Pokud chceme lidi přesvědčit, musíme vědět jak s nimi mluvit

Vojtěch Boháč

Chtějí-li humanističtí intelektuálové změnit společnost, musí rozumět tomu, z čeho vyvěrají názory většinové společnosti, a nalézt jazyk, kterému budou lidé rozumět.

Státní svátek 17. listopadu jsem strávil na cestě směrem k tureckému Kurdistánu. Domácí dění jsem tedy mohl pozorovat jen zprostředkovaně. Jak už to tak bývá, především jsem jej zastihl na sociálních sítích. Státní svátek, zvlášť 17. listopad, je pro mě především možnost zamyslet se, reflektovat a diskutovat.

To se na sociálních sítích dělá velice aktivně. Nadávalo se na Zemana, na Konvičku, na xenofobní a rasistickou veřejnost, na debilitu a omezenost vlastních rodin, kolegů a kolegyň v práci, politiků a političek, novinářů a novinářek a všech ostatních, kteří nám plíživě kradou 17. listopad. Společnost se zbláznila, zhloupla a stala se fašistickou. A to i přes naše dobře míněné a fakty podložené rady, ať to nedělá.

I když to jde proti názoru velké části mých sociálních kruhů, stále mám za to, že lidé v České republice nejsou ve své naprosté většině hloupí. Mám plno kamarádů, kteří se bojí imigrantů. Kteří si nejsou úplně jistí, k čemu nám je tolik studentů humanitních oborů. Kteří nemají úplně jasno, proč je dobré mít otevřené hranice nejen ven, ale i dovnitř, anebo k čemu nám je tolik novin, když se stejně v žádných pravdu nedočteme.

Šestadvacet let, které žijeme ve svobodné společnosti, je krátká doba, aby lidé tohle všechno sami od sebe pochopili. A nečekám, že každý bude trávit většinu volného času po práci nebo po škole dalším sebevzděláváním v tématech multikulturalismu, dekonstruované historie a lidských práv, na základě čehož pochopí vysoce sofistikované debaty těch několika, kteří to už chápou.

Ujišťovat se ve své bublině, že máme pravdu, nestačí. Foto Saša Uhlová, DR

Ke svobodě jsme si v naší zemi nedošli koncentrovaným celospolečenským úsilím. Většině lidí svoboda prostě spadla do náruče - byli za ni rádi, ale nechápali, proč vypadá právě takhle a jak jsou její jednotlivé aspekty provázané.

Lidé v České republice nejsou hloupí, a právě proto jim nestačí přebírat nejasné fráze od těch, kteří studují exotické obory, pracují v občanských organizacích nebo se aspoň narodili v rodině, která už prostě věděla - třeba proto, že se její členové přechodu ke svobodě aktivně účastnili. Situaci víc než čtvrtstoletí po revoluci neberu jako selhání těch lidí, kteří mají jiný pohled na svět, než který bychom u nich rádi viděli my.

Když se nám svoboda v České republice či Evropě začne hroutit, budou si víc než jistí, že jejich chyba to nebyla. Stejně jako my jim, i oni nám budou v takovém případě tvrdit, že nám to říkali. Říkali nám, že patnáct stovek uprchlíků je prostě moc, že nemůžeme dávat peníze na výchovu dalších politologů a religionistů, že média měla až moc svobody. Vlastně ani nemají důvod myslet si něco jiného.

Zemanovi nestoupá popularita proto, že lidé v České republice hloupnou. Pro mnohé prostě dává pochopitelnější vysvětlení toho, co se doma i ve světě děje. A nemusí to být ani těžká váha, jako je Zeman.

Umírněnějších politiků a dalších veřejně vystupujících lidí, kteří jsou proti přijímání uprchlíků, pro omezení počtu studentů humanitních oborů nebo například pro vládu pevnější ruky, je plno. A velká část veřejnosti jim věří a jde za nimi. Mluví totiž pro mnohé srozumitelným jazykem.

Je pravda, že tito vypravěči jsou v jednodušší pozici. Mluví skrze příběhy o národě, o nepřátelích, o barbarech z východu, o zradě a o výjimečných osobnostech, které všechno zachrání. Naše společnost měla stovky let na to zvyknout si na takové příběhy. Za tu dobu se do ní hluboce zakořenily. Vedle toho měla velice málo času, aby je vyměnila za nějaké jiné, které více odpovídají dnešní realitě a současnému stupni poznání.

Lidé občas reagují, že jsme proti osobám šířícím strach, nenávist a uzavřenost v hodně složité pozici. Ano, jsme. Proto si myslím, že je dobré mít tisíce studentů humanitních oborů, kteří budou léta nejen studovat fakta, ale také hledat způsob, jak současný svět uchopit a srozumitelně vysvětlit. Nejsem si úplně jistý, zda se to dnes daří.

Celý problém nemůžeme zamést pod koberec s tvrzením, že proti nám stojí lidé, kteří prostě ignorují vědecká fakta a demokracii zneužívají jako systém, ve kterém je, jak říká Isaac Asimov, „jejich ignorance stejně hodnotná, jako vydřené vědomosti jiných“. Když jsme se jednou s kamarádem přidali ze zvědavosti k pochodu Islám v ČR nechceme, byli jsme naopak my obviňováni z toho, že ignorujeme fakta a celý problém nemáme dostatečně nastudovaný.

Stejně jako my i kolem nás pochudující lidé dávali přednost zdrojům, které považovali za věrohodné v rámci svého vidění světa. Snaha zjistit si hodně informací k tématu se jim rozhodně nedala upřít. Řeči o nízké inteligenci by také nebyly na místě. Vyčíst se dala především špatná schopnost analýzy zdrojů informací a jejich kritické zhodnocení — problém, který můžeme každodenně vidět na obou stranách stále více se polarizující debaty.

Existují psychologické experimenty dokazující, že více než osmdesát procent komunikace mezi lidmi se odehrává na vztahové úrovni. Jen něco málo přes deset procent se pak týká faktů. V případě, že mezi lidmi neexistuje důvěra, nemá smysl vůbec začínat s argumentací.

Je na místě si uvědomit, že když přicházíme s tím, že mezi Arabem a teroristou není rovnítko, islám neznamená řezání hlav, Řekové nejsou lenivější než Češi a sociologii nestudují lidé jen proto, aby si prodloužili bezstarostné mládí, jsme to my, komu se bude apriori nedůvěřovat. Jestli nám nejde jen o utvrzení se v tom, že náš intelekt je zářící perlou v české žumpě, měli bychom to brát v úvahu.

K více než čtvrt století po sametové revoluci je na místě především říct, že jsme se stále nenaučili mluvit o politických a společenských tématech jazykem pochopitelným mimo bublinu našich vysoce intelektuálních kruhů. Dnes vidíme důsledky této neschopnosti spojené s neochotou bavit se s lidmi, kteří nesdílejí naši pozici. Neochotou nejen přesvědčovat o své pravdě, ale také zjišťovat, z čeho vyvěrají názory druhých. Být schopní a ochotní chápat je a jejich strachy a přiměřeně na ně reagovat.

Dokud budeme považovat všechny, co mají jiný názor než my za nahnědlé xenofoby a blbečky, jen těžko se něco změní. Asi proto nejsem tak špatný z toho, co se 17. listopadu v České republice dělo. Byl snad nějaký důvod čekat, že to bude jinak?

    Diskuse (27 příspěvků)
    TT
    Tomáš Tožička
    November 19, 2015 v 14.28
    Je tu únavné a nesmyslné
    Pořád se obviňovat, že Vám intelektuálům nikdo nerozumí, že jste prostě moc chytří na to, aby jste byli schopni předat jednoduchá poselství.

    Zeman a další populisté mluví mnohdy složitěji, než kdo jiný, ale jejich poselství je jasné. Podporují v lidech jejich primitivní pudy, kterým je těžko se bránit v době celospolečenské frustrace a kolapsu systému.

    Pokud má kdokoli problém s tím, že by se mělo víc komunikovat s lidmi, není nic snazšího, než se vydat do ulic a komunikovat. Třeba u petičních či informačních stánků. Ti lidé, kteří to dělají potvrdí, že to jde. Jen je k tomu třeba troška odvahy a chtít se s lidmi bavit. Vyšší vzdělání rozhodně není překážkou, v Čechách stále ještě naopak.

    Ale porazit tlak, který vytváří privátníma politickým establishmentem manipulovaná média se tím jen tak zvrátit nepodaří. Chyba tkví totiž v systému, a ne v tom, jestli pár liberálů nazve xenofobní chování pravým jménem.

    Jiří Kubička, psycholog
    November 19, 2015 v 15.0
    Kdo je to "my"?
    Entitu zvanou "my" každou chvíli někdo oslovuje a není mi vždy jasné, zda se mluvčí do toho "my" počítá a zda já do toho "my" patřím. Například pan Outrata v dnešním čísle DR si klade otázku, zda jsme ve válce. Je pan Outrata ve válce, jsem ve válce já?

    Řekněme, že to "my", o kterém mluví pan Boháč, jsou lidé, kteří čtou DR. Ti tedy asi neumí oslovovat lidi, kteří DR nečtou. Je to tak jisté? Co když třeba někteří ano, někteří ne?

    Pan Boháč ale přece píše pro DR, příklad toho, jak by se dalo psát pro lidi, kteří ho nečtou, nedává.
    Eva Hájková, penzistka
    November 19, 2015 v 15.45
    Já bych taky řekla, že levicoví intelektuálové (což pro mě nejsou "my") neumějí mluvit s dělníky a podobnými lidmi. Nejde o kauzu uprchlíků, ale tak obecně yi nerozumějí.
    Pokud intelektuálům nevadí, že jejich názory jsou lidem lhostejné, pak o nic nejde. Intelektuálové nebudou nic chtít od dělníků a ti zase nebudou nic čekat od intelektuálů.
    MP
    Martin Profant
    November 19, 2015 v 17.18
    Žiji v této zemi už něco přes půl století a ještě jsem se nenaučil lidmi pohrdat; jednotlivci ano. Proto nechápu, proč bych se měl učit, jak promlouvat k "těm dole", proč bych si měl myslet, že jde o to, jak šikovně někomu rozmluvit jeho přesvědčení, protože je určitě mylné, když je jiné, než to mé.

    Příklad za všechny: "...myslí, že máme příliš mnoho studentů humanitních oborů ... že nemůžeme vydávat peníze na studium dalších politologů a religionistů."
    Proč bych to neměl brát jako poctivý postoj k diskusi a varování, že děláme něco špatně. Neprodukujeme snad díky již dávno přežilé kapitační formě financování vysokých škol opravdu příliš mnoho neobyčejně špatně připravených absolventů obou zmíněných oborů? Spolehlivě nepřipravených dělat to, co bychom podle V. Boháče od nich měli očekávat? Tady nepomohou přesvědčivé lži, jen tvrdá práce.

    Rozdíl mezi promluvou intelektuála -- to slovo je zde použito cum grano salis, nechť mi to laskavý čtenář a půvabná čtenářka odpustí -- a promluvou demagoga nespočívá v tom, že ten druhý mluví srozumitelně a ten první nikoli. Pokud se intelektuál z pohodlnosti nesrozumitelnosti dopouští, hřeší na duchu. Rozdíl je v tom, že intelektuál je zavázán mluvit o tom, co shledává důležitým a mluvit o tom podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, demagog mluví pro efekt. Mluví většinou k lidskému strachu, závisti a pro uspokojení mindráků svých posluchačů. Redukuje je na ten strach, závist a mindráky, protože to jsou spolehlivé a lacino ovládatelné páky.

    Součástí toho pseudointelektuálského pohrdání je přesvědčení o vlastní výlučnosti a morální onakosti. Nehezká póza.


    Evě Hájkové
    A proč si myslíte, že v té kauze uprchlíků jsou právě dělníci nutně na jiné straně než intelektuálové? A kde kde by podle vás měli intelektuálové s dělníky mluvit? Kolik lidí se dnes identifikuje jako dělníci -- lidé pracující v dělnických profesích chodí na spoustu přednášek, které provozují intelektuálové, potkáváme se spolu při spoustě příležitostí, od vlaku a hospody až ke sportu. Ale nikde tam spolu nemluvíme jako "intelektuálové a dělníci", protože já se nechci identifikovat jako intelektuál a můj protějšek se nechce identifikovat jako dělník.Identifikujeme se jako lidé, kteří dělají to či ono. Nepochybuji, že by se mezi těmi mladými, kteří jezdí pomáhat uprchlíkům našli i tací, co by je kádrové dotazníky minulého režimu vedly jako "dělníky".
    Eva Hájková, penzistka
    November 19, 2015 v 17.30
    Psala jsem, že o uprchlíky nejde. Že je to obecný problém.
    Eva Hájková, penzistka
    November 19, 2015 v 17.46
    Nehledejte v tom žádnou záludnost. Prostě jsem to vypozorovala a myslím, že takový názor nemám jen já. Pojmy "dělník" a "intelektuál" vůbec není nutné používat. To jen že mě žádné jiné nenapadly. Jenže bez pojmů se zas člověk těžko vyjádří.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 19, 2015 v 18.26
    Kde je problém?
    Apel V. Boháče na intelektuály, aby svůj způsob myšlení, mluvy a argumentace přiblížili způsobu myšlení a chápání víceméně "obyčejného" člověka je bezpochyby velmi závažný (a bylo by možno v tomto ohledu vnést do diskuse Platónovu jeskyni, jmenovitě její sestupnou linii); nicméně se klade otázka, jestli tohle je ten zásadní problém ve sporech o otázku imigrace.

    Je sice bezpochyby pravda, že demagogové a populisté zde cítí svou příležitost, aby vzdouvali vášně lidu umným rozdražďováním jeho atavistických pudů; ale na straně druhé se opravdu nezdá, že by ti, kteří jsou vůči imigrantům vstřícní, vyjadřovali natolik intelektuálně složitým a odtažitým způsobem, aby nebylo možno pochopit co mají na mysli. Nějaká intelektuální propast se tu tedy nezdá být v žádném případě centrálním problémem.

    To, o co by se snad spíše mohlo jednat - a co autor textu měl možná také spíše na mysli - je to, aby se intelektuálové vstřícní vůči imigrantům dokázali do mysli většinového národa vcítit a hlavně "vnořit" stejně tak dovedně, jako to činí oni populisté, aniž by přitom ale používali stejně laciná demagogická hesla. Což je bezpochyby apel legitimní; a jeho provedení velice obtížné.

    Neboť demagog má před tím, kdo argumentuje poctivě, od samotného počátku právě bezprostředností, přímostí až triviálností své argumentace velký náskok. Triviálností, která se ale rozvášněnému davu dychtícímu po potvrzení vlastních předpojatostí jeví být tou "pravou", ryzí pravdou, bez obvyklých kliček politiků a intelektuálů.

    Takže, pokud V. Boháč svůj apel mínil tímto způsobem (a lze soudit, že skutečně ano), pak by skutečně nebylo nijak dobré tento apel ignorovat. Je v něm mnoho pravdy, a je v něm obsažen velice nelehký úkol. A právě pro intelektuály.
    Eva Hájková, penzistka
    November 19, 2015 v 18.30
    Jiří Kubička, psycholog
    November 19, 2015 v 18.47
    Mě by zajímalo, co by Slačálek napsal do Blesku. Slačálek je také specialista na dobro.
    MP
    Martin Profant
    November 19, 2015 v 18.53
    Josefovi Poláčkovi
    Jde o to, aby se ve jménu toho apelu nepokoušeli ti poctivě argumentující o otesání svých argumentů ve prospěch demagogické účinnosti. A aby tím, že oddělí argumentované poznání od vyprávění pro masy, neučinili pro sebe to argumentované poznání nepochybnou, jimi vlastněnou pravdou. Já to s tou výhradou proti samozřejmému přesvědčení o potřebě vzdělávat současný počet humanistů a proti redukci problému na vyprávění, které o tom přesvědčí obecný lid v závěrečné části Boháčova textu. Právě jako člověk, který za výuku na humanitní škole bere plat; a přesto, že Zemanovy výpady v této oblasti jsou hrubá a ubohá demagogie.

    Evě Hájkové
    Ano, v mnohém si mnozí nemáme co říct. A2 nečte nejen většina lidí s dělnickou profesí, ale také většina technické inteligence (ona ani většina humanitní, ale ta by alespoň vesměs připustila, že by ji číst mohla). Nic jim neříká. A já nečtu ani Blesk, ani Financial Times (až na výjimky), ani Cosmopolitan. Ale je otázka, proč bychom to měli považovat za přehrady a za důvod, abychom od sebe navzájem nic nečekali.
    + Další komentáře