Čtenáři alergičtí na všudypřítomnost kritiky Miloše Zemana, nechť prosím zatnou na chviličku zuby — bude zde, i když jen typová a krátká, protože je nezbytná. Prezident v reakci na pařížské útoky v rámci čerstvého rozhovoru pro Deník uvedl, že nejen současní přistěhovalci, ale i jejich potomci narození v Evropě by měli žít v zemích svých předků v Africe nebo na Blízkém východě, neboť jsou s těmito zeměmi „jaksi geneticky“ svázáni. Přistěhovalci z daných oblastí prý mají, a to i v dalších generacích, jinou než evropskou kulturu a podle Zemana postrádají adaptační schopnosti.

Tento argument představuje jednu z podob současné evropské xenofobie a islamofobie, a to podobu rasistickou — tak zvaný rasový mýtus. I když se netýká barvy pleti, ale kultury, dá se mu čelit stejně jako jakémukoliv jinému rasismu, jak jsme popsali například zde, zde nebo zde. V současné chvíli jej ale nechme být, protože po posledních událostech je argumentem pouze těch, kdo nechtějí nebo už nezvládají sledovat dění v celku.

Pokud je někdo názoru, že ani děti a děti dětí mimoevropských přistěhovalců nemají na starém kontinentu žít už z principu, protože „geneticky“ patří jinam, a říká-li to i ve chvíli, kdy médii kolují fotografie Ahmeda Merabeta — jednoho z potomků muslimských přistěhovalců ze severu Afriky, který v uniformě francouzské policie položil život při střetu s teroristy —, je asi nejlepší pohladit takového člověka po hlavě a poslat ho, aby už raději jen někde v klidu krmil holuby.

Kdybychom měli v České republice list jako Charlie Hebdo, vyšel by nejspíše v pondělí s karikaturou Miloše Zemana, jak gestem popohání rodinu zabitého policisty z Francie směrem do Afriky se slovy: „Pardon, nemáte to v krvi“.

↗

Policista Ahmed Merabet s jedním z bratrů Kouachiových. Repro NA, Internet

Francie, Švédsko či Nizozemsko mají reálný problém s fenoménem specifického typu ghett a — samozřejmě — s buňkami fanatiků, kteří se zaštiťují islámem. Nikoliv s tím, že má část jejich občanů jiné než křesťanské vyznání či jinou než tradiční západoevropskou etnicitu.

Fakticky pravdivý navíc není ani Zemanem stále a znovu opakovaný bonmot „Ne každý muslim je terorista, ale skoro každý terorista je muslim“. Nárůst terorismu skupin odůvodňujících jej islámem je fenomén poslední dekády. V Evropě, ale i třeba v USA přitom velice zaostává za separatistickým terorismem, respektive za terorismem páchaným latinskoamerickými gangy (viz zde a zde).

Ve světě celkově je terorismus prováděný sunnitskými extrémisty (šíitský je zanedbatelný) sice dnes nejvýznamnější, ale stále ne jediný. Podle statistik amerického vládního National Counterterrorism Center k němu lze řadit přibližně 56 procent ze všech teroristických útoků.

Mýtus multikulturalismu

Jiný typ aktuálně rozšířeného mýtu, než je ten Zemanův, ilustruje komentář známého konzervativce a bývalého prezidentského kancléře Jiřího Weigla. Vyšel pod názvem Západ je v pasti multikulturalismu na webu Echo24 a Weigl v něm argumentuje: „Islám jako náboženství je původcem vystřílení redakce francouzského týdeníku asi tak stejně, jako křesťanství může například za masakry spáchané ugandskou Armádou Božího odporu Josepha Konyho. Islámský terorismus si do Evropy zatáhla západní společnost sama a umožnila mu stát se skutečnou hrozbou.“

V západní společnosti je pak dle Weigla hlavním viníkem sociální stát, který ve druhé polovině 20. století nalákal do Evropy levnou pracovní sílu z různých civilizačních okruhů, nyní ji už nedokáže zajistit práci, a přesto stále přistěhovalce živí. Rámcem problému je přitom ve Weiglových očích ideologie multikulturalismus, tedy — ve vulgárním pojetí — přesvědčení, že přistěhovalci z jiných kultur sami spontánně přijmou ty podstatné evropské hodnoty, a přitom na oplátku obohatí evropskou kulturu těmi nejpozitivnějšími ze svých kulturních specifik, například uměleckými styly, kuchyní či důrazem na pohostinnost.

Weigl neargumentuje jako Zeman „genetickým“ předznamenáním přistěhovalců i jejich dětí až do x-té generace, ale absencí politiky důsledné hodnotové asimilace (kvůli multikulturalismu) a nedostatečným tlakem na to, aby se přistěhovalci po ztrátě práce dokázali postarat sami o sebe (kvůli sociálnímu státu). O tom lze alespoň diskutovat.

Nicméně, v celku je i Weiglův argument mýtem. Zavádějící není v tom, že by při aplikaci na určité případy nebyl realitě blízkým vysvětlením, ale v gumové povaze hlavních cílů své kritiky. Multikulturalismus totiž vždy byl a stále je velmi obecný politický koncept. Ve skutečnosti každá z vlád zemí, která se k tomuto konceptu hlásila, zaváděla poněkud jiný mix integračních, asimilačních a koexistenčních politik.

Rozdíl mezi například francouzským, norským a italským přístupem k naplnění konceptu multikulturalismus je tak velký, že tento termín už nic smysluplného neříká — tedy snad komě toho, že jiné kultury nejsou a priori hrozba a že netřeba všechny přistěhovalce ve všem asimilovat. A když se pak zřekne multikulturalismu Angela Merkelová, znamená to pro změnu konkrétních politik též něco jiného, než když tak učíní David Cameron, a ještě něco úplně jiného, než když se jej zříká Nicolas Sarkozy.

Většina států EU měla v určitém období sklon označovat svoji přistěhovaleckou politiku za multikulturní, ať už byla jakákoliv. Bylo to stejně populární, jako je dnes multikulturalismus zatracovat.

Proto je možné multikulturalismu připsat v obecné rovině vinu za cokoliv v Evropě, co v posledních dvaceti letech nějak souviselo s přistěhovalci. Tezi, že multikulturalismus zcela selhal, lze podložit příklady stejně bohatě, jako její pravý opak — tezi, že multikulturalismus stále funguje. Ano, i takové studie existují — viz například zde, zde či zde. Záleží na výběru konkrétního problému a konkrétní země.

A jde-li o sociální stát, zde je Weiglův argument sice pádnější, ale čistě ideologický. Levicový polemik prostě namítne, že se mělo a má s přistěhovaleckými komunitami více pracovat, že je třeba inovativnějších a robustnějších integračních programů, že se mělo více, ne méně investovat... Zkrátka že sociální stát není příčina problému, ale naopak součást jeho řešení.

Říci dnes, že „Západ je v pasti multikulturalismu“, je stejně výstižné, jako konstatovat, že každá z evropských zemí, která se v minulosti nějak otevřela přistěhovalcům a dnes má s nimi nějaký problém, učinila někde nějakou chybu. V realitě přitom platí, že z tolerance k šátkům tam, kde jsou dovoleny ostatní náboženské symboly, z upřednostňování falafelu před rybou s hranolkami či z umu německých filmových tvůrců tureckého původu se terorismus nerodí.

Problém v jádru islámu?

Konečně třetí z pomýlených výkladů širší příčiny pařížských útoků přestavil v posledních dnech europoslanec a známý právní expert z KDU-ČSL Pavel Svoboda. Stalo se tak v textu Neexistuje hodný islám a zlý islám, jenž vyšel rovněž na Echu. Svoboda vidí jádro problému v muslimském náboženství samotném a muslimských společnostech obecně. Doslova píše:

„My, Evropané, (...) jsme si ve staletých bojích vyvzdorovali a vydobyli společně s demokracií smířlivý a tolerantní sekulární stát, (... jenž) hájí svobodu vyznání, ale nesměšuje církevní právo se státním. Většina muslimského mainstreamu tento rozdíl nevidí jako výhodu a považuje ho naopak za nedostatek (...)

Běžný muslim považuje právo šaría — náboženské právo — za nadřazené mravně — a úplně nejlépe i normativně (...) To je problém mnohem hlubší, ze kterého terorismus a násilí nevzdělaných muslimů nepřímo pramení. Muslimský mainstream umožňuje sdílet přesvědčení, že naše pojetí státu, demokracie a svobody slova je v podstatě „hříšné“ (... a) připouští na domácí půdě nahlas — v Evropě spíš potichu — možnost kruté odplaty za urážky Proroka, islámu, víry, zvyků a tradic.

Největším problémem pro Evropu není teroristické odhodlání těchto šílenců (myšleno útočníků v Charlie Hebdo), ale mlčící šedá zóna těch, kteří milují mír a pokoj, ale mlčí a upřímně celým srdcem věří, že se urážka odplácí smrtí. Řeči o vzájemné toleranci jsou jen řeči, dokud tato mlčící většina mlčí.“

Problém se Svobodovým výkladem je v tom, že je částečně sice podložený, avšak reinterpretovaný tak, aby vyzníval pro muslimy a priori negativně, a částečně je psán zjevně intuitivně. Polemizovat s ním je tak nutné v několika rovinách.

Za prvé, je zde otázka, jak přišel Pavel Svoboda na onu většinu. V řadě muslimských zemí včetně Saúdské Arábie a Íránu se příslušná šetření neprovádějí. V ostatních zemích — a zvláště v evropských — kolísají výsledky v závislosti na formulaci otázky. Pěkně je to vidět z porovnání jednotlivých průzkumů na antiislmámském webu The Religion of Peace, který eviduje všechny průzkumy, z nichž vycházejí muslimové špatně. Jiná čísla dostaneme, pokud se ptáme na pochopení pro motivy teroristů, jiná, když zjišťujeme obecný vztah k trestu za urážku proroka, jiná, když se ptáme na žádoucí trest, a úplně jiná, pokud u muslimů zjišťujeme, zda schvalují vlastní teroristický útok.

Za druhé, otázka vztahu většiny muslimů k šaríe: Pavel Svoboda má jako europoslanec k dispozici tak zvané expertné, ovšem naprosto zavádějící způsob, jímž ve svém článku popisuje britský birminghamský skandál, nasvědčuje, že si při formulaci svých argumentů žádným expertem radit nenechal.

Svoboda tak zřejmě vyšel z titulků médií, jako je tento, které se odvolávají na „aktuální průzkumy“. Znale udělaných velkých průzkumů mezi muslimy je však velice málo a média je často desinterpretují. Když se podíváme například na průzkum dnes zdaleka nejcitovanější — teprve loni zveřejněné šetření WZB, tedy Berlínského centra sociálních věd, z roku 2008 — zjistíme, že výzkumníci kladli muslimům otázku: Je pro vás šaría důležitější, než zákony země, v níž žijete? „Ano“ odpovědělo 66 procent zkoumaných, tedy členů tureckých a marockých přistěhovaleckých komunit v Rakousku, Belgii, Francii, Německu, Nizozemsku a Švédsku.

Když pomineme skutečnost, že rozhodně nejde o reprezentaci všech muslimů v Evropě, je třeba se určitě ptát: Jak by asi odpověděli Poláci, Irové nebo Malťané na otázku Jsou podle vás křesťanské zásady důležitější nad zákony vaší země či Jsou pro vás zákony boží důležitější, než zákony lidské? A jak by odpověděl Pavel Svoboda?

Konečně za třetí, je zde ona antropologická hranice „my“ vs. „oni“, již Pavel Svoboda výrazně vyznačuje mezi všemi muslimy a těmi, které nazývá „obyčejní Evropané“. Těžko říci, zda jde o problém v autorově hlavě, nebo má dotyčný mimořádný cit pro známý sociologický fenomén. Bylo by na každý pád zajímavé zjistit, na kterou stranu od pomyslné hranice staví Svoboda takového Lassanu Bathilyho — muslimského přistěhovalce z Mali, jenž v pátek v Paříži při střelbě v supermarketu zachránil vlastní statečností několik rukojmí.

↗

Lassana Bathily. Repro z vysílání BFM TV

Jistě, lze se dnes pročítat oficiálními odsudky pařížských útoků od muslimských autorit a spolu s Pavlem Svobodou si myslet, že kdyby šlo o autority jiných náboženství, byly by tyto odsudky důslednější. Nebo je možné se probírat tisíci vyjádřeními účasti, rozhořčení či symbolické distance, jež míří do Francie z muslimských zemí, a opět s autorem tvrdit, že nic důležitého neznamenají, protože islám nemá dogma, které by jednoznačně řeklo, že urážka proroka se smrtí trestat nemá.

Anebo je možné v kategoriích hodný / zlý islám prostě neuvažovat. Hodné, nebo zlé, anebo něco od každého jsou skutky muslimů, protože hodné, nebo zlé, anebo něco od každého, jsou skutky všech lidí. Pavel Svoboda by si to měl zapamatovat... a dát si do kanceláře fotky Ahmeda Merabeta a Lassany Bathilo, aby mu to připomenuly, až bude mít zase chuť napsat něco o obyčejných Evropanech a těch ostatních.