Tolik barev nemám
Ivan ŠtampachMnozí projevili solidaritu s oběťmi pařížského teroru rozvinutím francouzské trikolory přes svou profilovou fotku. Tolik barev, které by mohly vyjádřit soustrast se všemi nevinnými oběťmi současného světa, však neexistuje.
Po lednovém útoku na redakci pařížského časopisu Charlie Hebdo mnozí projevovali solidaritu tím, že si připnuli placky s nápisem Je suis Charlie. Někteří tímto nápisem doplnili svou profilovou fotografii na Facebooku. Byl jsem se zavražděnými novináři a jejich blízkými solidární a hájil jsem jejich právo projevit se.
Nebyl jsem však v těch dnech Charlie. Sarkastická kritika je někdy nanejvýš potřebná. Jsme zvyklí stíhat ostrou satirou politiky. Charlie rozšířil své pole také na náboženské směry. Ty si nárokují ochranu před kritikou. I české liberální právo chrání přesvědčení (a vykládá se to mimo jiné jako vyznání) před „hanobením“. Myslím si však, že náboženští činitelé potřebují kritiku jako, s prominutím, prase drbání.
Podle ukázek z pařížských karikatur se domnívám, že časopis urážel lidi pro jejich židovskou, křesťanskou, islámskou či jinou náboženskou příslušnost a ne (jen) to, co si na všech náboženstvích zaslouží kritiku, například mocichtivost a hamižnost náboženských papalášů. Nesouhlas se stylem Charlie Hebdo ovšem nic nemění na tom, že měli právo se takto projevovat a že jejich hromadná vražda byla útokem na univerzální principy, k nimž patří svoboda projevu.
Po šíleném pařížském masakru v pátek třináctého se znovu nabízí projevit solidaritu. Ne proto, že se to má, že je to politicky korektní. Dnes se sice zpochybňuje evropská identita, ale zrovna tato kauza ukazuje s jakou samozřejmostí postižené (zabité, zraněné, pozůstalé, otřesené účastníky a svědky) pokládáme za naše lidi. Sdílíme jejich zděšení, smutek i odhodlání.
Svět je ve válce, tečou v něm stále potoky krve, a této války se tak či onak zúčastníme i my, Evropané. Dokud umírají stovky a tisíce "někde tam venku" v Blízkém Východě či v Africe, je to pro nás jenom poznámka na okraj v televizních zprávách.
Ale jakmile to jednou postihne nás samotné - pak najednou celý svět stojí vzhůru nohama.
Nic si nenamlouvejme: jsme už natrvalo součástí tohoto světa, a ten nás dostihl i se vším svým krvavým násilím. Čím dál tím méně můžeme mrtvé rozlišovat na "ty cizí" a "ty naše".
1. Havlíček se strefoval právě především do těch mocichtivých papalášů, o nichž se autor zmiňuje, zatímco pro náboženství prostých lidí měl vcelku pochopení.
2. Havlíček se strefoval takříkajíc do svého vlastního náboženství, tedy do náboženství, na kterém sám vyrostl, a s jehož negativy se tak možná vyrovnával. Nestrefoval se do náboženství jiné kultury.
Zaráží mne: - že na to žádný z evropských politiků nereagoval, stále omílají svoji ohranou písničku
- že na to nereaguje žádný z migrujících Syřanů.
Myslím, že mají-li mladí Syřané získat demokratické a státotvorné smýšlení, musí pro svoji vlast něco udělat.
Vždyť tito uprchlíci - to jsou práci ti "docela normální" civilisté, kteří se dostali do ohně z obou stran, od žádné z obou stran nemohou očekávat nic jiného nežli smrt, a v útěku ze své vlastní domoviny spatřili nakonec svou jedinou spásu.
a) Není pravděpodobné, že by se podařilo ukončit válečný stav, dokud existuje Islámský stát.
b) Není pravděpodobné, že by mohl být v Sýrii trvalý mír, pokud by se Kurdové měli ocitnout v postavení, ve kterém byli před vypuknutím občanské války -- bez nejméně velmi rozsáhlé a solidně zaručené autonomie se to zřejmě neobejde. Totéž se v různé míře týká několika dalších etnik.
c) Není pravděpodobné, že by mohl trvalý mír v Sýrii garantovat Asad; té krve na to teklo přece jen příliš.
Bohužel, ani jeden z těchto předpokladů budoucího míru nenastane bez použití vojenských prostředků -- ať již jako hrozby, anebo aktuálního.
Problém v Sýrii není v tom, že by nebylo zač bojovat, ale že není za koho, aby to mělo perspektivu -- pokud nejste Kurd. Bombardování to asi nemůže vyřešit a pokud ano, pak za cenu příliš mnoha civilních obětí.
Bosna není ráj na zemi, ale de facto měkký protektorát mocností s co největší samosprávou ve všem kromě tanků, tam funguje přece jen o něco lépe, než tomu bylo za obléhání Sarajeva a masakru v Srebrenici.
Berte mě jako neheroicky založeného cynika, ale on útisk prostřednictvím vraždění , mučení a vydírání je přece o něco horší než nadvláda peněz.
Jenom si nejsem jistá, zda peníze budou schopny zvítězit nad vražděním, mučením a vydíráním.
Já se o tom libanonském útoku dozvěděl z mailu od kamarádky z Káhiry a trvalo mi docela dlouho, než jsem našel zprávu v evropských mediích. V českých jsem ani nehledal, později jsem narazil na zmínku na Blistech.
Francouzštinou se nedomluvím, rusky ano -- i když dneska už bídně -- proč by mi měly být oběti z Paříže bližší, než ty ze Sinaje?
Takže "my", masa manipulovaná jednostranným zpravodajstvím_
Myslela jsem na takové věci, jako je to přebarvování profilů a pod. Byla i jiná neštěstí, o kterých lidé informováni byli. Ale možná to přebarvování (nebo třeba psaní "je suis Charlie") u někoho souvisí víc s obyčejným napodobováním než s projevem solidarity.