoucím klimatickém hnutí, bojích proti rostoucím nájmům ale vlastně i při demonstracích na Letné. Jakkoli je to stále málo a spousta klíčové práce před námi teprve stojí.

Pro začátek ale potřebujeme celospolečenskou konfrontaci s mocí, která ze sametové revoluce vyklíčila. Je proto načase začít vracet některým heslům jejich význam. A proto:

Díky, že jim můžeme zabránit bohatnout a ničit planetu!

Stop vedoucí úloze Kč!

Exekuce do koše!

Máme holé lesy!

Konec vlády jedné generace oligarchů!

Nejsme děti kapitálu!

Svobodu a demokracii (tentokrát míněno skutečně pro všechny)! Co bylo oligarchy ukradeno, musí být vráceno!

Jedno ale přeci jen zůstává: Kdo když ne my — kdy když ne teď?