Rozdělený 17. listopad spojil k večeru boj o Židovské město
Saša UhlováReportérka DR Saša Uhlová byla 17. listopadu na několika demonstracích. Své zážitky shrnuje v reportáži, která obsahuje také fotogalerii.
Naštěstí nemrzne, ale Praha je smutná a šedivá. Vybíhám před desátou ráno z domova na sraz s kolegy na Hlavní nádraží. Tam začíná demonstrace Nacionalismus není alternativa, kterou pořádá Iniciativa Ne Rasismu! Chceme se domluvit, kde kdo přes den budeme, abychom mohli vytvářet online.
Na akci se sešlo víc než čtyři sta lidí. Vím, že den bude dlouhý a práce náročná, příjemná atmosféra před Hlavákem mě nabíjí energií. Na demonstraci přišli různí lidé, převážně mladí, ale nejen. První projev má skupina žen z Feministického bloku.
„Feminismus, tak, jak ho chápeme, chce hájit práva všech lidí, zejména těch znevýhodněných. Solidarizujeme se se všemi skupinami bez ohledu na příslušnost k národu, rase, etnicitě, sociální třídě, genderu, sexuální orientaci či náboženství,“ zaznívá v projevu. Projev končí provoláním, že revoluce musí být feministická, protože jinak nebude vůbec.
Dav lidí se posléze dává na pochod. Ve chvíli, kdy přicházejí k Lidovému domu, aby na něj metali papírové koule za rasistické, xenofobní, sexistické a homofobní výroky představitelů ČSSD, odcházím, své kolegy tu nechávám, připadl mi úkol jít na demonstraci „Za pět minut dvanáct“, kterou pořádá Blok proti islamizaci.
Elity nás rozdělily
Na Palachově náměstí je lidí o něco méně, odhaduji tak sto padesát, maximálně dvě stě. Když přicházím, mluví Jana Bobošíková. Zdůrazňuje, že svoboda platí pro každého, že není výsadou elit, aktivistů, neziskových organizací a studentů. „Není tedy výsadou pražské kavárny, ale patří i české hospodě,“ říká Bobošíková, za což si vyslouží potlesk, a pokračuje: „Zdrojem demokratické moci není úzká skupina intelektuálů. Zdrojem moci je každý občan. Hlas pražského sociologa má ve skutečné demokracii stejnou sílu jako hlas dělníka z nejmenší vesnice“.
Vysvětluje, že práva menšin nejsou nadřazena právům většiny. „Práva menšin musíme chránit, ale nesmíme připustit, aby menšiny většině diktovaly. Naslouchat vůli většiny není xenofobie ani extrémismus,“ tvrdí Bobošíková. Zmiňuje také schopnost věcně diskutovat, která je znakem opravdových demokratů. Tuto schopnost podle ní nemají současné elity, které „samy sebe považují za pupek světa a za nositele jediného správného názoru“.
Po ní následuje celá řada projevů. Mluví mladá žena z Teplic o tom, že není pravda, že by tu žádní běženci nebyli: „V Teplicích jsou, jezdí autobusem, bydlí na sídlištích, to nejsou turisté, ti lidé tam bydlí,“ říká.
Po ní mluví poslankyně za Úsvit Olga Havlová. Ta je smutná z toho, že je po Praze pětatřicet různých demonstrací, že se lidé nedokáží spojit. Má pro to i své vysvětlení: „Elity nás rozdělily!“
O bezpečnosti hovoří vojáci v záloze. Mezinárodní rozměr představuje muž z Bulharska, který tvrdí, že není důležité, že jsme Bulhaři, Češi, nebo Slováci. Jsme totiž bratři a sestry a máme společný problém, a tím je ochrana Evropy před uprchlíky.
V závěru mluví Jana Volfová. Přítomné muže chválí za účast. Proti elitám bojují podle ní ženy a rozumní muži. Nezapomíná ani na neziskovky, které podle ní berou od státu na uprchlíky čtrnáct miliard korun ročně.
Nějakou chvíli zaznívá z protější budovy UMPRUM hudba. Studenti tam vyvěsili plakát se sluníčkem a druhý se srdíčkem, ve kterém je slovo islám. Hudbou se snaží demonstraci narušit. Volfová to komentuje tak, že jsou nevychovaní a nedokáží naslouchat jiným názorům.
Zhruba po hodině demonstrace končí, dav zpívá českou hymnu. Do toho pořád zní hudba odnaproti. Jeden z organizátorů vyzývá lidi, aby se ve dvě hodiny zúčastnili prozemanovské demonstrace na Letné.
Zrádný Havel a vřed Kiska
Na Václavském náměstí od dvou probíhá demonstrace Tomia Okamury. Její součástí jsou i panely, na kterých se píše hodně a nepěkně o Havlovi i o tom, co se zde po roce 1989 udělalo špatně. Několik set lidí naslouchá projevům Tomia Okamury a dalších.
Tématem demonstrace nejsou ani tak uprchlíci, jako ukradená revoluce. Z hovorů lidí vyplývá, že to, co si lidé ve skutečnosti přáli, byl socialismus s lidskou tváří. Havel pak je symbolem zklamaných nadějí. Bez velké nadsázky se demonstrace dá označit za antikapitalistickou. Jen pár kroků od ní je pódium, kde se lidé naopak dojímají u mikrofonu nad tím, že žijeme ve svobodné a demokratické zemi.
Radostné zvěsti o tom, že žijeme v dobré, nebo aspoň lepší době, naslouchá zhruba třicet lidí. Většina Pražáků, kteří nepropadli skepsi, je v tuto chvíli zřejmě buď na Hradčanském náměstí, anebo brouzdají po Národní třídě, ale já se vydávám na náměstí Republiky, kde má svou sešlost Jiří Černohorský.
Setkávám se na náměstí Republiky se svým kolegou Lukášem Senftem a oba posloucháme projev hosta ze Slovenska, který chválí českého prezidenta. „Ať je jaký chce, stojí za svým národem!“ Dav jásá. Slovenský prezident Kiska je podle něj „vlastizrádny sionistický vřed, který nemá právo dýchat slovenský vzduch“.
Rasistické a zejména antisemitské projevy gradují, jsou dlouhé a špatně srozumitelné. Obsahují řadu cizích slov a zdá se, že některým nerozumí ani ti, kteří je čtou.
Ještě si chvíli povídáme s další mezinárodní posilou národoveckého hnutí, starší Němkou, která nám anglicky vysvětluje, jaký mají problém s mešitou u nich v obci. Protože si s účastníky demonstrace anglicky moc nepokecá, jsou její další obětí dva snědí mladíci, kteří jdou jen tak kolem.
Pobaveně jí naslouchají, mile odpovídají. My s Lukášem se vydáváme k právnické fakultě, kde se mají sejít lidé, kteří chtějí blokovat průvod neonacistů, jenž se chystá projít Židovským městem. Právě tomu chtějí studenti, anarchisté a další lidé zabránit.
„Nic než národ“ a „Ať žije Zeman“
Už hodinu chodím po Čechově mostě sem a tam. Stmívá se, začíná být chladno. Lidé, kteří chtějí blokovat, jsou roztroušeni kolem křižovatky před právnickou fakultou. Průvod neonacistů má přijít z Letné.
Policie blokuje některé skupinky lidí, které tu postávají. Pak najednou část lidí začne utíkat, policie zavelí: „Do aut!“, naskákají do antonů a začíná honička mezi mosty.
Organizátoři blokády nevědí, přes který most mají náckové jít. Policie jezdí antony sem a tam. Nakonec přichází dav přes Mánesův most.
Na první pohled ho ale netvoří vyholení mladí muži. Je tu řada starších lidí. V rukách mají české vlajky a transparenty na podporu Zemana. Zřejmě se spojily dvě demonstrace z Letné: zemanovci a extremní pravice.
Několik lidí si sedá na zem a snaží se jim zabránit v průchodu. Policie část z nich odnáší, pak ale provádí dav kolem sedících a blokující se zvedají a utíkají k Široké ulici, kudy se vchází do Židovského města. Policie odklání národovce na ulici Křižovnická, a ti po ní pokračují směrem ke Karlovu mostu.
Antifašistická blokáda se dostává obíháním do ulice Křižovnické, kde oba davy stojí naproti sobě. Mezi nimi je kordon policistů. Jedni křičí: „Vaše děti budou jako my“, „Běžte domů, spletli jste si dobu“ z druhé strany se střídavě ozývá: „Nic než národ“ a „Ať žije Zeman“.
Už je úplná tma. Přidávají se i náhodní kolemjdoucí, provoz je zastavený, tramvaje stojí a jsou prázdné.
Všichni jsme pachateli přestupku
Asi po dvaceti minutách nastává pohyb a zmatek. Národovce vede policie na druhou stranu, lidé se rozbíhají, stoupám si na chodník, bojím se, aby mě dav nepošlapal.
Všude je chaos. Štěkají psi. Snažím se fotit ve tmě. Najednou si uvědomuju, že jsem spolu s další stovkou lidí v zajetí policejního kordonu. Jsme obestoupeni ze všech stran.
Stojíme tam dvě hodiny. Je mi zima, chce se mi na záchod, v sedm jsem měla být už někde úplně jinde. Kolega Petr Jedlička mi po telefonu vysvětluje, že je to britská metoda „kettling“, jejíž podstatou je likvidace vůle k jakémukoliv dalšímu protestování dlouhým zadržováním davu na jednom místě, nejlépe v mrazu, horku či dešti.
Uklidňuje mě, že by to nemělo trvat déle než čtyři hodiny. Jsem po celém dni vyčerpaná, močový měchýř je stále plnější, chodím s obtížemi. Snažím se prorazit ven, telefonuji právníkům, žádám policisty, aby mi zavolali nadřízeného. Nic nepomáhá.
Národovci mezi tím došli na Betlémské náměstí, třicetičlenná skupinka z antifašistické blokády na ně pokřikovala zpoza rohu, odříznutá policejními kordony.
Pak jejich shromáždění skončilo. Židovským městem neprošli. To se dozvídám díky svým kolegům, na Křižovnické se stále nic neděje.
Procházím kolem člověka, který se sem připletl náhodou, ten je ještě mnohem zoufalejší než já, nechápe totiž, co se mu to děje.
Policisté nakonec začínají propouštět postupně ty, kteří ukážou doklady a nechají se vyfotit. Mně navíc ještě prohledávají batoh a osahávají po celém těle, aby mě potrestali za neposlušnost.
Odcházím, i když někteří lidé bez dokladů, anebo ti, kteří je nechtějí ukázat, zůstávají. Všichni jsme se prý dopustili přestupku neuposlechnutí výzvy. Marně přemýšlím, kdy výzva zazněla. Policie nedělá rozdíly, doklady chce i po reportérce ČTK, zřejmě i ona spáchala přestupek.
Jdu na místo, kde máme sraz s kolegy. Jeden z nich, Lukáš Senft, chybí, nevíme, co s ním je. Později v noci se ukazuje, že jsem dopadla ještě dobře. Lukáš strávil několik hodin jako zadržený, dlouho stál opřený o anton a dvě hodiny měl spoutané ruce za zády. Taky spáchal přestupek.
Přemýšlím nad tím, proč jsou lidé tak moc nejednotní. Největší snahu se spojit měli zřejmě lidé na Hradčanském naměstí. Kolegyně Fatima, která akci pokrývala, však popisuje, že mnohým účastníkům vadily některé projevy a odcházeli. Někteří řečníci podle ní právě nepochopili, že by se měli snažit hledat to, co přítomné lidi spojuje.
Ještě si společně čteme online, který jsme pomáhali vytvářet. V odpoledních hodinách ho psal Petr Jedlička. Uvědomuju si, že dobře vypíchl druhý podstatný moment onoho svátečního dne, když popsal pozoruhodnou alianci příznivců Zemana s neonacisty, kteří se za skandování „Ať žije Zeman!“ a „Nic než národ!“ snažili proniknout do Židovského města. Jakoby se Konvička a Zeman i letos sešli na jednom pódiu, byť jen virtuálním.
"Nejsilnějším argumentem proti demokracii je desetiminutový rozhovor s mužem z ulice", řekl Churchill. Toto je dokonalým dokladem hluboké pravdivosti jeho konstatování.
Myslím si, že nevadí Zeman jako takový, byť je možné ho samozřejmě věcně kritizovat. Proč ale zrovna 17. 11. či 28. 10., to je opravdu záhadou. Zeman je zástupným symbolem. Vadí jim to, že lidé volili jinak, než si určitá skupina lidí přála. A to je ten pravý důvod. Smyslem hanlivých urážek je otřást důvěryhodností těch, kteří se odlišují svým názorem od těch „osvícených“ se svým bytostným přesvědčením a vírou, že právě oni jsou na té straně pravdy a dobra a musí jí prosazovat. Proto urážlivé nálepky či nově příměry zahalené do závoje vznešených slov intelektuálů typu Halíka, jako „volili jej (Trumpa, Zemana), protože rezonuje s emocemi na samém dně jejich duše“. /Literární noviny 22.10.2016-Jiří Bátěk
Velmi výstižné! Vzlášť pasáž o absenci zdravého rozumu. Už jen pokus o jakési pouliční boje v demokratické společnosti je toho symptomem. A snaha dát napamětnou těm, kteří nevolili dle přání elit, z toho čouhá jak sláma z bot.
Jen tak dál. Holland a jeho parta svou politikou staví na trůn Le Penovou, koho postaví u nás ti naši "aktivisté"? Jakému protipólu nabíjejí děla? Nejen matiku, jako maturitní předmět, ale i fyziku. Aby věděli, že jejich akce vyvolávají reakci. Ach jo!
Pýcha samozvaných elit je to, co je činí zbytku občanstva odpudivými. A je i důkazem jejich neelitnosti. Neboť jak praví jednoroční dobrovolník Marek " všechny stromy nerostou do nebe. Pýcha předchází pád. Všechna sláva polní tráva. Člověk chtěl být gigantem, a je hovno...."