Letos jsem šel na Albertov zaštítěn datem 17. listopadu hned dvakrát. O tom, proč jsme nemohli jít k památníku, už se psalo. Chtěl bych se ale z pozice organizátora — nikoliv za organizátory — vrátit k nedělnímu Skutečnému uctění památky 17. listopadu na Albertově a k tomu, co znamenalo a znamená.

Od počátku jsme jasně prohlašovali, že nedělní shromáždění má být apolitické. Snášela se za to na naše hlavy kritika, že si lžeme do kapsy, protože ze své podstaty politické bylo. Ano, přiznávám, bylo to hraní si se slovy a jakákoliv občanská aktivita je ze své podstaty akcí politickou. Ale chtěli jsme, aby bylo zřetelně řečeno, že nechceme, aby se shromáždění stalo lacinou protizemanovskou demonstraci.

Naším primárním záměrem bylo opravdu si připomenout Mezinárodní den studentstva a odkaz, který je v dnešních dnech zase o něco aktuálnější. Chtěli jsme si připomenout hodnoty, na kterých se shodnou lidé zleva i zprava, hodnoty, jež nám 17. listopad odkazuje. A chtěli jsme současně skrze ně nabídnout odpovědi na výzvy rasismu, nenávisti vůči náboženstvím či přijetí uprchlíků tak, aby byly přijatelné a srozumitelné pro co nejširší skupiny lidí.

Chtěli jsme jaksi odjinud vstoupit do té zákopové války, jíž se diskuze v české společnosti často podobá. Tak, aby mohlo co nejvíc lidí alespoň pro jedno odpoledne zbořit co nejvíce vzájemných politických zdí.

Zároveň jsem věřil — a snad se to nakonec i podařilo — že se nám skrze připomínku obsahu listopadových událostí podaří zdůraznit nutnost osobních svobod jako základu demokracie, z nichž se v současné chvíli zdají být nejdůležitějšími zejména svoboda náboženská a svoboda pohybu. Mnohé z nich jsou totiž v současné době utlačovány zneužívanou svobodou slova.

Zvolili jsme cestu akademické události. Mezi pozvanými byli rektoři i studenti. Všechny politické strany jsme v případě jejich zájmu o účast zdvořile odmítli, jejich členy jsme přesto na Albertově rádi přivítali jako občany.

Proč jsme jako řečníky pozvali rektory, děkana a děkanku, navíc když u některých můžeme nesouhlasit s jejich vnitrouniverzitní politikou? Protože jsou pro společnost zkrátka stále hlavními představiteli akademické obce s celou její demokratickou samosprávou. Těžko bychom ve společnosti hledali výše postavenou osobu, která by byla ve stranickém smyslu z popisu funkce apolitická.

Rektor není dosazován žádnou z politických stran, ale jeho legitimita vzešla z demokratických voleb vysokoškolské samosprávy. Od rektorů a děkanů navíc lze na podobné akci navíc očekávat, že budou připomínat historii 17. listopadu a jeho odkazy, nikoliv obhajovat vnitrouniverzitní kroky. Musíme se naučit, kdy spolu polemizovat a kdy spolu v této společnosti spojit své hlasy v jeden.

Vzhledem ke dni, který jsme si připomínali, pak byli důležitými řečníky studentky a studenti. 17. listopad je Mezinárodním dnem studentstva, ne svátkem studentstva a jeho glorifikací, ale připomínkou událostí, kdy studentky a studenti bojovali za svobodu.

17. listopad nedělá ze studentů strážce hodnot a morálky. Studenti jsou jen část společnosti, jako je každá jiná, s rozmanitými postoji a názory. 17. listopad připomíná chvíle, kdy však část z nich těmito symbolickými strážci byla. Nemá být oslavou, ani sloganem „Díky, že můžem“, ale pietou a připomínkou boje za svobodu, s vědomím, že svobodu nesmíme jen brát, ale i dávat, jak znělo Albertovem v neděli 22. listopadu.

17. listopad by měl být vykřičníkem v kalendáři, který dává co nejširším skupinám ve společnosti sílu a odvahu ke každodennímu boji za svobodu pro všechny, bez rozdílu barvy kůže či původu. Za svobodu vyznání, náboženství, pohybu, shromažďování.