Časopis Charlie Hebdo podle bývalého šéfredaktora Stéphane Charbonniera reflektuje všechny části levicového spektra. Kritizuje všechny projevy rasismu a extrémní pravice. Pokud jde o náboženství, týkají se jeho satirické šlehy judaismu, křesťanství i islámu.

Je pozoruhodné, že islamistický útok nesměřoval proti fašistoidním antiislamistům, kteří dovedně pracují s pravdivými informacemi o islámu, ale zasazují je do rámce konzervativní obrany „tradičních evropských hodnot“. Jejich antiislamismus má podobné rysy jako starší antijudaismus. Je to další z podob antisemitismu.

Mísí se u nich odpor k náboženství, k etniku (arabskému a dalším spojeným s islámem) a domnělé rase. Semitský svět myšlenek a představ dobře dokládají tradiční prameny, hebrejská Bible (křesťanský Starý zákon) a Korán. Je to svět, který autoritativní, konzervativní nacionalisty dráždí.

Bojovníci radikálního islamismu se s antiislamisty střetávají, ale i shodují. Jedni i druzí dávají přednost sváru civilizací a zásadně odmítají dialog. Mají řadu společných nepřátel: sekulární kulturu, alternativní spiritualitu, nesezdané dvojice, zejména ty, které žijí ve stejnopohlavním partnerství, jiné tradice (mj. hinduismus, buddhismus, taoismus).

Levicový a liberální časopis (s připomínkou, že sociální spravedlnost uskutečňuje liberální hodnoty) je permanentním terčem slovních útoků a v tomto posledním případě na něj dopadl útok ozbrojený.

Islamologové a arabisté volají po rozlišování. Jan Čuřík, absolvent blízkovýchodních studií na Karlově univerzitě a politologických studií v Paříži se odborně zaměřuje na analýzu politického a kulturního kontextu ekonomických operací v Turecku a na Blízkém východě a při různých příležitostech upozorňuje na sekulární, zejména politickou, motivaci radikálů a na jejich chabou znalost islámu.

↗

Po prvním zděšení z hromadné vraždy se ozývá, že karikovat islámská (a jiná náboženská) témata je nepřípustné. Chalíd Albaih

Bronislav Ostřanský, islamolog z Orientálního ústavu Akademie věd ČR zdůrazňuje, že nelze paušalizovat. Připisuje se mu výrok: Neexistuje jeden islám. Mluví o tom, že tzv. Islámský stát představuje extrém mezi extremisty a islámské autority se od něj distancují a že významné islámské autority, např. šejch prestižní káhirské islámské univerzity Al Azhar, je striktně z hlediska islámu odmítají.

Někteří naši současníci mají špatné svědomí z islamofobie většiny českého obyvatelstva a z radikálního antiislamismu nejen proslavených extremistů jako Valentin Kusák, Martin Konvička, Michal Kretschmer a Adam B. Bartoš, ale i směrodatných osobností, jakými jsou prezident Miloš Zeman nebo pražský arcibiskup, předseda České biskupské konference kardinál Dominik Duka nebo činitel liberálního judaismu Benjamin Kuras. Jsou teď na rozpacích.

Nepostřehl jsem, že by někdo normální schvaloval nebo omlouval masakr v redakci, ale někteří vyslovují pochopení. Naznačují, že si redaktoři za to mohli tak trochu sami. Že radikální muslimy provokovali a nedbali na varování, že ohrožují své bezpečí. Po prvním zděšení z hromadné vraždy se ozývá, že karikovat islámská (a jiná náboženská) témata je nepřípustné.

Tiskové středisko Svatého stolce se vyslovilo takto: Hluboká úcta k víře, posvátným textům, významným postavám a symbolům různých náboženství je zásadním předpokladem pokojného soužití mezi národy. Satirický týdeník Charlie Hebdo neospravedlnitelně a necitlivě provokuje a uráží muslimské věřící. Jde o přilévání oleje do ohně.‬‬‬

Lze ocenit to, že se Svatý stolec zastal muslimů, ale je otřesné ve dnech bezprostředně po brutálním útoku publikovat zrovna toto. To už hraničí s omlouváním zločinu a je to bezohledné vůči zavražděným, poraněným a pozůstalým.

Zachránil to Pietro Parolin, kardinál státní sekretář (šéf římské kurie po papeži). V telegramu pařížskému arcibiskupovi, kardinálovi Andrému Vingt-Trois píše, že se papež v modlitbě spojuje s postiženými a že svěřuje oběti zločinu Božímu milosrdenství.

Římská církev v České republice reaguje slovy dominikána Romualda Štěpána Roba v Magazínu Christnet. Jeho krátký článek shrnuje v názvu svůj obsah takto: Svoboda slova si musí zvykat na náboženskou svobodu a ne naopak. Opakuje, co už bylo mnohokrát řečeno. Kritika náboženství a kritika církve je prý ohrožením náboženské svobody. Označuje ji za mediální násilí.

Jindy se v této souvislosti mluví o rouhání (blasfemii). Robův článek prakticky volá po zvláštním statutu náboženství, po jeho ochraně před kritikou. Dokonce výslovně tvrdí, že státní moc má vytvořit podmínky příznivé rozvoji náboženského života (cituje přitom dokument Dignitatis humanae 2. vatikánského sněmu).

↗

Náboženství s autoritářským, vševládným Bohem a s člověkem, jehož hlavní ctností má být slepá poslušnost, si zaslouží kritiku, včetně satiry a včetně karikatur. Joep Bertrams 

Svobodu náboženského vyznání sotva někdo rozumný odmítne. Je třeba ji hájit i pro nenáboženské názory. Že by však náboženští lidé měli nárok na zvláštní ochranu před kritikou, to se dá těžko odsouhlasit.

Náboženští činitelé ostře útočí někdy na jiná tradiční náboženství, často na alternativní náboženské směry a skoro vždy na názory sekulární. Sobě právo na kritiku odlišného mínění ponechávají, sami by však chtěli být pod státní ochranou.

Stát poskytuje jistou míru ochrany náboženským i nenáboženským postojům. Trestá hanobení přesvědčení stejně jako hanobení rasy, etnika či národa (§ 355 Trestního zákoníku). Je ovšem těžké stanovit, co je oprávněná kritika a co už hanobení. Slovníky nabízejí výklady: očerňování, pomluva, hrubě urážlivý projev směřující k hrubému znevážení. Poukaz na historické nebo současné viny by zřejmě byl hanobením, pokud by byl zjevně nepravdivý. U nás by zřejmě karikatura za hanobení z hlediska práva pokládána nebyla.

Jasnější je ochrana přesvědčení v následujícím § 356, který stíhá podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod mimo jiné kvůli náboženství. Nenáboženské přesvědčení tam zmíněno není, u něj zřejmě podněcovat k nenávisti lze.

Přísněji se trestá, pokud někdo použije hromadné sdělovací prostředky a pokud to činí v rámci činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist. Náboženskou nenávistí zřejmě podle úmyslu zákonodárce je nenávist vůči náboženství i nenávist z pozice a kvůli náboženství. Závazně by to vysvětlil soud.

Je notoricky známo, že náboženství, zejména náboženství monoteistická, se v různých etapách svých dějin chovala nenávistně a násilně k jinak věřícím a jinam příslušným, k městům klatým (Bible), ke kacířům a čarodějnicím (dějiny křesťanství), k nevěřícím, zejm. k polyteistům (islám). A nejde jen o vady náboženských organizací. Jde i o jejich pojetí Boha jako nejvyšší autority. Nutno říct jasně, i když už jsem tuto metaforu párkrát použil, jde o to, je-li jejich Bůh totalitním kosmickým diktátorem.

Náboženství s autoritářským, vševládným Bohem a s člověkem, jehož hlavní ctností má být slepá poslušnost, si zaslouží kritiku, včetně satiry a včetně karikatur. A nejen zaslouží, potřebuje ji. Potřebuje, aby ho někdo demaskoval. Potřebuje to, protože si pak snad dá pozor, kam je autoritářské pojetí Boha vede. Díky kritice objevuje své lepší stránky.

Karikatury a drsné vtipy mohou smést lidského boha, lidský výtvor, nebeského zákonodárce, soudce a kata, který garantuje povolnost obyčejných lidí velmi pozemské ekonomické a politické moci. S odůvodněním, že je to moc Bohem chtěná. Božské skutečnosti, která nepotřebuje trůny a podobné harampádí, která je spíše Světlem, Dechem, Životem, Smyslem a Nadějí, se žádná satira nedotkne. Spíš pro ni připraví cestu.