Uprchlíci? Děkujeme, chceme
Eva KaličinskáNeštěstí v redakci Charlie Hebdo se nesmí stát záminkou k odepření pomoci syrským uprchlíkům. Jedná se o nejvážnější uprchlickou krizi od druhé světové války a v zasněžených uprchlických táborech na Blízkém východě umírají lidé.
Před deseti lety jsem vedla výtvarný atelier v Pobytovém středisku Zastávka u Brna ve Správě uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR, kam klienti mohli libovolně docházet a malovat, dělat grafické listy nebo pracovat s keramickou hlínou. Dopoledne mě navštěvovali spíše dospělí, odpoledne, když přišly ze školy, děti.
Lidí výtvarnou dílnou prošlo mnoho a už si je moc, přiznám se, nepamatuju. Někdy nechali rozdělaný obraz nebo zapomněli třeba bundu, ale už se nevrátili a v táboře jsem je už nepotkala. V prostoru se mi hromadilo zapomenuté oblečení nebo rozdělaná díla a já jsem řešila, co s nimi. Popravdě, necítila jsem se na to se jich zbavit.
Jednou do dílny přišel Zahíd z Kašmíru se svou čtyřletou sestrou Aizou. Dívka se mi vryla do paměti, protože její nefalšovanou radost z tvorby a spontánní smích vždy záhy a nečekaně vystřídal smutek. A protože Aiza, která vypadala spíše jako kluk než jako holka, byla opravdu malá a nenavštěvovala školu, chodila za mnou už ráno, ale vždycky se jí s železnou pravidelností zasmušil obličej.
„To je proto, že u nás v Pakistánu bylo zeměstřesení, spadla střecha a zabila jí matku, před očima. Aiza si myslí, že všechno, co je pro ni důležité, zničehonic zmizí,“ vysvětlil mi Zahíd. Aize pak pomohlo, když jsme společně obkreslovaly předměty, které měla ráda. Ty si vykreslila, vystříhala a odnesla s sebou. Pak si ještě vybavím, že dívka obdivovala všechno ženské. Sponky a sukně nebo barevné silonky, ze kterých nemohla spustit oči.
Aiza přijela z Pakistánu v rámci programu Medevac, což jsou programy humanitárních evakuací. Smyslem těchto programů bylo poskytnout léčení osobám s válečnými zraněními, vrozenými vadami a jinými zdravotními problémy.
LEGÁLNÍ POBYT
Legálně u nás pobývají cizinci s platnou příslušnou formou pobytu. Uprchlíci pod mezinárodní ochranou, žadatelé o azyl, ale také studenti, obchodníci, nejrůznější pracovníci, rodinní příslušníci… Vzhledem ke spletitosti příslušných předpisů a procedur je snadné, aby se řada cizinců ocitla v kategorii „ilegál“.
UPRCHLÍCI
Ti, kteří prchají před válečným konfliktem, požívají mezinárodní ochrany (existují i další kategorie pro žádost/přiznání mezinárodní ochrany). Příslušnou agendu má na starosti Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Země, které podepsaly příslušné smlouvy a konvence, jsou vázány mezinárodním právem, aby tyto uprchlíky přijaly a staraly se o ně, dokud trvá konflikt v zemi jejich původu.
OSN zároveň zřizuje a provozuje uprchlické tábory - i díky OSN zůstává velká část uprchlíků relativně nedaleko od domovské země. I od toho státy přispívají do fondů OSN.
Pro mnoho uprchlíků - avšak pořád zlomek z celkového počtu - OSN žádá umístění v signatářských zemích.
ČR se vykrucuje, jak jen může, aby nemusela dostát svým závazkům. Sáhodlouze se přetřásá, zda přijmout 15 rodin dětských pacientů ze Sýrie. Vzhledem k desítkám milionů postižených osob je to tragikomické. Je mezinárodní ostuda, že ČR se tak ošívá i tak minimálně dostát svým mezinárodním závazkům.
MIGRANTI
Jiným typem "cizince u nás" jsou migranti. Jejich agendu má na starost IOM - Mezinárodní organizace pro migraci, přičemž „klienti“ mohou, avšak nutně nemusí být pod mezinárodní ochranou. Naopak to mohou být o b ě t i obchodu s lidmi, zotročování atp.
ILEGÁLOVÉ
Nemají v pořádku „papíry“ – ať už povolení k pobytu, nebo např. pracovní povolení. Zdaleka ne každý ilegál se mimo zákon ocitne se zločinnými úmysly a ze své vůle.
Ekonomičtí přistěhovalci ze zemí mimo EU už často přicházejí s tím, že se v cílové zemi ocitnou v pozici ilegála. Nemají šanci získat nějaký legální pobytový status, nebo neznají způsob, jak takový status získat, nebo jsou už přímo chyceni v síti organizovaného zločinu – zbaveni dokladů, bez pracovního povolení, s dluhy a výhružkami na krku. Kdo je však MIMO systém, nemůže ho zneužívat ve smyslu zneužívání sociálního systému – legálně neexistují, a tedy nemají nárok na jakékoliv sociální příspěvky (což jen slabě vyvažuje fakt, že do systému také oficiálně nepřispívají). Takže jsou vystaveni nebezpečí, že se stanou obětí zločinu, stejně jako pokušení, že budou zločiny páchat. Což je ovšem pozice, po které až na výjimky netoužili.
Jen naprosto zanedbatelný počet cizinců pak zneužívá systém k tomu, aby např. získali novou identitu (za zločinným účelem).
Čecháčci však rovnostářsky vidí hrozbu (ekonomickou, kulturní, bezpečnostní, jakoukoliv) bez rozlišování ve všech.