Letos jsem šel na Albertov zaštítěn datem 17. listopadu hned dvakrát. O tom, proč jsme nemohli jít k památníku, už se psalo. Chtěl bych se ale z pozice organizátora — nikoliv za organizátory — vrátit k nedělnímu Skutečnému uctění památky 17. listopadu na Albertově a k tomu, co znamenalo a znamená.

Od počátku jsme jasně prohlašovali, že nedělní shromáždění má být apolitické. Snášela se za to na naše hlavy kritika, že si lžeme do kapsy, protože ze své podstaty politické bylo. Ano, přiznávám, bylo to hraní si se slovy a jakákoliv občanská aktivita je ze své podstaty akcí politickou. Ale chtěli jsme, aby bylo zřetelně řečeno, že nechceme, aby se shromáždění stalo lacinou protizemanovskou demonstraci.

Naším primárním záměrem bylo opravdu si připomenout Mezinárodní den studentstva a odkaz, který je v dnešních dnech zase o něco aktuálnější. Chtěli jsme si připomenout hodnoty, na kterých se shodnou lidé zleva i zprava, hodnoty, jež nám 17. listopad odkazuje. A chtěli jsme současně skrze ně nabídnout odpovědi na výzvy rasismu, nenávisti vůči náboženstvím či přijetí uprchlíků tak, aby byly přijatelné a srozumitelné pro co nejširší skupiny lidí.