Po lednovém útoku na redakci pařížského časopisu Charlie Hebdo mnozí projevovali solidaritu tím, že si připnuli placky s nápisem Je suis Charlie. Někteří tímto nápisem doplnili svou profilovou fotografii na Facebooku. Byl jsem se zavražděnými novináři a jejich blízkými solidární a hájil jsem jejich právo projevit se.

Nebyl jsem však v těch dnech Charlie. Sarkastická kritika je někdy nanejvýš potřebná. Jsme zvyklí stíhat ostrou satirou politiky. Charlie rozšířil své pole také na náboženské směry. Ty si nárokují ochranu před kritikou. I české liberální právo chrání přesvědčení (a vykládá se to mimo jiné jako vyznání) před „hanobením“. Myslím si však, že náboženští činitelé potřebují kritiku jako, s prominutím, prase drbání.

Podle ukázek z pařížských karikatur se domnívám, že časopis urážel lidi pro jejich židovskou, křesťanskou, islámskou či jinou náboženskou příslušnost a ne (jen) to, co si na všech náboženstvích zaslouží kritiku, například mocichtivost a hamižnost náboženských papalášů. Nesouhlas se stylem Charlie Hebdo ovšem nic nemění na tom, že měli právo se takto projevovat a že jejich hromadná vražda byla útokem na univerzální principy, k nimž patří svoboda projevu.

Po šíleném pařížském masakru v pátek třináctého se znovu nabízí projevit solidaritu. Ne proto, že se to má, že je to politicky korektní. Dnes se sice zpochybňuje evropská identita, ale zrovna tato kauza ukazuje s jakou samozřejmostí postižené (zabité, zraněné, pozůstalé, otřesené účastníky a svědky) pokládáme za naše lidi. Sdílíme jejich zděšení, smutek i odhodlání.

Když se někdo z nás ocitne poprvé v životě v Paříži, má dojem, že to tam zná. Je na místech, která viděl ve filmech, jejichž atmosféru nasával prostřednictvím literatury. K tomu znějí známé francouzské melodie. Když teď slyším o místech, kde došlo ke zbabělé střelbě na nebojující, neozbrojené lidi, vím, že jsem kolem některých procházel.

Útok na Francouze byl také útokem na nás, protože jsme krajané ve společné vlasti zvané Evropa, ať se to komu politicky líbí nebo nelíbí. K úděsu a zármutku patří ve druhém kroku také odhodlanost. Různá náboženství, snad všechna, mají v sobě krutý potenciál. Na to poukázal francouzský filosof arabského původu Abdennour Bidar v textu jehož část přeložil Filip Outrata a dal k dispozici přátelům na Facebooku.

↗

Útok na Francouze byl také útokem na nás, protože jsme krajané ve společné vlasti zvané Evropa. Foto Zuzana Vlasatá, DR

Bidar je kritický k západní civilizaci, k níž patří, ale vidí kriticky i své islámské kořeny. Ukazuje, jak už dnes nestačí, když muslimové říkají, že násilí se neděje jejich jménem a že je odmítají. To je chvályhodné, slušné a lze to právem očekávat. Je však třeba se podívat na podněty k násilí v náboženských pramenech a tradici. Tak jako je dost takových impulzů v pramenech židovských a křesťanských, tak jsou, a je třeba to už jednou jasně přiznat, i v Koránu, hadíthech a islámských právních tradicích. Všichni společně, my sekulární lidé, Židé, křesťané i muslimové (a další vzdálenější) musíme k násilnému potenciálu ve svých náboženstvích a ideologiích zaujmout jasně odmítavé stanovisko.

Je však třeba také vidět, že terči útoků fanatiků z takzvaného Islámského státu jsou nejčastěji muslimové. Ve jménu specifického politického islámu, zřejmě bez valné znalosti Koránu a sunny chce Daeš diktovat islámskému světu radikálně reformní, puritánskou podobu islámu. Rozsévají smrt a hrůzu a podle dostupných údajů sami přísná pravidla, která prosazují, nedodržují. Evropané bez ohledu na vyznání a obyvatelé zemí s převládajícím islámem musí spojit síly a zasáhnout proti tomuto násilí přiměřenou silou. Zároveň je nutné přestat se k této části světa chovat koloniálně a udělat z nich ekonomické a politické partnery.

Nechme v těchto dnech stranou úvahy, zda je možno takzvaný Islámský stát porazit bez syrského prezidenta Bašara Asada a je-li možné zabránit střetu s Ruskem, které ho podporuje. Vše nasvědčuje tomu, že skrytá diplomacie udělala kroky směrem k dorozumění mocností. Tyto otázky politické taktiky a strategie bude nutno zodpovědět, ale teď je tu tragédie a naše bezprostřední odpověď na ni.

Jsem na jedné lodi s francouzskými přáteli. Sdílím jejich smutek, jejich jasné odlišení teroristů od muslimů a od uprchlíků i jejich odhodlání aktivně se bránit. Přesto si na Facebooku nepřebarvím profilovou fotografii barvami francouzské trikolory.

Den před pařížským dramatem proběhlo něco podobného v Bejrútu, tam se snad třiačtyřiceti mrtvými a asi dvěma sty zraněných. Česká televize a další mainstreamová média si toho sotva všimla. Jsou to přece pouzí Arabové. To nejsou přece naši. A tohle je pro mne nepřijatelné. Je přirozená evropská emocionální solidarita. Ale je stejně tak na místě humánní postoj, který bere vážně všechny lidi a jejich utrpení, bez ohledu na jejich etnickou nebo náboženskou příslušnost nebo na počty kilometrů od Prahy či Bruselu.

Necelý týden před bejrútským a pařížským masakrem, 7. listopadu došlo k explozi na ruském civilním letadle nad Sinajským poloostrovem, k jeho pádu a smrti všech 224 lidí na palubě. Má se za to, že bombu do letadla umístili fanatici spříznění s Islámským státem. Média v tomto případě k solidaritě se zabitými nevybízela. Ruská trikolora se neobjevovala. Pozornost k neštěstí přitáhlo spíše to, že kromě většiny ruských obyvatel vracejících z Egypta domů letělo v Airbusu A-321 i několik Britů.

Stranou od masivních zrát na životech by mohly zůstat jednotlivé útoky z poslední doby v Izraeli. Konflikt Palestinců s Izraelem o zemi, o vlast je vážný a nemá snadné řešení. Nedávná izraelská obrana proti raketovým útokům z pásma Gazy byla oprávněná, i když zřejmě nepřiměřená svou intenzitou, především dopadem na civilní obyvatelstvo, včetně dětí. Je v tomto kolosálním historickém sporu mnoho argumentů pro jednu i pro druhou stranu, i proti nim. Ale je nepřijatelné, že obětmi individuálních vražedných útoků jsou teď civilní obyvatelé.

Není k dispozici na Faceboku tolik barevných kombinací, abych si jimi přebarvil obličej. Myslím, že zabarvení jako gestu přátelské účasti rozumím, ale přece jen zůstanu raději v přirozeném odstínu, smutný, ale doufám, že nezůstanu a nezůstaneme bezradní a paralyzovaní.