Místnost osvětloval oheň ve vybouraném komíně. V celém domě netekla voda, odpojili proud, ocelové nosníky někdo vyrval, nejspíš skončily ve sběrně. Zkormoucená žena na posteli nevěděla, jestli se na ní dům zřítí a ona skončí v troskách jako její neteř.

↗

Do bytu v přízemí se přestěhovala z prvního patra, protože měla bolavé nohy. „A jen jsem se odstěhovala, už se to začalo rabovat. Každej den tam někdo chodí, v noci. Kdo tam chodí a co tam přesně dělají, nevím, bojím se vyjít ven,“ popisovala zdejší poměry paní Gizela. Majitel byl nezvěstný, nebylo komu platit nájem, nebylo na kom vymáhat opravy nebo ochranu před zloději kovu. 

↗

V potemnělé místnosti vyprávěla o svém mládí, kdy pracovala v továrně. Nejprve jako uklízečka, později povýšila a pracovala u stroje. „Peněz na  jídlo bylo dostatek, oblečení jsme si nechávali šít, nebyla nouze.” Po devětaosmdásetám přišla o práci: „A takhle jsem dopadla. Beru tři tisíce čtyři sta, práci nemůžu sehnat. Jsem stará, ani mladý práci neseženou. Žiju jako kočovnice. Je mi šestapadesát let a tak dolů jsem ještě v životě nespadla.“

↗

Jen o kousek dál stála tělocvična, kde na skládacích postelích přespávali Červeňákovi. Byla sobota 10. listopadu a rodina už v tělocvičně žila týden. Na lavici ležela várnice a vedle talíře s nevábně vyhlížející žlutou kaší. V sále byl mumraj. Z Prahy přijeli aktivisti, aby dětem udělali dětský den. Dospělí byli vyčerpaní, báli se, co bude dál. Děti pobíhaly, malovaly, měly radost, že si s nimi někdo přijel hrát. 

↗

Gizela Karičková v bytě zůstala. Do tělocvičny nešla. Odmítla to, i přes nebezpečí, že dům spadne. Pořád doufala, že najde lepší bydlení. Nakonec se jí to podařilo. Asi i díky tomu, že se dostala do médií. S přispěním sociálních pracovnic se v polovině prosince nastěhovala do nového bytu. Novinářům byla vděčná za to, že na její případ upozornili: „Před tím to sociálku nezajímalo, když jsem ale byla v televizi, tak mi pak najednou chtěli už pomoct.“

Začalo to už dávno

Loni v září se v ulici Hrbotického zřítil strop a zasypal mladou ženu. Matku dvou dětí, neteř Gizely Karičkové. Nebyl to první dům, který se v Nových Předlicích zřítil. Bylo to ale poprvé, kdy u toho někdo přišel o život. Snad v souvislosti s touto událostí stavební úřad urychlil prověřování dalších domů v okolí.

Dům v ulici Beneše Lounského označili jako nebezpečný kvůli stropům prorostlým dřevomorkou. Majitel nájemníky neodstěhoval a ti sami začali s opravami. Ale ani ty nestačily. Proto Červeňákovi museli do tělocvičny.

Jejich dům stál ve zdevastované čtvrti, jejíž vznik je důsledkem divoké privatizace, která započala na konci 90. let. Domy, do nichž celé roky nikdo neinvestoval, čeká postupně obdobný osud. Pro poruzumnění dnešní situaci je ale třeba se vrátit ještě dál.

Příběh má kořeny už v osmdesátých letech, kdy většina původních obyvatel těchto ulic dostala byty na nově vznikajících sídlištích, a do uvolněných bytů začali přicházet první Romové, tzv. starousedlíci.

Další vlna Romů se zde usídlila krátce po roce 1989. Jednalo se o pár rodin ze Slovenska, ale zejména pak o rodiny, které byly vystěhovány z lukrativních částí města. Těm se začalo říkat novousedlíci. Obě skupiny se navzájem neměly rády, pak je ale spojila nevraživost ke skupině třetí.

Tu tvořily bohaté romské rodiny původně z Moravy, které při privatizaci v letech 1998 až 2002 skoupily část domů v této lokalitě a donutily podepsat nájemníky finančně nevýhodné smlouvy. Další část domů koupila o něco později firma Spobyt.

Spobyt, bytové družstvo spolchemie, část domů rozprodal. Později se sloučil s firmou Czech property investment (CPI) a v roce 2010 zanikl. CPI přebral její bytový fond, který dnes vlastní jen v Ústí nad Labem víc jak dva tisíce bytů.

Jan Černý z Člověka v tísni (neplést si s Janem Černým z DR), který tehdy působil jako ředitel ústecké pobočky, vzpomíná: „Něco koupila en bloc firma z Prahy. Celej ten podíl. Byl to takovej chlapík v červenejch botkách a se šesti telefony. Ten to tam potom prodával na ulici. Lidi mu tam museli dát peníze a on podepisoval smlouvy na kapotě auta. Část si koupili místní a část si koupila taková organizovaná skupina z Dvora Králové. Za ty domy si na falešný padělaný posudky vzali úvěry a celé to přepsali na bílý koně. Takže teď je situace taková, že se s tím technicky nedá nic dělat. Ruiny jsou zastavené u banky a vlastníkem je nějaká osoba, která je buď ztracená, nebo je ve vězení.”

Řada domů změnila za posledních patnáct let majitele víckrát. Některé domy se staly předmětem úvěrových podvodů. Ty probíhají tak, že bez reálného provedení platby je dům prodán bílému koni, což je většinou bezdomovec nebo narkoman. A to za částku několikanásobně převyšující skutečnou hodnotu domu.

Tento nový „majitel“, který většinou nemá představu, co dělá, si potom na nemovitost vezme úvěr, jehož výše se blíží fingované kupní ceně. Získané peníze odevzdá organizátorům podvodu a potom zmizí, aniž by úvěr začal splácet. Banka pak sice může nemovitost exekuovat, její skutečná cena je však řádově nižší, než byl poskytnutý úvěr.

„Měli jsme klientku v Ostravě. Byla to drogově závislá holka po léčbě. Někde jí našli. V Olomouci. Umyli jí, učesali. Udělali jí občanku. Na oko jí prodali dům v Předlicích. Odvezli jí do Náchoda. V Náchodě dostala dva a půl milionu úvěr na ten dům a peníze jim odevzdala. A ta holka se na nás obrátila, co má dělat. Protože ona se bojí, že by ji mohli zabít. Nikdo by ji nehledal. Když jí někde zapíchnou a hoděj do Moravy,” vysvětluje Jan Černý.

Majitelé domů se při prodeji svých nemovitostí někdy zbavovali nájemníků, takže se domy na čas vyprázdnily. Někteří majitelé si dokonce odnesli při prodeji okenní a dveřní rámy, a domy tak zůstaly volně přístupné. To poskytlo příležitost sběračům kovů, kteří začali domy rozebírat.

Ulice, v nichž domy prošly privatizací, působí jako po bombardování. Po boku rozpadlých domů, rozvalin a skládek stojí domy čerstvě rekonstruované. Podle místních se stav domů rychle mění. Na místě, kde před časem stála luxusní vila, je jen pár polorozpadlých zdí.

Dům, který byl ruinou, je za čas opraven, nově omítnut a svým vzhledem vybízí k nastěhování. I během tří měsíců, kdy vznikala tato reportáž, se řada domů proměnila. Ruiny se ještě více rozpadly, zachovalé domy sešly, zatímco na jiných domech je vidět, že někdo investoval nemalé peníze do oprav a křiklavě barevné omítky.

↗

Přejet buldozerem, nemá to řešení

Lokální konzultantka Agentury pro sociální začleňování Veronika Kamenická, která zde působila do konce minulého roku, nevidí situaci příliš nadějně. Město podle ní nemá skoro žádné byty, v devadesátých letech zprivatizovalo, co mohlo: „Chybí zde koncepce sociálního bydlení. Může se stát, že se na ulici brzy ocitne dalších čtyřicet rodin, stačí, aby jednomu provozovateli ubytovny ruply nervy. Město nemá k dispozici jedinou ubytovnu.”

Vysvětluje, že vzhledem k tomu, že se majitelé o své domy nestarají, město nechává budovy z bezpečnostních důvodů v přízemí zazdít. Náklady posléze vymáhá po vlastnících: „Majitelé nejen že se nestarají, ale nejsou vůbec k zastižení.“

„Celá ulice Na Nivách, tam je dvacet prázdných domů, které majitel koupil a slíbil, co tam všechno neudělá. Pak ale odjel do Švýcarska a v únoru umřel. A kdyby to město mělo zdemolovat, zaplatí za to třeba dvacet milionů. A tak tam raději dají tu pásku a napíšou, ať tam nikdo neleze,“ popisuje Kamenická.

Na dotaz, co by s ghettem udělala, odpovídá lakonicky: „Já bych to přejela buldozerem, to nemá řešení.“

Zabila bych se, kdyby mi je vzali

Po deseti dnech v tělocvičně se Červeňákovi přestěhovali do ubytovny v Krásném Březně, kam nechtěli. Báli se, že už tam zůstanou. Pocit prázdnoty v rozlehlých chodbách, kde je tma, švábi: „Sociálka nám vyhrožovala, že nám vezmou děti, když se sem nepřestěhujeme. Děti, to nejdražší, co mám. Zabila bych se, kdyby mi je vzali,“ říká paní Iveta.

Hned se objevila další nepříjemnost: úředníci jim okamžitě po nastěhování oznámili, že jim byla změněna adresa trvalého pobytu. Tytéž úřady, které vyhrožovaly odebráním dětí, vyvíjely tlak, aby si po přestěhování rychle vyměnili občanské průkazy s novým trvalým pobytem na Magistrátu města Ústí nad Labem: „Jinak nám prý seberou dávky,“ vysvětlovala paní Iveta, zjevně vyčerpaná a ztrácející naději.

Na ubytovně od podzimu s rodinami často pobýval Miroslav Brož ze sdružení Konexe, který se zde snažil o komunitní práci. Jeho činnost nebyla honorovaná a prozatím ani nijak výrazně strukturovaná. Trávil s lidmi na ubytovně svůj čas, naslouchal jim, snažil se jim radit.

↗

Je ostrým kritikem organizace Člověk v tísni, kterou viní z nečinnosti a z provázanosti s vedením města. Zuzana Kailová, která je dnes náměstkyní primátora Ústí nad Labem, je totiž bývalou zaměstnankyní Člověka v tísni. „Běžte se projít do Předlic, kde deset let působí, a promluvte si tam s Romy. Skvělé píárko a image se rozpadne během deseti minut, jak domeček z karet,” doporučuje.

V počátcích celé kauzy se snažil aktivizovat i další obyvatele Nových Předlic. Chtěl vytvořit tlak na město, aby se začal řešit problém celé čtvrti. Poukazoval na to, že domů, které se mohou zřítit, je tam víc a snažil se, aby se problém neredukoval na dům v ulici Beneše Lounského.

„Jde o systémovou věc. Neziskovky jsou nuceny být loajální skupinám, které mají vliv na udělení dotací; jsou závislé na politické podpoře. To je v rozporu s jejich loajalitou k chudým klientům, jejichž práva jsou právě těmito skupinami často pošlapávána. Kdo nese za katastrofu Předlic politickou odpovědnost?” ptá se Brož.

Situace chudých romských komunit se zhoršuje každým dnem, a co je nejhorší, zhoršuje se stále rychleji. Zhoršuje se prý bez ohledu na aplikovanou politiku sociální integrace, na to, co dělají občanská sdružení. Tak to vidí Brož.

V ústecké kanceláři Člověka v tísni sedí dva zaměstnanci Vít Kučera a Jakub Michal, kteří působí poněkud rezignovaně. Popisují katastrofickou situaci a vysvětlují, že současné vedení města je pořád lepší, než kdyby u moci byla pravicová opozice. Klasickou sociální práci, ve které se pracuje individuálně s jednotlivými klienty, a již kritizuje Brož, obhajují jako funkční model.

Činnost Miroslava Brože považují za kontraproduktivní. V lidech prý zbytečně „vzbuzuje přehnané naděje“. Za úspěch považují, pokud se podaří udržet status quo: „Snažíme se udržet sociální smír,“ vysvětlují.

S novináři nemluvíme

Ústecký magistrát je nechvalně známý tím, že jeho zaměstnanci a volení zástupci nekomunikují s médii. Podle místních novinářů je to zejména kvůli neprůhledným zakázkám, ale metoda ticho se hodí i v této, z hlediska města, pidikauzičce. Radní Zuzana Kailová (ČSSD) sice zvedla telefon, ale po dotazu na dům v ulici Beneše Lounského mne kvapně odkázala na tiskovou mluvčí a telefon položila.

Primátor Vít Mandík (ČSSD) byl nedostupný a další zaměstnanci magistrátu se rovněž odmítli vyjádřit, někteří svůj souhlas podmínili povolením „shora“. Všichni shodně mne odkázali na tiskovou mluvčí. Ředitel stavebního odboru, který ovšem není součástí města, nýbrž státní správy, otevřeně řekl: „Mám zakázáno komunikovat s médii, obraťte se na tiskovou mluvčí.“

Tisková mluvčí Romana Macová souhlasila telefonicky se schůzkou, nicméně po hodině volala zpátky: „Mluvila jsem s paní Kailovou. Není možné, abyste jen tak pokládala otázky, napište otázky mailem a uvidíme.“ A na zaslané otázky přišla odpověď: „Odpovědi vám zašleme v nejbližším možném termínu, zítřejší setkání tedy není nutné.“ Po několika dnech skutečně přicházejí odpovědi ovšem vágní a nevyužitelné.

↗

Jedinou příležitostí, kdy se občané v Ústí nad Labem mohou domáhat slyšení, zůstává zasedání zastupitelstva, které je veřejně přístupné. Pokud ovšem zájemci vydrží několikahodinové jednání, jež předchází bodu Různé, ve kterém mohou pokládat své dotazy.

Na prosincové zasedání se vydala i paní Iveta Jaslová v doprovodu několika příbuzných a aktivistů. Po úmorných hodinách, kdy se řešily mnohamilionové záležitosti, konečně přišla ke slovu ona i další angažovaní občané, které situace v Předlicích zajímá.

Tím, že se téma rozvířilo, se ale ukázalo, že sociální demokraté jsou pod přísným dohledem opozice. Ta jim peníze vynaložené na přestěhování obyvatel do tělocvičny, pobyt v tělocvičně a přestěhování do ubytovny vyčítala.

„Myslím si, že se má pomáhat těm lidem, kteří si to zaslouží,“ tvrdil Tomáš Jelínek, zastupitel za Stranu Zdraví Sportu a Prosperity. „Druhá věc je, že bych se chtěl zeptat, kolik stála tato akce daňové poplatníky,” zjišťoval. Podle něj, kdyby se to totéž stalo jiným lidem, tak by po nich nikdo ani nevzdechl.

„Naším úkolem bylo těm lidem pomoci," ospravedlňovala se Zuzana Kailová, která se náhle ocitla v pozici člověka, který toho pro vystěhované udělal až moc. Celá akce stála necelých dvě stě tisíc korun. Město je bude vymáhat na Klementu Buncíkovi, majiteli, který bydlí v luxusní vile, s novináři nemluví a o svůj majetek se nestará.

„Oni tady řeší miliony a teď se škudlej o dvě stě tisíc," ozývá se pološeptem z ochozu.

Už jen tři dny pro Krásné Březno

↗

V pondělí 28. ledna před Ministerstvem práce a sociálních věcí pořádala nově vzniklá iniciativa Bydlení pro všechny demonstraci. Ubytovna v Krásném Březně se totiž měla koncem měsíce zavřít, protože provozovatel se dostal do dluhů a o ubytovnu se nestaral.

Několik set lidí pokojně demonstrovalo, až ke konci demonstrace vniklo zhruba patnáct aktivistů přímo do budovy ministerstva, aby si „promluvili“ s paní ministryní, což se jim nepodařilo, a aby vyvolali zájem médií, což se jim podařilo.

A jak je to tedy s právem na bydlení? Česká republika podepsala „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jeho přijetím stát uznal právo každého jednotlivce mít střechu nad hlavou. Za plnění závazků vyplývajících z paktu odpovídá před mezinárodním společenstvím vláda,“ uvedla na akci Anna Šabatová, předsedkyně Českého helsinského výboru, čímž se vysvětluje, proč demonstrace za právo na bydlení konala před Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Když obce, které podle § 35 zákona o obcích mají vytvářet podmínky pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů, své závazky neplní, odpovědnost padá na hlavu státu. Ten se zaručil, že by nikdo neměl končit na ulici. „Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku,“ píše se v zákoně.

Kam? Kamkoli! Třeba do Hotelu Freedom

↗

Bylo 30. ledna a na ubytovně panovalo napětí. Druhý den měli přijít policisté objekt vyklidit, rodiny se bály i toho, že přijde „sociálka“ a odebere jim děti. Na ubytovnu se ve středu postupně sjížděli aktivisté. Večer se obyvatelé ubytovny spolu s aktivisty domlouvali na společném postupu. Existoval i krizový scénář, podle nějž by se velkorodina rozdělila.

Každá rodina by pak měla jít do jiného bytu, z nichž v jednom chybělo topení, v dalším elektřina, v dalších byly vysoké nájmy. A jedna rodina by skončila v nechvalně proslulé ubytovně s poetickým názvem Hotel Freedom.

V Ústí nad Labem je ubytoven, které se specializují na sociálně slabé klienty, několik. Za poměrně vysoké nájemné nenabízejí příliš pohodlí. Provozovatelé se většinou specializují právě jen na vybírání nájemného. To je i případ Hotelu Freedom.

Ráno se zmatek v ubytovně stupňoval, všichni byli nervózní. Děti hrály na bubny, které sebou přivezli aktivisté, a bubnování se rozléhalo po celé budově. Někteří obyvatelé ubytovny, kteří nepatřili k rodině Červeňáků, a ještě nevěděli, kam půjdou, nebo se stěhovali do předražených bytů ve špatném stavu, byli ve stresu. Jeden z mužů zlostně komentoval dění kolem sebe: „Oni si sem přišli hrát, ale my nemáme kde bydlet!“

S postupujícími hodinami a dny bylo na ubytovně stále větší dusno. Obavy ze zásahu policie se ale nepotvrdily. Ta totiž zasahovat nechtěla. Její mluvčí dokonce přinesla seznam bytů, které by připadaly v úvahu k nastěhování.

Organizace Člověk v tísni počátkem týdne rozvázala po oboustranné dohodě spolupráci s rodinami na ubytovně. Ve čtvrtek vydala tiskovou zprávu, která vyzněla tak, že rodiny odmítly devět vhodných bytů. To mnoho vnějších pozorovatelů utvrdilo v tom, že je rodina nevděčná, u dalších informace posílila anticiganistické nálady.

Stanovisko Člověka v tísni využila i náměstkyně primátora Kailová. Když se s ní aktivisté snažili celé páteční ráno a dopoledne sejít, zavolala si před magistrát média a přečetla jim prohlášení o tom, že rodiny odmítly desítky nabízených bytů kvůli manipulaci ze strany aktivistů. „To je lež," odpověděla paní Iveta, prostor pro debatu, natožpak schůzku a krizové vyjednávání, nebyl. Kailová přečetla stanoviska, doplnila pár vět a odkráčela. Dveře magistrátu se na prahu víkendu zavřely.

Červeňákovi se nařčení bránili: „O seznamu jsme nikdy neslyšeli a ty byty z něj nám nikdo nenabízel. Volali jsme z telefonu Člověka v tísni na inzeráty a našli jsme dva byty: Jeden byl vybydlenej a druhej u mafiána." vysvětlovala Iveta Jaslová.

V pátek 1. února a v sobotu 2. února situace gradovala. Firma CPI v pátek odpojila vodu, elektřinu i topení. Aktivisté tedy sehnali plynová kamna a zajišťovali dodávky energií. Také narůstala obava, že by rodinám mohl Odbor sociální péče a ochrany dítěte odebrat děti. V sobotu aktivisté kontaktovali Poradnu pro občanství, protože sami neměli žádného právníka a situace už vypadala zoufale.

Právník Poradny poskytl konzultaci a další její zaměstnanci se zapojili do zběsilého hledání bytů. Večer na ubytovnu přišel správce nově rekonstruovaného domu s manželkou. Kauzu sledovali v médiích a nabídli bydlení.

Prozatím happyend, ale další díly příjdou

Tak se v pondělí 4. února podařilo odstěhovat i poslední rodiny, které na ubytovně ještě zůstaly. Přesto někteří aktivisté odjíždějí se smíšenými pocity: „Neměli jsme to promyšlený, mohlo to špatně dopadnout, taky jim třeba mohli vzít děti.” svěřuje se aktivistka z Prahy. Další sebereflexe míří k nepřipravenosti celé akce, k tomu, že nebyli přítomní právníci a také neměli plán, co vlastně chtějí dělat.

Miroslav Brož vnímá hektickou a vysilující zkušenost veskrze v dobrém: „Pomalu nám začíná docházet, co se v Krásném Březně stalo. Doposud jsme byli kritiky slepé uličky a nefunkčních řešení, a teď už víme, že dokážeme situaci řešit,” shrnuje.

Smutným momentem celého příběhu byla také neschopnost občanských organizací a iniciativ spojit své síly ve snaze situaci vyřešit. Jedna tisková zpráva stíhala druhou a zorientovat se v tom, co kdo skutečně dělal, nebo kdo si přivlastňuje práci jiných, nebylo pro vnější pozorovatele snadné.

Radikální levicová scéna je na začátku cesty. Zatím se aktivisté soustavně problémům chudých Romů příliš nevěnovali. Zdá se, že se to začíná měnit. Závěr manifestu, který zveřejnili na konci celé akce, dává tušit, že nás čeká zajímavá budoucnost:

„Budeme protivný, nepříjemný, zlý — na každého, kdo bude chudým upírat jejich práva a důstojnost. Budeme dávat dál to, co jsme se v Krásném Březně naučili. Zase se zjevíme tam, kde nás nebudou mocní čekat a kde se lidé na dně budou chtít prát za svá práva na důstojný život, za práva svých dětí, za bydlení, proti rasismu... a poté se zase odmlčíme, schováme šátky a budeme číhat ve tmě.”

Galerie (22)