• mravní relativismus, který smazává hranice mezi dobrem a zlem, • ideologií poznamenané uvažování, respektive nadvláda ideologií nad rozumem, která se našemu civilizačnímu okruhu zadřela pod kůži. (A mám na mysli jakékoli ideologie, včetně těch demokratických, protože i ty mrzačí myšlení svým primitivním, zjednodušeným pohledem na složitého dění.)

Jugoslávské války

Do krátkého sloupku se toho pochopitelně vejde málo, nezmínil jsem například války na území bývalé Jugoslávie v 90. letech, jak mi správně vytkl Mirza Hadžič, jeden z diskutérů. To ode mě byla chyba, protože i tehdejší motivy a počínání lidí píší historii evropského fanatismu.

K tomu, jak se z některých Srbů stali nacionalističtí, fašističtí fanatici, ochotní páchat násilí stejně hrůzné a odpudivé, jakého se dopouštějí fanatici islamističtí, vedla cesta prostřednictvím ideologie, respektive šovinistické recidivy, jejímž cílem bylo Velkosrbsko. Pocit, že můj národ ovládá velké území a vládne nad druhými měl ospravedlňovat násilí na druhých, včetně dětí a žen.

V reakci na to se dopouštěli obdobného násilí i ti druzí, napadaní (Bosna a Kosovo) - zde se vlastně ani není čemu divit, jak známo násilí plodí zase násilí.

V době těchto válek i později jsem hovořil s více uprchlíky z Bosny a z Kosova. Vzpomínám si na jednoho čtrnáctiletého albánského chlapce z Kosova, na jeho pohled plný prázdnoty. Optal jsem se ho, co bylo tím momentem, který signalizoval změnu v soužití s jejich srbskými sousedy.

„Jak to začalo, nevím,“ odpověděl mi, „já jsem to pocítil na mém stejně starém kamarádovi, s nímž jsme byli odmalinka jako nerozlučná dvojčata. Jednoho dne za mnou přišel a povídá: stejně vás odtud všechny vyženeme. Vůbec jsem nechápal, o čem mluví.“

Podle názorů všech Jugoslávců, s nimiž jsem mluvil, včetně Srbů, stála na počátku postupného fanatizování lidí politika — začalo to nenápadně, verbálně, xenofobními sentencemi politiků, intelektuálů a novinářů, hledáním a označováním vnitřního nepřítele, účelovou připomínkou historických nepřátelství (bitva na Kosově poli apod.), zdůrazňováním potřeby nacionalismu a jeho tradic...

(V diskusi padla i připomínka, že jsem zapomněl na nenávist k Rusku a Rusům. Nezapomněl. Taková nenávist tu neexistuje, pouze pohrdání ruskou věrchuškou, autoritářským zneužíváním moci, tradičním ruským imperialismem a kágébáckou mentalitou Putina a dlaších. Velmi dobře na to v diskusi reagovala Alena Zemančíková.)

Zabít, mučit znásilňovat

Připomeňme si ještě jednou myšlenku filozofa Henriho Bergsona, že nástroje naší mysli se stávají přítěží, když prostředí, pro které byly nezbytné, již neexistuje. Lidé se změnou prostředí (společenské atmosféry) a postupným přijímáním jednoduchých „pravd“ mění i své myšlení, způsob uvažování, svůj přístup k dosavadním hodnotám. Od přijetí ideologie a potřebě ji prosazovat i na úkor ostatních je již jen krůček ke smazávání hranic mezi dobrem a zlem, či k jejich záměně.

Zabít, mučit či znásilňovat druhé se tak stává potřebné či alespoň přijatelné. Nacisté považovali vyvraždění Židů, Romů či gayů a leseb za dobro pro celý svět, kupříkladu. Stejným způsobem uvažují i fanatici dnešní, ti islamističtí i ti evropští.

Začátek fanatizování v ČR

Takový začátek fanatizování lidí ale přeci známe dobře, právě jej prožíváme, nejen v České republice, ale v celé Evropě, jak jsem o tom psal již v minulém článku.

Nenávist k Romům a k migrantům roste — i dnes jsme svědky hledání vnitřního nepřítele, hledání viníka, který může za všechny naše strasti a problémy, i dnes veřejně zaznívají rasistické či xenofobní sentence politiků, novinářů či blogerů a diskutérů na internetu, projevy nesnášenlivosti jsou již tak běžné, že se nad nimi téměř nikdo nepozastavuje. Staly se běžnou, „legitimní“ součástí veřejného diskursu.

Tomio Okamura, kdysi poměrně důvěryhodný podnikatel, je toho neblahým příkladem, abychom uvedli alespoň jeden konkrétní příměr. Podívejme se na jeho výroky blíž, protože je to momentálně právě on, kdo hraje prim při šíření nesnášenlivosti, a má při tom relativní úspěch.

Pokroucený Okamura

Okamura říká věci podivně pokroucené, používá polopravdy a věci vytržené z kontextu - snaží se rozmazávat hranice mezi rasismem a xenofobií na jedné straně a přijatelným politickým vyjadřováním na straně druhé, aby tak nasbíral co nejvíce politických bodů.

V rozhovoru pro Hospodářské noviny si Okamura postěžoval, že jej za rasistu označili už během předvolební kampaně do europarlamentu, v níž Úsvit převzal plakát ze Švýcarska: „Ale co měl společného s rasismem, to jsem nepochopil. Už v úvodní tiskové zprávě jsem vysvětlil, že ta černá ovce je jako černý pasažér, černá ovce v kolektivu, pořad Černá ovce v České televizi. Přesto to někdo překroutil.“

Okamura k tomu jen pozapomněl sdělit, že onu černou ovci vykopávají za hranice státu (z vlajky) ovce bílé. A že na plakátu stojí nápisy: Podpora rodinám, NE nepřizpůsobivým a také Práci našim, NE migrantům. Vzkaz tohoto plakátu je jasný: Romové a migranti nemají v naší zemi co pohledávat - vykopneme je.

Různé verze tohoto plakátu přitom dříve použilo několik neonacistických, fašistických či populistických politických stran. Poprvé jej před lety použila xenofobní Švýcarská lidová strana, poté i německá neonacistická NPD nebo v Itálii Liga Severu (Lega Nord). V roce 2008 s ním vyrukovala i česká Národní strana a poté i Dělnická strana.

Koláž Romea.cz

Tábor v Letech u Písku

Již dříve řekl Okamura o koncentračním táboru v Letech u Písku toto: „Pokud jde o Lety, bude dobře si ujasnit, co tu chceme budovat. Mýtus o romském koncentráku je podle dostupných informací lež. Byl tu pracovní tábor pro osoby, které se vyhýbaly řádné práci, včetně Čechů a Němců z protektorátu.

Internováni nebyli na základě etnika, ale cikánského způsobu života, to znamená, že pracující Romové tu nebyli. Dozorci téměř do konce fungování tábora nebyli ozbrojeni a velitel tábora bral svou služku a zřejmě milenku do kina. V táboře nebyl nikdo nikdy zabit — lidé umírali v důsledku staroby a chorob, které do tábora přivlekli kvůli svému předchozímu kočovnému stylu života.“

Skutečnost je ovšem jiná: V Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu skončili téměř všichni čeští a Moravští Romové. Ti kteří nezahynuli na nemoci, hladem či na následky mučení přímo tam, byli zavražděni v dalších nacistických koncentrácích, například Osvětimi.

Dne 1. srpna 1942 byl tábor v Letech přeměněn na Cikánský tábor a vzápětí sem byly transportovány celé romské rodiny. Jeho kapacita byla sice zvětšena tak, že tábor byl schopen pojmout až 600 vězňů, ale i tento počet byl brzy překročen, neboť v průběhu srpna 1942 bylo v táboře internováno přes 1100 mužů, žen a dětí. Tábor nebyl vybaven potřebným hygienickým a dalším zařízením pro tak velký počet osob. Vězni se museli často mýt v nedalekém rybníku.

Navíc tu byli až do srpna 1942 vězněni pouze muži. Od srpna 1942 zde ve zcela neuspokojujících podmínkách živořily i ženy a děti. Po velkém náporu v srpnu 1942 přicházeli do tábora většinou pouze jednotlivci nebo rodiny. Podle svědectví přeživších byli vězni často týrání, například pověšením za ruce u kůlu apod.

Schválně to tu rozepisuji podrobněji, aby bylo jasné, jakým způsobem Okamura manipuluje se slovy, aby se zdálo, že jeho výroky nejsou rasistické a aby tudíž byly přijatelné pro co nejširší okruh lidí.

Společenská atmosféra se zhoršuje

Společenská atmosféra v České republice se i kvůli všem těm Okamurům, co jich v politice je, zhoršuje. Stoupající počet lidí demonstruje společně s extremisty. Doposud běžní občané od nich začínají přejímat způsoby uvažování i násilnického konání.

Vše nasvědčuje tomu, že zfanatizování většího počtu lidí (nejen v ČR, ale v celé Evropě) je jen otázkou času. Nebo jsme snad lepší, odolnější než ti, kteří před námi už fanatismu podlehli?