1. Máje 2014 pochodovala centrem Ústí nad Labem neonacistická Dělnická strana sociální spravedlnosti společně se spřátelenými neonacisty z dalších zemí střední Evropy a Itálie. Proti pochodu společně vystoupili běžní obyvatelé města, antifašisté, a co je nejdůležitější, i ústečtí Romové, kteří se vydali na pochod z předlického ghetta do centra města, aby ochránili chudinské ubytovny a zastavili pochod neonacistů. Nebyli sami, na pomoc jim přijeli Romové z jiných měst. Pochod neonacistů skončil fiaskem, odpůrci oslavovali. Na české podmínky něco zcela unikátního.

K tomu, že vše dopadlo, tak jak dopadlo, přispěla celá řada faktorů a okolností. Tento text se pokouší ústecké události zachytit z pohledu občanského sdružení Konexe, jehož aktivity hrály důležitou roli.

Před pochodem

V době před pochodem začal v částech města obývaných převážně Romy působit náš community empowerment tým (česky asi nejlépe přeložitelné jako „tým k posílení komunity“). Místním Romům jsme poskytovali informace o náckovském pochodu, který se ve městě chystá. Mnoho věcí nám velmi usnadnilo práci — třeba to, že jako organizace se sídlem v Ústí máme velmi dobrou znalost terénu, několik našich romských členů Konexí jsou zároveň obyvateli místních romských lokalit. Pro naši činnost byl důležitý Jaroslav G., jeden z významných členů ústecké romské komunity, který nám nezištně začal pomáhat s veškerou svou energií, takříkají na plný úvazek, bez ohledu na osobní následky a rizika (je po operaci srdce). Jeho jméno a tvář otvíraly všechny romské dveře.

Proběhla nekonečná série schůzek a diskuzí, některé byly velmi bouřlivé. Společně s Romy jsme začali vymýšlet plán. Ohlásili jsme zábor veřejných prostranství na přístupové cesty do předlického ghetta, ulice předlického ghetta a také Klíšskou ulici, která spojuje centrum města se čtvrtí Klíše.

Jako největší riziko pochodu neonacistů jsme vyhodnotili scénář, že se jich sejde velký počet, pokusí se změnit trasu svého pochodu a zaútočit na čtyři domy v Klíšské ulici obývané Romy. Vzhledem k tomu, že trasa pochodu vedla jen asi 200 metrů od těchto domů a na internetu probíhala masivní mobilizace neonacistů k účasti na ústecké demonstraci, považovali jsme toto riziko za velmi reálné. Naši dobrovolníci začali navštěvovat romské rodiny bydlící v těchto domech, z nichž polovina je provozována v režimu ubytoven. Opět jsme měli usnadněnou situaci tím, že některým rodinám zde jsme už pomohli v minulosti, jejich důvěru jsme tak nemuseli získávat, ale měli jsme ji hned od začátku.

Postupně se zrodil plán v den pochodu nacistů uspořádat dvě veřejná shromáždění, jedno v Klíšské ulici, abychom okupovali v roli lidských štítů veřejný prostor před domy v Klíšské ulici. Druhé shromáždění jsme situovali na parkoviště kamionů u Sklářské ulice, tedy do výběžku předlického ghetta nejblíže centru města a Klíšské ulice.

Zároveň jsme oslovili další skupiny a organizace s prosbou o podporu a pomoc. Romské sdružení Smysl života z Děčína přislíbilo, že pro účastníky shromáždění uvaří guláš, skupina angažovaných Neromů z Ústí slíbila navařit polévku, podporu slíbili Romové z Duchcova i Krupky. Na den pochodu jsme připravili informační telefonickou linku, kdo zavolal, dozvěděl se v reálném čase, jaká je situace na různých místech a kde nejvíc potřebujeme pomoc.

Den D

Shromáždění v Klíšské ulici mělo čistě protektivní charakter a bylo malé - před domy bylo maximálně několik desítek aktivistů, většinou z našich spřátelených skupin ze sousedního Německa. Mezi ně na ulici si troufli jen ti nejodvážnější romští obyvatelé Klíšské ulice, většina byla ve strachu zabarikádována uvnitř svých domovů. V interiérech domů je podporoval náš multidisciplinární tým, který má s podobnými situacemi bohaté zkušenosti.

Shromáždění ve Sklářské ulici mělo za účel především shromáždit co největší počet Romů a dodat jim pocit síly a sebedůvěry. V místě bylo postaveno pódium, na kterém se střídaly romské kapely s řečníky — většinou mluvili místní Romové — mluvili o situaci v ghettu, o situaci Romů v české společnosti i o jiných věcech. Tančilo se. Proběhla společná modlitba za mír a proti násilí a farář všem požehnal. Pro děti byl zkušenými dobrovolníky připraven bohatý program s výtvarnými, rukodělnými a pohybovými aktivitami, bylo postaveno maňáskové divadlo a odehráno představení, proto, aby se odvedla pozornost dětí od probíhajících událostí, abychom zabránili jejich traumatizaci.

Na obou shromážděních bylo rozdáváno jídlo zdarma — v Klíšské ulici veganská polévka, ve Sklářské romský guláš. Ve Sklářské ulici také proběhla společná tisková konference obyvatel Předlic a Konexí. Na Klíšské bylo nejchudším rozdáváno oblečení, které darem přivezli antifašisté z Německa.

Velkou část činností a práce spojenou s chodem obou demonstrací dělali sami Romové, učili se za pochodu, a to velmi rychle. Situace nevypadala tak, že místní Romové by byli v roli obětí, které podporují Konexe, jako romská nezisková organizace, to oni podporovali nás. Klíčoví koordinátoři Konexí například ihned v začátku shromáždění dostali romské bodyguardy, kteří dohlíželi na jejich osobní bezpečnost. Do našich aktivit na obou místech se zapojilo a začalo nám pomáhat odhadem snad několik desítek lidí, Neromů i přespolních Romů, které jsme viděli ten den poprvé, ale zůstaneme přáteli už navždy.

Celou dobu jsme pečlivě sledovali situaci na Mírovém náměstí, kde se měli sejít neonacisté před začátkem svého pochodu, a v centru města, kde jednak probíhalo několik dalších shromáždění politických stran a hnutí a kde se také pohybovalo mnoho antifašistů, kteří předem ohlásili úmysl pochod nácků městem zablokovat. Situace ve městě se zpočátku jevila jako nepřehledná, postupně začalo být jasné, že nacistů nedorazilo slibovaných více než pět stovek, ale jen asi dvě stě. Pocit ohrožení klesal.

Když kolem třetí hodiny začal na náměstí mluvit vůdce neonacistů Tomáš Vandas a my vyhlásili do mikrofonu počty neonacistů, napětí v obou místech našich shromáždění zmizelo. Romové ve Sklářské ulici se v okamžiku rozhodli — jdeme se na ty nacisty podívat, ukážeme jim, že se jich nebojíme a kdo je tady doma. V euforické atmosféře a za mohutného skandování hesel „Špína, hnus nacismus !“ ; „Ne násilí!“, „Stop Pogromům“ či „Černí, bílí, spojme síly!“ začali pochodovat do centra města. Pěší pochod následovala dlouhá, troubící, krokem jedoucí kolona automobilů vezoucí další Romy, kteří bouřlivě mávali z okýnek aut přihlížejícím.

Když celý útvar dorazil do Klíšské ulice, byl nadšeně přivítán místními Romy, kteří s nově nabytou odvahou vyšli ven a připojili se k předlickým Romům. Po krátkém vyjednávání s policií se všichni vydali do centra města vstříc pochodu neonacistů.

Potom nastal asi nejemotivnější okamžik celého dne — z Londýnské ulice vyšel pochod „bílých“ antifašistů a setkal se s pochodem Romů. Oba pochody se spojili v jeden velký průvod. Tolikrát skandované heslo „Černí, bílí spojme síly!“ se stalo skutečností. Lidé se objímali, někteří plakali.

Průvod pokračoval z kopce Klíšskou ulicí směrem k trase pochodu neonacistů a po zhruba stovce metrů mu přehradila cestu policejní barikáda. Za ní jsme čekali na neonacisty. Ti po chvíli opravdu dorazili. Nikdo se nebál, všichni cítili převahu na naší straně — My, policie i náckové.

Za chvíli nacisté zmizeli z dohledu a odpochodovali zpět do centra města, kde jejich pochod skončil. Romové v klidu odešli stejnou cestou zpět do Předlic, kde mnozí ještě dlouho slavili své vítězství nad zlem nenávistí i vlastním strachem.

Příčiny vítězství a média

Pochodu neonacistů se nedostalo podpory obyvatel města. Naopak nezanedbatelné množství občanů a místních organizací projevilo s pochodem neonacistů nesouhlas. Na některých místech trasy pochodu DSSS například ukazovali pochodujícím neonacistům cedulky s vtipnými vzkazy, nalepili plakátky které neonacisty přirovnávali k ovcím a podobně. Někdo by si mohl myslet, že podobné protesty jsou v porovnání s občanskými protesty proti pochodům neonacistů na západ od našich hranic neefektivní a pouze symbolické, v České republice jde však o věc nezvyklou, vzácnou, nadstandardní a velmi potřebnou. S trochou optimismu lze věřit, že jde o zárodek budoucích už nejen symbolických, ale reálných a efektivních protestů občanů proti pochodům neonacistů ulicemi našich měst.

Velmi důležitá byla podpora přespolních antifašistů a antifašistek, radikálních i neradikálních (v jazyce českých médií anarchistů — ve skutečnosti šlo o velmi různorodou směs lidí s různými světonázory ), kteří do Ústí přijeli z celé České Republiky a v nejméně stejném počtu i ze sousedního Německa. Právě oni utvořili společně s Romy dav, který by v případě černého scénáře, kdyby by neonacisté ve vysokých počtech prolomili policejní zátarasy, zabránil napadení „romských“ domů v Klíšské ulici a v případě nepřítomnosti policie by dokázal snadno zablokovat pochod neonacistů.

Jako nedostatečné hodnotíme mediální pokrytí celé akce a její pokřivený mediální obraz. Pro česká média byly ústecké události pravděpodobně příliš složité a komplexní, aby je dokázala zachytit a objetivně o nich informovat v celé jejich složitosti. Média nedokázala reálně odhadovat počty účastníků v jednotlivých shromážděních a místech, nedokázala reagovat na rychle se měnící události, neustále se dopouštěla drobných či větších nepřesností, míchala jednotlivé aktivity a shromáždění jedno s druhým. Nedokázala rozlišit, které události v konkrétní čas jsou důležité a které ne.

Společná tisková konference Konexí a předlických Romů mnoho českých médií nepřilákala a to ani ta, která sama sebe deklarují jako o proromská. Jak prožívají pochody neonacistů chudí Romové v ghettech a co chtějí sdělit veřejnosti, je příliš nezajímá. Konference se však účastnili všichni zahraniční novináři, kteří ten den v Ústí byli.

Další věc je, že po oficiálním konci pochodu měli novináři lidově řečeno „padla“, odešli či odjeli z terénu, přestože události pokračovaly a došlo k celé řadě incidentů, které pak už neměly žádné mediální pokrytí. Například když se skupina neonacistů po oficiálním konci DSSS pokusila proniknout k Romům v Klíšské ulici a následně, když se jim to nepovedlo utekla do nedalekého obchodního domu Kaufland, který byl poté policií uzavřen a na jeho nákupní ploše proti nim zasahovali těžkooděnci, kteří je všechny zatkli.

Děkuji všem, kteří udělali cokoli, co pomohlo.