Po lednovém útoku na redakci pařížského časopisu Charlie Hebdo mnozí projevovali solidaritu tím, že si připnuli placky s nápisem Je suis Charlie. Někteří tímto nápisem doplnili svou profilovou fotografii na Facebooku. Byl jsem se zavražděnými novináři a jejich blízkými solidární a hájil jsem jejich právo projevit se.

Nebyl jsem však v těch dnech Charlie. Sarkastická kritika je někdy nanejvýš potřebná. Jsme zvyklí stíhat ostrou satirou politiky. Charlie rozšířil své pole také na náboženské směry. Ty si nárokují ochranu před kritikou. I české liberální právo chrání přesvědčení (a vykládá se to mimo jiné jako vyznání) před „hanobením“. Myslím si však, že náboženští činitelé potřebují kritiku jako, s prominutím, prase drbání.

Podle ukázek z pařížských karikatur se domnívám, že časopis urážel lidi pro jejich židovskou, křesťanskou, islámskou či jinou náboženskou příslušnost a ne (jen) to, co si na všech náboženstvích zaslouží kritiku, například mocichtivost a hamižnost náboženských papalášů. Nesouhlas se stylem Charlie Hebdo ovšem nic nemění na tom, že měli právo se takto projevovat a že jejich hromadná vražda byla útokem na univerzální principy, k nimž patří svoboda projevu.

Po šíleném pařížském masakru v pátek třináctého se znovu nabízí projevit solidaritu. Ne proto, že se to má, že je to politicky korektní. Dnes se sice zpochybňuje evropská identita, ale zrovna tato kauza ukazuje s jakou samozřejmostí postižené (zabité, zraněné, pozůstalé, otřesené účastníky a svědky) pokládáme za naše lidi. Sdílíme jejich zděšení, smutek i odhodlání.