Česká i zahraniční média se pohoršují nad návštěvníky úterního přátelského zápasu mezi Tureckem a Řeckem v Istanbulu. Ti vyplnili minutu ticha vyhlášenou za oběti teroristického útoku v Paříži popěvky, pískáním a projevy nevole. To vše je z videozáznamu patrné, ale skutečně bylo jejich cílem narušit pietu za zemřelé?

Bez znalosti kontextu může událost skutečně působit jako neuctivost a ignorance nebo v horším případě dokonce schvalování teroristického činu. Tomu nahrávají zejména články, které staví na emotivní rétorice a zdůrazňují, že fanoušci v inkriminovanou chvíli údajně skandovali „Alláhu Akbar“.

Ve skutečnosti zněla píseň „Şehitler ölmez, vatan bölünmez“, která ve volném překladu znamená „Mučedníci neumírají, národ přetrvá“ a opěvuje oběti zabité teroristy. Zpěv během minuty ticha není vnímán jako zneuctění památky, ale naopak její zdůraznění. Pochopitelně se nemusíme nutně ztotožňovat s islámskou představou mučedníků, jimž je přislíbeno nebe, ani s tureckým vlastenectvím a jeho svébytnými projevy.

Důležité v tomto případě je, že tato píseň zkrátka na fotbalových stadionech v těchto souvislostech zaznívá — a to právě v oné minutě ticha. Ozývala se mimo jiné i před pár týdny v Praze na zápase mezi Českou republikou a Tureckem, kde byla minuta ticha vyhlášena za oběti teroristického útoku islámského státu v Ankaře.

Cevat, jeden z tureckých účastníků tohoto pražského utkání, vysvětlil: „Není to znevažování, ale naopak pocta věnovaná zemřelým obětem útoku, které považujeme za mučedníky. Jde o rozdíl v kultuře a chování. Při oslavách státních svátků taky Turci projevují úctu raději klaksony a hlukem než tichem.“

K události na istanbulském zápase se vyjádřil trenér turecké fotbalové reprezentace Fatih Terim, který fanouškům jejich chování vytkl a upozornil, že bude těžké ho vysvětlit v zahraničí. Média mimo Turecko jeho vyjádření citovala, včetně jeho výzvy, aby se fotbaloví diváci projevovali trpělivěji a klidněji.

Širší souvislosti a informace o tom, že tentýž zpěv zazněl i na jiných zápasech, už ale jaksi zapadla. Ostatně jako řada dalších informací týkajících se tureckých obětí terorismu a pietního uctění jejich památky. Říjnový útok ISIL v Ankaře si vyžádal asi sto obětí a několikanásobek zraněných, nevyvolal však ani zlomek mediálního zájmu ve srovnání s pařížskými událostmi, což ostatně platí pro i pro dění v dalších zemích na Blízkém východě.

Někteří muslimové — a především ti, kteří žijí v Evropě —, tak mohou získat dojem, že muslimské oběti terorismu Evropu jednoduše řečeno moc nedojímají. „Vzpomínám si, jak Turecko před jedním basketbalovým zápasem krátce po útoku, který měl 29 obětí, požádalo Mezinárodní basketbalovou federaci o vyhlášení okamžiku ticha. Ta ale odmítla, a když chtěli pietní vzpomínku věnovat samotní hráči, organizátoři pustili hudbu,“ připomněl Cevat.

„Někteří proto možná mají pocit, že naše oběti nikoho nezajímají. Nemyslím si ale, že tahle nespokojenost byla hlavní motivací těch, co se ozývali včera na zápase v Istanbulu. Někteří asi dotčení byli, ale většina podle mě opravdu chtěla vyjádřit soustrast a odsoudit terorismus.“

V Istanbulu tedy lidé dali najevo nesouhlas s vražednými hrůzami. Někteří zřejmě vedle toho ukázali svou nelibost nad tím, že obětem teroristických útoků mimo Evropu je věnována mnohem menší pozornost.

Tvrdit, že tyto projevy opovržení jsou směřovány jako výsměch zemřelým či jejich pozůstalým, je zcela zavádějící a jde o výsledek kulturního nedorozumění. Má-li turecký pískot vyvolat nějaké pohoršení, pak bychom možná měli být pohoršeni sami sebou v souvislosti s tím, jak systematicky ignorujeme fakt, že oběťmi teroru se stávají i nevinní lidé v muslimských zemích.