Poziční válkou k ne-rasistické společnosti

V polemice s článkem Saši Uhlové se nabízí další přístupy. Nedémonizujme rasisty, ale ani netolerujme nedemokratické názory ve veřejném prostoru. Změnou myšlení vyloučíme ze společnosti škodlivé myšlenky, ne však jejich momentální nositele.

Saša Uhlová se ve svém aktuálním sloupku zamyslela nad vhodnými postupy vůči rasismu v české společnosti a jako kontraproduktivní zavrhla ty, které autory rasistických projevů bez rozdílu démonizují. Navázala tak na předchozí text Manuál rozhovoru s rasistou, v němž navrhla řešení daného problému: Protože pod hlavičkou rasismu nacházíme rozmanité typové skupiny, od „přesvědčených rasistů“ až po „pouhé reproducenty moderních pověstí“, je žádoucí nejprve vyslechnout a snažit se pochopit, načež ty otevřenější vystavit (přesvědčit k?) předefinování důvodů svých problémů z falešného rasismu na skutečnou ekonomickou krizi, její řešení současnou vládou, strach a nejistotu z budoucnosti. Pokud budeme rasisty, respektive „rasisty“ vylučovat ze slušné společnosti, můžeme očekávat pouze posilování polarizace mezi „slušnými a slušnějšími“ a zhoršování situace rasismu.

Ačkoli s poselstvím článku nanejvýš souhlasím, dovolím si některé body nastíněné argumentace podrobit kritice. Činím tak se stejným záměrem jako její autorka, avšak tvrdím, že bez určitého vyloučení, poziční války a obecně konfliktu se na cestě za ne-rasistickou společností neobejdeme. Uznávám, že některé prostředky antirasistického počínání jsou kontroverzní, například blokády krajně pravicových demonstrací, nahlašování rasistických stránek apod. Na druhé straně si nemyslím, že cesta vede přes ignorování vlastních rasistických projevů. Taková cesta nás totiž zavádí k nesnesitelnému relativismu, za nímž už je jen prázdno znemožňující volbu. Chceme-li žít v demokratické společnosti, nezbývá než vstoupit do konfliktu s ideologiemi a jimi motivovanými činy, které jsou s demokratickým étosem neslučitelné, přičemž samozřejmě budeme respektovat demokratické principy, lidská práva v tom nejzákladnějším slova smyslu.

Protirasistická politika jedenácti rozhněvaných mužů
Kultovní snímek Dvanáct rozhněvaných mužů obsahuje názornou ukázku takového konfliktu. Z vraždy obviněnému mladému muži z chudinské čtvrti hrozí trest smrti, pro jednoho z porotců je vinen už svým původem. Místo důkazů rozhodují předsudky. Žádný z argumentů nepadne na úrodnou půdu, a tak jej ostatní porotci vyloučí ze svého kruhu tím, že se k němu postupně otáčejí zády. Dotyčný zůstává sám a je znatelně otřesen. Takové otřesení však nutně nevyplývá pouze z faktu společenského nátlaku, ale odpovídá hlubšímu zpochybnění jistoty v existenci takového světa, kde příslušnost ke kolektivní identitě má nevyhnutelně vysvětlovat individuální činy.

Tímto příkladem rozhodně nechci předepsat univerzálně použitelnou strategii k vypořádání se s rasismem. Pouze chci prostřednictvím mezních situací poukázat na klíčový význam našich rozhodnutí. Jde o život člověka, pro jehož usvědčení neexistují pádné důkazy. A pokud bych měl zvolit ještě křiklavější příklad, demokraté se mohou velmi snažit pochopit a porozumět Hitlerovi a odhalit skutečné motivy jeho jednání. Zároveň ovšem stěží mohou volat po toleranci názorů a činnosti, které celým společenstvím upírají právo na život. Pro jistotu dodávám, že netolerance vůči některým názorům ještě neznamená jejich kriminalizaci. Konflikt mezi rasismem a rovnoprávností nemůže být vybojován v mantinelech trestního práva.

Politika rozdílu a mystérium zkušenosti
Saša Uhlová správně poukázala na emotivnost, kterou se vyznačují diskuse o rasismu. Sympatie či antipatie vůči různým etnickým skupinám však rasismus nedefinují, objevují se pouze jako jeho doprovodný jev. S ohledem na české podmínky navrhuji přistoupit k rasismu jako k určitému výkladu světa, ve kterém je jednání jednotlivce odvoditelné z charakteristik skupiny, k níž údajně přísluší, a tato příslušnost je rozpoznávána na základě tělesných znaků jednotlivce, na základě typického vzhledu členů příslušné skupiny. V tomto schématu tudíž není rasistou pouze ten, kdo se domnívá, že Romové hlučí, kradou, loupí, znásilňují, parazitují atd., jelikož jsou Romové, ale také ten, podle něhož vděčí Romové za svůj hudební talent své romské příslušnosti.

Definujeme-li rasismus takto, nabízí se otázka, jak jsou konkrétní vlastnosti připisovány jako charakteristické určitým skupinám. Ve veřejném diskurzu obvyklé vysvětlení staví do svého středu zkušenost: Jednotliví Romové tak dlouho kradli a dobře hráli, až si toho Neromové všimli a přisoudili tyto vlastnosti celé populaci. Toto pojetí se nyní pokusím vyvrátit a zasadit rasismus do sociálně konstruktivistického rámce, kde vystupuje jako jedna z variant politiky rozdílu Davida Campbella. Politika rozdílu se věnuje podmínkám a procesům vytváření identity. Pro pochopení uvádím příklad z autorovy knihy Writing Security: Objevil Krištof Kolumbus Ameriku? Podle Campbella nikoli. Amerika byla totiž vytvořena dlouho poté, co Kolumbus zemřel, a v procesu sebeutváření se nachází samozřejmě nadále. Osobní dokumenty Kolumba dokládají, že po celý svůj život věřil, že dorazil na břehy Asie, a to navzdory svým rozporným zkušenostem. Kolumbovy představy o světě byly určeny názory středověké Evropy s Biblí jako nejvyšší autoritou, která existenci nového kontinentu vylučovala. Obdobně jako křesťanské schéma také to rasistické umožňuje do jisté míry zpochybnit význam jemu odporující zkušenosti.

Ve svém výzkumu mechanismů bezpečnostní exkluze v prostředí sociálně vyloučených lokalit pozoruji takové případy v podstatě v každém rozhovoru. Respondenti, využívající pro vysvětlování sociální reality rasistické schéma, stavějí jej popírající případy do pozic, z nichž nemohou ohrozit základní předpoklady výkladu světa, v němž Romové znamenají problém. Romové vzpírající se paušálním výrokům jsou označováni jednou za výjimky, podruhé za malou menšinu, potřetí za Neromy: „To už nejsou Cigáni, oni se chovají jako my.“ Pozoruhodné je, že se zobecňujícími protiromskými odsudky pracují rovněž ti, kteří jsou jak sebou, tak svým okolím jako Romové identifikováni. Jednostranný vliv zkušenosti na formování našich představ o světě je tak zásadně zpochybněn. Konceptuální schéma předchází zkušenosti, její význam určuje dané schéma. Přesto se pochopitelně najdou výjimky, které zjevné logické nesoulady donutí schéma přehodnotit, jak Uhlová uvádí v případech bývalých neonacistů. Aby však takové přehodnocení bylo vůbec možné, musejí být ve veřejném diskursu přítomna alternativní schémata poskytující svým nositelům základní orientační body ve svém bytí.

Pakliže identita hraje hlavní roli při rozlišování různých společenských skupin, rasismus spadá mezi varianty politiky rozdílu. Tato politika zahrnuje způsoby diskursivního vytváření identit, jež fungují na bázi my versus oni. Identita je výsledek procesu vymezování se vůči druhému; víme, kdo jsme, pouze díky tomu, že víme, kým nejsme. A zatímco do starověku vytvářela hranice mezi lidmi kmenová a rodová identita a ve středověku její úlohu převzala identita náboženská, moderní éra pracuje s národním a posléze i rasovým či etnickým kritériem. Tento zjednodušující historický vývoj poskytuje odpověď na otázku, proč není rasismus nepřekonatelnou konstantou lidského soužití. Byl-li diskursivně vytvořen, může být na stejné úrovni – a přirozeně pouze na této úrovni, protože jinak neexistuje – odstraněn. Cesta k ne-rasistické společnosti je tudíž otevřená.

Hegemonie a protirasistická strategie
Potřeba identity vychází z lidské subjektivity - z možnosti či nutnosti rozhodovat o své budoucnosti -, jíž je politika rozdílu neodmyslitelnou funkcí. Pro politiku obecně je stěžejní distinkce přítel a nepřítel. Volně utvářené společenské skupiny se seskupují podle svého vztahu ke spornému tématu a ocitají se tak v konfliktním stavu. Politika bez konfliktu není myslitelnou; rozhodování o společnosti se neřídí zaručenými politickými recepty, neboť řešení, o jejichž správnosti bychom mohli rozhodnout s poukazem na jakoukoli Pravdu vně konfliktu, nejsou k dispozici, neexistují. Legitimita rozhodnutí tak v konečném důsledku nemůže být čerpána než ze samotné legitimnosti rozhodování, procesu, který definují podmínky považované za spravedlivé. Naopak zatemňování konfliktního charakteru může být nebezpečné; nerespektujeme-li premisu, že každá strana politického konfliktu má svou legitimní protistranu, stojíme jen krok od démonizace majitelů nesouhlasících hlasů, jež může ospravedlnit jejich faktickou likvidaci.

Přidržíme-li se této definice naší společenské situace, docházíme k poznání, že konkrétní podoba politiky rozdílu závisí na její artikulaci, tzn. na činech, kterými se snažíme prosadit jednu alternativu nad ostatní. Nazvěme tuto aktivitu společně s Antoniem Gramscim, Chantal Mouffe a Ernestem Laclauem poziční válkou - diskurzivním konfliktem, v němž se pokusíme zajistit protirasistickou hegemonii, spojenectví nejrůznějších společenských skupin, jež rasistické schéma odhalí jako pověru, mýtus, ne-pravdu. Jinými slovy, jestliže konflikt mezi námi a jimi, černými a bílými, je nevyhnutelný, usilujme o správné vymezení jak těchto stran samotných, tak povahy společnosti, o níž se nám jedná.

Vraťme se nyní k poslednímu sloupku Uhlové a zaměřme se na dva hlavní body její argumentace. První se týká rozdělování lidí na větší a menší rasisty. To považuji za zavádějící. Dělení lidí na skutečné rasisty – „extremisty“ - a zmatené rasisty - „slušné občany“ - připomíná oblíbenou hru jistých politiků, bezpečnostních aparátů státu a masmédií, u nichž se fenomén rasismu překrývá s problematikou extremismu. Ač Uhlová patrně tento názor nezastává, extremisté v tomto pojetí manipulují se slušnými občany a vštěpují jim svou rasistickou ideologii, před čímž je chrání stát a občanská společnost. Takto vykreslená situace však vede k nezamýšleným důsledkům. Slušným občanům, pro něž jsou extremisté stejně nevábní jako Cigáni, poskytuje alibi pro rasistické názory: „Nejsem rasista, ale... Rasisté jsou ti druzí!“ Falešnost tohoto příběhu pak podtrhuje ta část definice extremistů, která jim upírá subjektivitu, jakoukoli možnost změny v názorech – extremista se extremistou rodí a extremistou umírá, stejně jako se Cigáni rodí Cigány (a proto je třeba je tolerovat a nikoli usilovat o odstranění jejich diskriminace).

Druhý bod souvisí s vlastním řešením problému rasismu. Protirasistická strategie samozřejmě musí být kritická; musí vyvracet falešné představy o světě a nahrazovat je těmi adekvátnějšími společenské realitě. V tomto ohledu se přeměna důvodů nespokojenosti od rasismu k ekonomické deprivaci jeví jako vhodná a žádoucí. Jenže samotné přesměrování nespokojenosti z jednoho cíle na druhý však samo o sobě ještě nemusí vyřešit náš problém. Stejně jako v případě studie Americké dilema Gunnara Myrdala se zde totiž inherentně předpokládá, že s ekonomickým vzestupem bílých i černých vymizí také rasismus. Myrdal vysvětluje pozici černochů v americké společnosti jako důsledek vzájemné souhry předsudků a nerovnosti: „Bělošské předsudky a diskriminace udržují nízký životní standard černochů, o což se následně opírají předsudky bělochů. Bělošské předsudky a černošské životní podmínky se tak souběžněˌposilujíˈ". Autor nazývá tento proces jako vicious cycle, který, podaří-li se jej zlomit, se může transformovat do svého protipólu (virtuous cycle) a nastartovat tak vyrovnávání společenských pozic černochů a bělochů. Vzhledem k výše přiblíženému vztahu mezi zkušeností a konceptuálním schématem lze tvrdit, že ekonomický vzestup může pouze, ale zdaleka nemusí zprostředkovat podmínky rozhodující pro hlavní účel protirasistické strategie - zrušení rasistického schématu.

Smysluplné pojetí protirasistické strategie se vyznačuje střetem o věrohodnost rasistického schématu, jehož hlavními producenty, jak Uhlová naznačuje, nejsou ti, kdo pochodují romskými lokalitami a soustředí se na „multikulti nepřítele, který je celý špatně“. Normalizátory rasistického schématu hledejme na úrovni státu a médií, která jeho artikulaci dávají prostor. Zpravodajské informování o etnické příslušnosti pachatelů trestných činů tam, kde pro to zjevně není opodstatněný důvod, respektive záměrné medializování takových případů se může zdát nevinným. Ve skutečnosti však implicitně šíří rasistické schéma, protože předpokládá neexistující souvislost mezi kriminalitou a kolektivní identitou. Romové kradou a kradou Romové, kruh se uzavírá. Důvodem rasismu tak není lidová zkušenost ani hospodářská deprese, ale primárně autoři politického projektu, kteří tyto události zasazují do jistého interpretačního rámce. Ve svých článcích se jimi zabývali například Jacques Rancière anebo Alain Badiou.

Úspěšná protirasistická strategie se musí zakládat na politické distinkci rasistů a ne-rasistů. Jedná se o distinkci, ve které nejsou představitelé první skupiny démonizováni, avšak současně nejsou ani tolerovány rasistické názory ve smyslu slučitelnosti s demokratickým řádem. Z demokratického prostoru jsou vylučovány názory, nikoli ti, kdo je vyjadřují. Cílem strategie musí být zpochybnění rasistického projektu v rámci politického konfliktu, čímž bude výše uvedená distinkce překonána, zrušena, a rasismus se tak stane pouhým jedním rysem jisté historické etapy.

Diskuse (5 příspěvků)

Eva

Eva Hájková - venkov

Rasismus Sobota, 12.Května 2012, 10:43:35

Můžeme zkoumat, odkud se špatné myšlenky v hlavách lidí berou, ale nemůžeme je tolerovat. Ani nemůžeme rasisty rozčleňovat na "menší" a "větší". Spíš musíme individuálně posuzovat, do jaké míry jsou jednotlivci schopni pochopit, že se mýlí a své rasistické myšlení případně opustit. Snažit se vysvětlovat, pokud jsou lidi ochotni nám naslouchat.
"Konflikt mezi rasismem a rovnoprávností nemůže být vybojován v mantinelech trestního práva" - ano, s tím lze jen souhlasit - s rasismem a nacismem se nemůže vypořádat stát a právo tím, že se to jednoduše zakáže zákonem. Proto ani nemůžeme spoléhat na oficiální média, že se to s jejich pomocí vyřeší.
"Chceme-li žít v demokratické společnosti, nezbývá než vstoupit do konfliktu s ideologiemi a jimi motivovanými činy, které jsou s demokratickým étosem neslučitelné". Ano, to musíme opravdu udělat, my všichni, ne nějaký neosobní "stát". Kdysi tady v jednom příspěvku napsal pan Frič, že křesťanství považuje za zlo nedostatek dobra. Já si to pořád pamatuji. Něco na tom opravdu je. "Špatné ideologie" se ujímají tam, kde chybí "dobrá ideologie". A zároveň musíme bojovat za jiný svět, protože otázka rasismu a nacismu není výhradně otázkou jazykovou. Není to čistě věc diskursu. Vůbec není zásadní věcí, zda se Romům říká Romové nebo Cikáni. Všichni jsme viděli, že když se slovo nahradí např. výrazem "nepřizpůsobiví", že lidé stejně vědí, o koho jde, tedy je účinek stejný. Nestačí tedy jen "rasistický projekt zpochybňovat". Měli bychom vědět, že určité ideologie a morální postoje se snáze ujímají v určitých materiálních podmínkách, jež ve společnosti panují, čímž ovšem nemíním celou věc nijak zjednodušovat a vše převádět na nějaký vulgárně materialistický výklad.
Sokolové měli kdysi takové heslo: "Ve zdravém těle zdravý duch". Toto heslo bylo tak trochu vulgárně materialistické a zjednodušující. Já bych ho poněkud upravila na následující: Ve zdravé společnosti existuje minimum zlého myšlení. Zdravou společností míním takovou, kde nikdo nemusí trpět strachem, že bude mít nouzi, že zůstane na holičkách, když to bude nejvíc potřebovat, že nebude mít kde bydlet, že mu nebude poskytnuta zdravotní péče, když na ni nebude mít a že ho před důchodem vykopnou z práce.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

nejsou jen tábory rasistů a ne-rasistů Sobota, 12.Května 2012, 11:06:1

i když chápu potřebu aktivního vymezování vůči nositelům rasismu, tak základní problém je v tom, že ti vědomí, deklarování rasisté jsou zcela omezená skupinka lidí s v podstatě defektním myšlením. Rozpoznatelné aktivní představitele lze třeba kritizovat (třeba i ostrakizovat), ale způsobem který jim nebude získávat sympatie ostatních.
Do xenofobních (rasistických) stereotypů totiž sklouzává většina (!) lidí
- ostouzet např. židy nebo asiaty jako etnikum nebudou, ale např. anticikanismus mají za přirozenou věc a záležitost své ochrany před něčím co cítí jako ohrožení. Je to moje praktická zkušenost komunikace s takovými oidmi, oni cítí, že řeči jim v regionu zasaženým tímto problémem nepomohou.
Autor píše že lidová zkušenost s rasismem nesouvisí - že jde o porojekt ZLA. Bohužel realita j složitější. V podstatě jsou to normální, často i docela chytří lidé, kteří by ale jakoby skrytě stělesnovali paradoxní heslo "nesnáším rasismus a cikány". A tihle lidé na kázání o DOBRU, o abstraktním humanismu a soužití kultur slyšet nebudou. Oni chtějí vidět skutky...

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Saša Uhlová je mi přeci jen bližší Sobota, 12.Května 2012, 16:13:34

Jaksi symetricky k J. Dolejšovi si myslím, že skupinka echt ne-rasistů, kteří nikdy ve své duši neměli ani stínek xenofobie, kteří navzdory složitému světu a tisícům lidí, jež potkávají, ani trošku nezevšeobecňují, je nevelká. Myslím, že podobně jako v tolika jiných případech je ta hranice možná uvnitř - ne-li každého, pak přinejmenším mnoha lidí. Proto tu autorovu "politickou distinkci" s dovolením odmítám. Mimochodem, také pochybuji o smysluplnosti pojmu "rasistický projekt" - vidím kolem sebe mnoho projevů rasismu, které do žádného projektu nezapadají. Možná jsem nečetl dost pozorně nebo jsem nepochopil některou z popisovaných společenskovědních konstrukcí, ale přeci jen o historii něco málo vím a různé rasistické pojevy zahlédám i mnoho set let nazpátek. Takže ani pojetí rasismu jako rysu nějaké (kterékoliv) historické etapy nemohu sdílet.

Václav Walach - Brno

Sobota, 19.Května 2012, 18:06:23

Omlouvám se za pozdní reakci a diskutujícím zde v diskusi i na Facebooku děkuji za komentáře. Myslím, že v zásadě všechny míří k podstatě věci a snad se mi v reakci na ně podaří osvětlit některé body mého, jak Jakub Patočka trefně poznamenal, teorií přetíženého článku. Obávám se, že bez použitého teoretického základu by moje argumentace nedávala příliš smysl a potýkali bychom se ještě s větším nepochopením a pojmovým zmatkem, než očividně u některých lidí vyvolala.


Paní Hájková správně poukázala na existenci vztahu mezi idejemi a materiálními podmínkami. V tomto ohledu tvrdí, že „určité ideologie a morální postoje se snáze ujímají v určitých materiálních podmínkách, jež ve společnosti panují“. Klíčovým je zde slovo „ujímají“. I když připustíme nikterak neproblematickou hypotézu, podle které lidé v horším ekonomickém postavení spíše tíhnou k přijímání určitých ideologií, stále považuji za správné trvat na tom, že zhoršující se materiální podmínky ve smyslu zdravé společnosti rasismus nevytvářejí. Pouze vytvářejí prostor sloužící k určité, v našem případě rasistické ventilaci frustrace některých z takto postižených. V souladu s mou definicí rasismu lze takový způsob charakterizovat jako konflikt dvou skupin, v nichž nesnáze jedné z nich jsou přičítány existenci té druhé. Tyto skupiny se rozlišují podle kritéria „etnické“ identity, kdy se k jejímu určení využívá kategorie „typického vzhledu“ příslušníka daného kolektivu, jehož „typické“ jednání je vysvětlováno právě touto příslušností. Jinak řečeno, my bílí doplácíme na černé, protože nechodí do práce a zneužívají sociální dávky, což vyplývá z toho, že jsou černí a jako takoví nemohou jinak.


Vznik rasismu je třeba hledat jinde. Jako politický projekt je rasismus dílem intelektuální práce, jež o svých východiscích a závěrech dokázala přesvědčit široké vrstvy lidí. Pokud dnes rasismus hledáme také u lidí, kteří z jakýchkoli relevantních či irelevantních důvodů do kategorie intelektuálů nezapadají, je to důsledek internalizace a normalizace daného projektu v jejich myslích. A navzdory tomu, jak se takové vyvozování závěrů může zdát přirozené, jedná se o sociální konstrukt, o něco, co může být obdobnými způsoby odstraněno. Pakliže přesvědčíme lidi, že rasismus nedává smysl, může být rasismus překonán.


Jinak bychom museli přistoupit k významu materiálních podmínek, pakliže bychom je chápali jako nezbytnou, ale nikoli dostačující podmínku rozvoje přírodních věd, evolučních teorií a osvícenectví, jimiž byl vznik rasismu umožněn. Pochopení historické podmíněnosti rasismu je naprosto stěžejní pro úvahy o jeho překonání. Pokusil jsem se tuto skutečnost demonstrovat na vztahu rasismu k tomu, co Campbell nazývá politikou rozdílu. Je-li identita představitelná pouze ve vztahu k druhému, je takové vymezování se nezbytnou součástí lidského soužití. Vymezovat se vůči sobě ovšem můžeme různě, kdy rasismus představuje pouze jeden způsob z milionu, způsob, který vznikl v určité historické konstelaci a který tudíž může být zneplatněn například cestou poukazování na jeho neslučitelnost s empirickým poznáním. Čili, politika rozdílu odstraněna být nemůže, rasismus ano.


Zůstaňme ještě u historické podmíněnosti rasismu a doložme ji na příkladu. Zmiňovanému Kryštofu Kolumbovi by rasismus nemohl dávat smysl, protože neměl tušení o biologii, evoluci ani osvícenectví. Když se ocitl v kontaktu s obyvateli dnešní Ameriky, rozhodně nevysvětloval jejich jednání na základě kategorie vzhledu a už vůbec toto kritérium nepovažoval za to nejdůležitější z hlediska vymezení já versus oni. Stejně jako pro jeho evropské současníky byli tito lidé pro Kolumba primárně pohané a na tomto náboženském základě se utvrzoval v tom, čím byl. Tehdejšími „Američany“ nebo „indiány“ byl pak Kolumbus, domnívám se, vnímán spíše jako zástupce „jiného kmene“ či například jako kapitán Cook jako Bůh samotný. Podstatné je, že žádné straně setkání nemohly kategorie rasa či etnikum poskytnout smysluplné vodítko pro pochopení té druhé (a tudíž ani sebe samotné), protože tyto pojmy v jejich slovníku nepochybně chyběly a musely tak použít jiná výkladová schémata.


Příspěvek pana Dolejše upozorňuje na dvě věci. Zaprvé je to určení vztahu rasismu ke xenofobii, zadruhé pak vyjasnění rozdělení mezi „aktivními představiteli rasismu“ a „většiny sklouzávající do xenofobních (rasistických) názorů“. Zatímco xenofobie skutečně může být běžnou součástí lidské psychiky, o rasismu to říci nelze. Svou povahou není rasismus iracionální, jako je xenofobie, ale je (instrumentálně) racionální, jelikož na základě určitého chápání světa usiluje o předepsání určitého chování, jež takovému chápání odpovídá. Např. vím-li, že Romové kradou, potom si před každým Romem okamžitě šáhnu na peněženku. Rozdíly mezi xenofobií a rasismem mají pochopitelně své důsledky pro antirasistickou strategii: Nezbavíme se ani politiky rozdílu, ani xenofobie. Zavržení rasismu to však nebrání. Důležité ovšem je přestat vytvářet zavádějící a zmatečné dichotomie, jako jsou „velcí a malí rasisté“ či výše uvedená „aktivní a sklouzávající“. Analyticky vzato, rasistou člověk buď je, anebo není. Buď věří v to, že existují geneticky/vzhledově jednoznačně ohraničitelné skupiny Romů a Neromů (tj. „etnických Čechů“, jichž ovšem je dle výzkumů asi deset procent z populace, která takto bývá označována) a příslušnost k těmto skupinám vysvětluje rozdíly v jednání.


Výborným příkladem je hudební talent obecně připisovaný Romům (a nejen jim). Pokud člověk věří, že Romové jako celek mají větší hudební talent než jiné skupiny, protože to jako skupina „mají v sobě“, „v krvi“, „v genech“ atp., potom je rasistou. Pokud se naopak člověk domnívá, že hudební talent nemůže být důsledkem takové kolektivní identity, ale naopak přizná vliv jiným proměnným, jako jsou například hudební výchova, prostředky na hudební výchovu, chuť absolvovat hudební východu anebo včasně rozpoznaný talent zděděný po rodičích, potom rasistou není. Zděděný talent? Ano, nijak nepopírám, že lidé své talenty a vlohy do jisté míry dědí, ale stěží můžeme předpokládat, že takové charakteristiky jsou přirozeně rozloženy v jistém poměru mezi skupinami, které jsou spíše sociální konstrukcí než rozpoznatelnou biologickou entitou. Možná ale skutečně jednou objevíme gen zodpovědný za něčí hudební talent. Pak by nepochybně bylo zajímavé porovnat výskyt „hudebního genu“ mezi různými populacemi. V případě Romů se okamžitě nabízejí Češi, ať už etničtí, nebo nikoli. Který národ je tak úzce propojen s muzikou než ten, jenž se charakterizuje pořekadlem: „Co Čech, to muzikant.“


Ale vážně. Jak Dolejš, tak Uhlová pracují s představou, že rasisty můžeme rozdělovat podle skupin na ty, kteří to „myslí vážně“ a kteří do toho jen „sklouzli“. Za tímto doporučením stojí snaha nemalou část lidí, která si občas zanadává na Cigány, nedémonizovat. Paradoxně tím ovšem může docházet k démonizaci těch druhých, těch nenapravitelných extremistů, před čímž jsem se odmítnutím takového dělení snažil varovat. Samozřejmě v článku Uhlové nalézáme případ „bývalých neonacistů“, jež představu nenapravitelnosti vyvrací. Co ovšem platí pro jednoho autora, nemusí platit pro druhého či třetího. Nyní si dovolím spekulovat. Myslím, že v tomto případě dochází k dalšímu zaměňování, a sice zaměňování dvou do jisté míry odlišných politických projektů – rasismu a neonacismu, řekněme. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že rasismus je prakticky slučitelný s liberálně demokratickým projektem, kdežto neonacismus či jiná forma nedemokracie nikoli. Segregace v Americe a apartheid v Jižní Africe, stejně jako srovnatelná neoblíbenost Romů a neonacistů u většiny Čechů jsou dostatečně výmluvnými příklady, abych toto tvrzení dále ospravedlňoval. A právě před těmi druhými, neonacisty, patrně oba autoři varují. S tím lze nanejvýš souhlasit. Nicméně pro úspěšnou antirasistickou strategii je, dle mého názoru, rozhodující vyzvat samotný rasismus. Zpochybnění neonacismu totiž ještě automaticky překonání rasismu nezpůsobí.


Naprosto souhlasím s tím, že „lidé na kázání o DOBRU, o abstraktním humanismu a soužití kultur slyšet nebudou“. Nic takového ovšem můj chladný návrh antirasistické strategie neobnáší. Rasismus je především pověra. Vyvrácen byl jak na poli disciplíny, na níž se ve svém zdůvodňování odvolává, tak prostou lidskou zkušeností. Přihlédneme-li k základním pravidlům výrokové logiky, lze tvrzení: „Romové kradou,“ vyvrátit dvěma vzájemně se doplňujícími skutečnostmi. Zaprvé, prokazatelně existují Romové, kteří nekradou. Zadruhé, prokazatelně existují Neromové, kteří kradou. Pokud tedy někdo krade, nepochybně je to nezbytné vysvětlit jinak než uvedenými kolektivními identitami. (Kradou lidé vystavení kriminogenním faktorům, např.) Jak jsem se již zmínil, tato zkušenost je vlastní drtivé většině lidí, s nimiž jsem v rámci svého výzkumu mluvil. A navzdory této skutečnosti se nezdá, že by u nich nějak výrazně vyvrátila rasismus jako výkladové schéma, maximálně jej lehce poupravila, aby výjimky mohly lépe potvrdit pravidlo. Vypadá to, že samotná zkušenost je na zpochybnění rasismu krátká. Toto zpochybnění je však žádoucí, neboť pouze porozuměním jeho mylnosti může svým aktuálním nositelům otevřít dveře k přesměrování nespokojenosti na skutečné viníky své neblahé situace. Před vlastními skutky musí být nejprve správně vymezen a pochopen problém. V opačném případě se může stát, že uvidí pouze takové skutky dohledu a trestu, jež však jejich problém nevyřeší, jen jej zhorší. Důkazů pro to máme nejen na severní Moravě a Šluknovsku více než dost.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Otázky k rasismu Sobota, 19.Května 2012, 20:01:59

Nedá mi to, dovolím si v diskusi k rasismu klást – zřejmě nepřípadné - otázky, na něž nečekám odpověď. Snad by mohly vzbudit zamyšlení, zájem, nebo alespoň pozornost.

Do jaké přihrádky z mnoha zde zmíněných by měl být zařazen člověk jménem Kumar Vishwanathan?

Nejsou jeho skutky v našem společenském klimatu něčím, co část veřejnosti dráždí, a jinou část obecenstva, řekněme teoreticky a proklamativně humanisticky založenou, vede k pochvalnému přikyvování na veřejnosti a k nedůvěře a pochybnostem v soukromí?
Výstižné a stále platné jsou, myslím, myšlenky, které před řadou let vyslovil Mordecail Paldiel, ředitel oddělení Spravedlivých mezi národy v Israeli. Zmiňuje, že jsme v průběhu staletí byli podrobeni vymývání mozků filosofy, kteří kladli důraz na negativní aspekty člověka, podtrhovali jeho egoistické a zlovolné dispozice. Přijímáme vědomě nebo nevědomě, spolu s Hobbesem a Freudem stanovisko, že člověk je v podstatě tvor agresivní, se sklonem k destrukci, zaujatý principiálně sám sebou…. Dobrota nás vyvádí z míry, protože odmítáme přiznat, že patří mezi přirozené lidské charakteristiky. Takže dlouze hledáme skrytou motivaci, vysvětlení takového zvláštního chování…. (Paldiel M., 8 října 1989. Is goodness a mystery? Jerusalem Post ).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregristrováni a přihlášeni.