Na tragickou událost v redakci Charlie Hebdo reaguje celý mediální svět. A reaguje i Tomio Okamura. Ambice jeho výzvy k ostatním politikům jsou natolik vysoké, že je třeba pojmenovat jeho přístup a ideologickou metodologii.

Okamura řekl Parlamentním listům, že se „dlouhodobě snaží prosazovat myšlenky, které by vedly k omezení možnosti šíření extremismu a terorismu u nás.“ Hnutí Úsvit chce zpřísnit imigrační zákon a také chystá novelu zákona o církvích, neboť podle Okamury je „stav takový, že musíme málem uznat každou církev, která požádá o uznání a vůbec se tu nerozlišuje radikalismus.“ Okamura se zmínil i o možné změně Ústavy.

Peklo jsou ti… kdo vlastně?

Okamura tedy začíná svůj postup zpochybňováním některých legislativních opatření. Ovšem zákony postihující terorismus již v české sbírce zákonů samozřejmě existují a dokonce za tzv. teror je možno uložit výjimečný trest. A Okamurova představa zákona o církvích nemůže koexistovat s demokratickými principy. Jeho přístup totiž míří k automatické kriminalizaci jakéhokoli náboženského projevu muslimů.

Samotnému pojmu islám by takový zákon připsal teroristickou podstatu, když by význam tohoto slova hegemonizovala menšinová extremistická reprezentace tohoto náboženství. Zákon by se tak stal nástrojem perzekučního vyloučení: nejprve by bylo třeba detekovat, zda se dotyčný nehlásí k islámu a teprve poté by si zasloužil ochranu nebo pomoc zákona.

Francouzský filosof Alain Badiou píše o takových tendencích: „Před našima očima dochází ke komunitarizaci veřejného prostoru, k rezignaci na transcendentní neutralitu zákona. Zákon by se tak přesunul pod kontrolu ,národního‘ modelu zbaveného jakéhokoli reálného principu kromě principu perzekuce, k níž zavazuje. Je opuštěn jakýkoli univerzální princip a ověřování identity, které je vždy jen policejním trikem, by mělo předcházet definici či aplikaci zákona.“