Ať kýč dál srůstává s touto krajinou

Petr Bittner

Z připomínky listopadových událostí se stal spíš způsob, jak najít v dějinách těžko napadnutelnou oporu pro svůj antikomunistický světonázor. Bez ohledu na to, co si o tom myslíme, bylo by fajn to konečně přiznat.

Od Kalouska po Mádla všichni napravo od politického středu i letos varují před vlivy, které chtějí Českou republiku vrátit „zpátky“. Vzhledem k tomu, že se tak varuje už 28. rok a normalizace se spíš přiblížila než vzdálila, mohli by snad i ti největší nostalgici pravdy a lásky připustit, že jim něco celá ta léta unikalo.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Nehledejte v tom žádnou zahořklost, nezlehčuji odkaz listopadových událostí,ani historický význam jejich osobností, už vůbec si nepřeji návrat režimu, který perzekuoval i mou rodinu. Pokouším se o konstruktivní pohled na tohle zvláštní datum, které jedny motivuje k snadné nostalgii nad prchavým úsvitem občanské společnosti, která nakonec nikdy nepovstala, a druhé ponouká k obtížně artikulovatelnému odporu a touze provokovat.

Navrhuji si proto říct, že po lágrech ani husákovské šedi neteskní žádná z těchto skupin, a začít se raději bavit o tom, že česká společnost potřebuje hlubší změnu. Musíme si přiznat, že je třeba se vyrovnat jak s komunistickou minulostí, tak s antikomunistickou současností. A to druhé je, řekl bych, podmínkou prvního.

Komunismus se nerovná nacismus

Demonstrující se v listopadu 1989 chopili odkazu roku 1939: protáhli svým protestem historickou niť odkazu studentů a volnomyšlenkářů bojujících za svobodu proti režimnímu násilí. Demonstranti z Národní nechali tento odkaz znovu ožít v protestu proti násilí reálného socialismu.

Dnes je manifestace na Národní třídě spíš připomínkovým karnevalem, na čemž by nebylo nic špatného, pokud by se ovšem celá akce jako každý rok neutopila v mantře nereformovaného antikomunismu. Ten je zcela na místě, když se přímo dožadujete pádu zkostnatělého režimu, který sám sebe nazývá komunistickým. Týž antikomunismus je ale úplně kontraproduktivní, chcete-li tři dekády od revoluce přispět k tomu, aby se česká společnost mohla spravedlivě vyrovnat se svou minulostí.

Jako by chtěly děti revoluce dál manifestovat svou věrnost „občanské společnosti“, za kterou všichni považovali milionové davy demonstrujících, s nimiž mohli kdysi na krátký historický okamžik sami splynout. Spontánní vzedmutí se ale v novém pořádku muselo stát rituálem díkůvzdání idealizovaným ustavitelům nové normalizace „jistoty v nejistotě“, jak ji v pozitivním slova smyslu (!) nazval jeden z letošních happeningů.

Pokud by si chtěl český listopad uchovat své osvobozující ostří, měl by pod ideou nenásilí inspirovat ke kritice novodobého systémového násilí, které současný kapitalismus i ve svých nejliberálnějších formách páchá na celých skupinách obyvatel i na přírodě. Místo toho dominuje pátečnímu programu takzvaný Festival svobody, a již tradičně i prapodivně servilní slogan „díky, že můžem“. Při pohledu na čerstvé výsledky voleb se nemůžu ubránit představě, jak „hrdinům svobody“ v čele průvodu takhle výsměšně děkují i Andrej Babiš s Tomio Okamurou.

Převlékli by se v Německu na vzpomínkové akci k zločinům nacismu tamní herci za esesáky? Ne, komunismus se totiž nerovná nacismus. Foto FB Díky, že můžem

Už několikátý rok sledujeme, jak se v Praze poklidná manifestace víry v kapitalismus ukrývá za kýč (letos u mě vítězí logo: havlovské Véčko z cinkajících klíčů). Aby bylo jasno, domnívám se, že je-li něco kýč, je velmi úlevné si to přiznat. I jeho strůjcům to nabízí možnost osvobodit se od křečovitého sebepřesvědčování o opaku.

Herec z reklamy na banku se vedle mě mezitím převléká za esenbáka, načež se vydává spolu s dalšími předstírat rozhánění demonstrace. Všichni se dobře baví se vzájemným „my víme“. „Komunismus = nacismus“, křičí jeden z nápisů. Představuju si připomínkovou akci v sousedním Německu, kde se tamní herci převlékají za esesáky, vytahují si z řady demonstrujících ty židovského původu a shromažďují je k transportu. Ne, komunismus není totéž, co nacismus, a ve jménu příčetnosti by se tahle blbost už měla přestat omílat.

Kdo není hrdina svobody, tak je kolaborant

„Díky, že můžem, všem těm, kteří se tehdy na stejném místě zasloužili o to, že naše oslavy můžou být takové, jakými jsou. Studenti studentům a hrdinům svobody,“ stojí v manifestu. Je to pocta „hrdinům svobody“, ze které je zároveň cítit výraz přežívajícího hněvu vůči milionům čechoslováků a čechoslovaček, kteří v minulosti disponovali stranickou legitimaci. Nebyli to přitom žádní srabi, aparátčíci ani kolaboranti, ale normální lidi, kteří se pokoušeli žít tak normální životy, jak jim to ten přiblblý režim umožnil.

Polistopadový režim těmto lidem svou antikomunistickou hysterií nedovolil vyrovnat se důstojně se svou minulostí, projít si katarzí a hledat v novém světě společná východiska: transformace byla prostě tak krutá, jak sametová byla revoluce.

Tito lidé dnes zřejmě demonstrantům odpovídají svobodně a anonymně: volbou estébáka podprahově slibujícího smazat jejich stigma, které jim antikomunisté přiřkli, aniž by jim umožnili transformovat se z něj spolu s ekonomikou. Velký estébák teď sestoupil z nebe, aby trpěl za ně. Vždyť jsou všichni proti němu! A on svým triumfem konečně bortí pokryteckou polistopadovou politickou logiku. Logiku, která nutila statisíce slušných lidí stydět se za svůj život v hlavním proudu.

Festival svobody si kladl za cíl „připomenout vybojování svobody“. Jenže kdo by chodil s pýchou a dojetím slavit státní svátek do ulic? Skutečná motivace musí být silnější. Pro současný hlavní proud se z připomínky listopadových událostí stal spíš způsob, jak najít v dějinách těžko napadnutelnou oporu pro svůj antikomunistický světonázor. Bez ohledu na to, co si o tom myslíme, bylo by fajn to konečně přiznat.

Není to totiž oslava vítězství nad ledajakou totalitou, ale nad „levicovou“ totalitou. Jako taková má demonstrace zásadní politický význam pro současnost, protože pravidelné varování před návratem levicového pekla pomáhá vychylovat český politický diskurz napravo. Však i Sněmovna nám ukazuje, co se dnes myslí „demokratickým blokem“: je to uskupení lidí s různě pravicovými názory. I letošní listopad na Národní je především pokusem vytvořit dojem, že být pravičák je morální, dojemné a historicky stvrzené.

„Zeptejte se rodičů, co se dělo,“ opakují dnes celebrity generaci Y. Protože kdo to žil v reálném čase, tak prostě věděl, co se dělo. Jako ti lidé, kteří žijí v reálném čase dnes a volí Okamuru a Babiše a KSČM, ti taky přeci musí vědět, co se děje, když to „zažívají“. Mají se jich pak jejich děti taky ptát, co se dělo v roce 2017? Nebo radši ne? A jak si má člověk mezi těmi rodiči vybrat? Historická paměť se utváří retrospektivně. Význam minulého režimu a jeho revoluce vzniká až v období po ní. Porevoluční společnost si utváří příběh, skrze který si pak lidé teprve formulují, co vlastně zažili.

Kdo děkuje, že může

Ještě jedna věc provokuje na oslavách listopadu všechny, kdo spojují svou aktivitu s kritikou současného systému. Všechny oslavované svobody, které nám měl listopad 89 „vybojovat“, zůstávají materiálně podmíněné. Svoboda podnikat neexistuje, když nemáte kapitál, svoboda cestovat neexistuje, když nemáte peníze (jeden z aktérů reportáží Saši Uhlové cestuje metrem do Billy a zpátky za třicetiminutovou jízdenku). Svoboda volit neexistuje, když pracujete v třísměnném provozu a nemáte čas ani koukat na zprávy, svoboda stěhovat se za prací neexistuje, když máte hypotéku. „Díky, že můžem“ je průvod části společnosti, která dnes „může“ tržně prosperovat.

Spontánní politická manifestace s poselstvím „aspoň něco“ nebo „mohlo by to být horší“ neexistuje. Jakmile se nedemonstruje s jasným kritickým obsahem, jde jen o prvomájový průvod, který má ukázat věrnost režimu, zamlčet jeho neduhy, varovat před jeho ohrožením a dodat mu legitimitu v boji s nepřítelem. Není čas relativizovat, protože imperialista nespí, a pokud neukážeme jednotu, tak si na nás smlsne!

Demonstrace je kolektivní nasazení vlastní tělesnosti to veřejného prostoru, vzrušující element „přímější než přímé“ demokracie. Je vždy trochu děsivá, ale učí člověka, že život v každém systému je bolestně hmatatelný.

Byl jsem snad na desítkách demonstrací, zpíval jsem, ale měl jsem i strach, utíkal jsem před nácky, blokoval jsem nenávistný průvod směřující na Cejl s brněnskými Romy po boku, kteří mi řekli, že jejich nejmladší sourozenci doma pláčou strachy. To byly demonstrace kolektivního vzdoru proti násilí. Každá další manifestace typu „díky, že můžem“, která nás chce sjednotit pod prvomájovým heslem „zapomenem na to, co se děje kolem nás a podpoříme status quo“, oslabuje naši nezměrnou symbolickou moc sjednotit se v ulicích proti zlu, které lze skutečně nahmatat, narozdíl od „komunistické hrozby“, která je jenom ideologickou hrou projekcí.

Akce chtěla říct, že „dnes je to lepší než za komunismu“. Jenže dnes je to v mnoha ohledech taky lepší než za první republiky a proti její demokracii se nedemonstruje. Akce měla současně varovat před změnou k horšímu. Jenže jelikož sama neměla vlastní obsah, varuje spíš před změnou vůbec. Změnou, kterou přitom tenhle režim potřeboval už před Babišem a o to víc ji potřebuje dnes.

Zneužívat osvobozující ostří listopadu ke kýčovitému průvodu je zkrátka léta prohlubovaný historický omyl.

    Diskuse
    Jde o to: Listopad přinesl osvobození, ale nepřinesl svobodu.

    A je jen velice málo lidí, kteří si tento rozdíl dokáží uvědomit.
    DU
    November 19, 2017 v 18.57
    Komunismus není totéž, co nacismus
    A je to nejen proto, že tu žádný komunismus nebyl, ale především proto, že s nacismem se současná německá společnost vyrovnala, kdežto s komunistickou totalitou se naše společnost nebo státy, kde komunistické strany totalitně vládly, nevyrovnala.

    Nelze také opomenout, že nacismus tu nebyl 40-75 let, tedy dvě nebo tři generace, a neměl tedy šanci, abychom zažili nacistické tání, reformní nacismus, chladnou nacistickou byrokracii či gerontokracii v rámci nacismu.
    PK
    November 19, 2017 v 21.44
    Zásadní nepochopení
    Na to jsme bohužel už ovšem u tohoto autora zvyklí.

    Dnešní režim v ČR, to je Zeman, Babiš a jejich nohsledové. Jakýpak "havlovský kýč"? Havel je dnešním režimem opět urážen, a jeho obrana, a hlášení se k jeho odkazu, je v Česku opět disidentstvím a občanskou statečností.
    JN
    November 19, 2017 v 23.59
    "... komunismus není totéž, co nacismus, a ve jménu příčetnosti by se tahle blbost už měla přestat omílat."

    Počet obětí nacismu se odhaduje kolem 40 000 000 lidských životů.

    Počet obětí komunismu se odhaduje v rozmezí 80 000 000 až 100 000 000 lidských životů.

    Komunismus (a marxismus) si přesto stále uchovává svůj "nenápadný půvab".
    ZJ
    November 20, 2017 v 1.13
    "Nelze také opomenout, že nacismus tu nebyl 40-75 let, tedy dvě nebo tři generace, a neměl tedy šanci, abychom zažili nacistické tání, reformní nacismus, chladnou nacistickou byrokracii či gerontokracii v rámci nacismu." - To je nějaká nová intelektuální hříčka čeho?

    Jistě, nacismus svou šanci pozdějšího rozkvětu naštěstí nedostal a byl po zásluze na hlavu poražen.

    Nevhodnost srovnání byla již nesčetněkrát vyvrácena jak po stránce ideologií, tak praxe.

    Pokud pak chcete přepočítávat mrtvé, tak jen Francův fašismus měl ve Španělsku na kontě 60 tisíc zabitých v "mírových dobách", tedy jaksi již po občanské válce. Žádná soft verze podobná reformnímu komunismu se zde nekonala. Jak by pak vypadal "reformní nacismus" a jeho "tání" jsou jen plané spekulace, a svědčí ve prospěch autora textu.
    VP
    November 20, 2017 v 1.17
    Západní intelektuálové vždycky snili o tom, že komunismus je východisko z kapitalismu.Pokud něčemu uvěřili, pak jen tomu, že nějaké třísky musí létat, když se kácí les. Neznali jiné než tyto dvě cesty. Proto i nám nezbylo (nezbylo?) než padnout do náruče kapitalismu, zvláště když se komunisté tak rychle překabátili a zprivatizovali si majetek.
    JV
    November 20, 2017 v 7.13
    Naprosto dokonalá analýza listopadu 1989; Ivo Šebestík - Osm mýtů o listopadu 1989
    Naprosto skvělou a vyčerpávající analýzu toho, co všechno znamená listopad 1989, napsal Ivo Šebestík. Najdete ji na portálu Ilony Švihlíkové "!argument". Jmenuje se to "Osm mýtů o listopadu 1989." Velmi, převelmi, doporučuji si to pořádně přečíst.

    Jiří Vyleťal
    November 20, 2017 v 8.31
    Já jen upřesním pana Vyleťala. Odkaz na článek je zde
    http://casopisargument.cz/2017/11/17/osm-sametovych-mytu-a-omylu-videnych-s-odstupem-casu/
    JN
    November 20, 2017 v 8.32
    Panu Jehličkovi
    "Nevhodnost srovnání byla již nesčetněkrát vyvrácena jak po stránce ideologií, tak praxe."

    Jaký zásadní rozdíl vidíte v tom, zda člověk přijde o život v Osvětimi, v gulagu, nebo při šílené kulturní revoluci?

    Zpochybňování holocaustu je trestným činem, zatímco zpochybňování zrůdnosti komunistické ideologie je pořád čím dál tím víc "in".
    November 20, 2017 v 9.6
    Panu Nushartovi
    Nikdo vám nemůže bránit hlásat cokoliv. Třeba i to, že komunismus je stejný jako nacismus, popřípadě horší. Ale těžko na tomto tvrzení vybudujete nějaký společenský konsensus.
    Možná se brzy ukáže, že společnost bez aspoň minimálního konsensu může jen těžko fungovat.
    + Další komentáře