Budeme číhat ve tmě
Saša UhlováReportáž z Ústí nad Labem líčí otřesné podmínky, které jsou každodenností nemalého počtu českých občanů. Nálehavou potřebu systémových změn by neměl zastřít prozatímní happyend tohoto konkrétního příběhu.
Místnost osvětloval oheň ve vybouraném komíně. V celém domě netekla voda, odpojili proud, ocelové nosníky někdo vyrval, nejspíš skončily ve sběrně. Zkormoucená žena na posteli nevěděla, jestli se na ní dům zřítí a ona skončí v troskách jako její neteř.
Do bytu v přízemí se přestěhovala z prvního patra, protože měla bolavé nohy. „A jen jsem se odstěhovala, už se to začalo rabovat. Každej den tam někdo chodí, v noci. Kdo tam chodí a co tam přesně dělají, nevím, bojím se vyjít ven,“ popisovala zdejší poměry paní Gizela. Majitel byl nezvěstný, nebylo komu platit nájem, nebylo na kom vymáhat opravy nebo ochranu před zloději kovu.
V potemnělé místnosti vyprávěla o svém mládí, kdy pracovala v továrně. Nejprve jako uklízečka, později povýšila a pracovala u stroje. „Peněz na jídlo bylo dostatek, oblečení jsme si nechávali šít, nebyla nouze.” Po devětaosmdásetám přišla o práci: „A takhle jsem dopadla. Beru tři tisíce čtyři sta, práci nemůžu sehnat. Jsem stará, ani mladý práci neseženou. Žiju jako kočovnice. Je mi šestapadesát let a tak dolů jsem ještě v životě nespadla.“
Jen o kousek dál stála tělocvična, kde na skládacích postelích přespávali Červeňákovi. Byla sobota 10. listopadu a rodina už v tělocvičně žila týden. Na lavici ležela várnice a vedle talíře s nevábně vyhlížející žlutou kaší. V sále byl mumraj. Z Prahy přijeli aktivisti, aby dětem udělali dětský den. Dospělí byli vyčerpaní, báli se, co bude dál. Děti pobíhaly, malovaly, měly radost, že si s nimi někdo přijel hrát.
Gizela Karičková v bytě zůstala. Do tělocvičny nešla. Odmítla to, i přes nebezpečí, že dům spadne. Pořád doufala, že najde lepší bydlení. Nakonec se jí to podařilo. Asi i díky tomu, že se dostala do médií. S přispěním sociálních pracovnic se v polovině prosince nastěhovala do nového bytu. Novinářům byla vděčná za to, že na její případ upozornili: „Před tím to sociálku nezajímalo, když jsem ale byla v televizi, tak mi pak najednou chtěli už pomoct.“
Začalo to už dávno
Loni v září se v ulici Hrbotického zřítil strop a zasypal mladou ženu. Matku dvou dětí, neteř Gizely Karičkové. Nebyl to první dům, který se v Nových Předlicích zřítil. Bylo to ale poprvé, kdy u toho někdo přišel o život. Snad v souvislosti s touto událostí stavební úřad urychlil prověřování dalších domů v okolí.
Dům v ulici Beneše Lounského označili jako nebezpečný kvůli stropům prorostlým dřevomorkou. Majitel nájemníky neodstěhoval a ti sami začali s opravami. Ale ani ty nestačily. Proto Červeňákovi museli do tělocvičny.
Jejich dům stál ve zdevastované čtvrti, jejíž vznik je důsledkem divoké privatizace, která započala na konci 90. let. Domy, do nichž celé roky nikdo neinvestoval, čeká postupně obdobný osud. Pro poruzumnění dnešní situaci je ale třeba se vrátit ještě dál.
Příběh má kořeny už v osmdesátých letech, kdy většina původních obyvatel těchto ulic dostala byty na nově vznikajících sídlištích, a do uvolněných bytů začali přicházet první Romové, tzv. starousedlíci.
Další vlna Romů se zde usídlila krátce po roce 1989. Jednalo se o pár rodin ze Slovenska, ale zejména pak o rodiny, které byly vystěhovány z lukrativních částí města. Těm se začalo říkat novousedlíci. Obě skupiny se navzájem neměly rády, pak je ale spojila nevraživost ke skupině třetí.
Tu tvořily bohaté romské rodiny původně z Moravy, které při privatizaci v letech 1998 až 2002 skoupily část domů v této lokalitě a donutily podepsat nájemníky finančně nevýhodné smlouvy. Další část domů koupila o něco později firma Spobyt.
Spobyt, bytové družstvo spolchemie, část domů rozprodal. Později se sloučil s firmou Czech property investment (CPI) a v roce 2010 zanikl. CPI přebral její bytový fond, který dnes vlastní jen v Ústí nad Labem víc jak dva tisíce bytů.
Jan Černý z Člověka v tísni (neplést si s Janem Černým z DR), který tehdy působil jako ředitel ústecké pobočky, vzpomíná: „Něco koupila en bloc firma z Prahy. Celej ten podíl. Byl to takovej chlapík v červenejch botkách a se šesti telefony. Ten to tam potom prodával na ulici. Lidi mu tam museli dát peníze a on podepisoval smlouvy na kapotě auta. Část si koupili místní a část si koupila taková organizovaná skupina z Dvora Králové. Za ty domy si na falešný padělaný posudky vzali úvěry a celé to přepsali na bílý koně. Takže teď je situace taková, že se s tím technicky nedá nic dělat. Ruiny jsou zastavené u banky a vlastníkem je nějaká osoba, která je buď ztracená, nebo je ve vězení.”
Řada domů změnila za posledních patnáct let majitele víckrát. Některé domy se staly předmětem úvěrových podvodů. Ty probíhají tak, že bez reálného provedení platby je dům prodán bílému koni, což je většinou bezdomovec nebo narkoman. A to za částku několikanásobně převyšující skutečnou hodnotu domu.
Tento nový „majitel“, který většinou nemá představu, co dělá, si potom na nemovitost vezme úvěr, jehož výše se blíží fingované kupní ceně. Získané peníze odevzdá organizátorům podvodu a potom zmizí, aniž by úvěr začal splácet. Banka pak sice může nemovitost exekuovat, její skutečná cena je však řádově nižší, než byl poskytnutý úvěr.
„Měli jsme klientku v Ostravě. Byla to drogově závislá holka po léčbě. Někde jí našli. V Olomouci. Umyli jí, učesali. Udělali jí občanku. Na oko jí prodali dům v Předlicích. Odvezli jí do Náchoda. V Náchodě dostala dva a půl milionu úvěr na ten dům a peníze jim odevzdala. A ta holka se na nás obrátila, co má dělat. Protože ona se bojí, že by ji mohli zabít. Nikdo by ji nehledal. Když jí někde zapíchnou a hoděj do Moravy,” vysvětluje Jan Černý.
Majitelé domů se při prodeji svých nemovitostí někdy zbavovali nájemníků, takže se domy na čas vyprázdnily. Někteří majitelé si dokonce odnesli při prodeji okenní a dveřní rámy, a domy tak zůstaly volně přístupné. To poskytlo příležitost sběračům kovů, kteří začali domy rozebírat.
Ulice, v nichž domy prošly privatizací, působí jako po bombardování. Po boku rozpadlých domů, rozvalin a skládek stojí domy čerstvě rekonstruované. Podle místních se stav domů rychle mění. Na místě, kde před časem stála luxusní vila, je jen pár polorozpadlých zdí.
Dům, který byl ruinou, je za čas opraven, nově omítnut a svým vzhledem vybízí k nastěhování. I během tří měsíců, kdy vznikala tato reportáž, se řada domů proměnila. Ruiny se ještě více rozpadly, zachovalé domy sešly, zatímco na jiných domech je vidět, že někdo investoval nemalé peníze do oprav a křiklavě barevné omítky.
Otázka po řešení (procesním, ne konečném) nutně obsahuje řadu protichůdných úvah, které na úrovni komunity ve smyslu městského společenství bude třeba projít a zatím se to zkrátka moc nedaří. Má to v sobě samozřejmě rozměr finanční a jasně to bude politické rozhodnutí města (rozsekaného na obvody, které se notoricky na ničem nedomluví), které je s finančním a komunitním aspektem úzce propojeno. To je zřejmě důvod, proč se dělají pouze preventivní aktivity:
Jednou za rok město investuje před horkými dny stovku tisíc za úklid černých skládek kvůli epidemiologické situaci a dělá pasportizaci stavu, obesílá bez odezvy majitele.
Má město bořit za své peníze domy soukromých majitelů? Je to v součtu stamilionová záležitost. Nebo postupně? Jen akutní rizika? Vydrží vedení města prosazení tohoto záměru nebo bude odvoláno? Konkrétnost navrhovaných cest zatím trochu připomíná panoptikální Postřižiny: Musíte se víc snažit, pane správče!
Není účelné používat černobílou optiku, nebo spíše sylabus věčného příběhu o sedmi (tentokrát anonymních) statečných, ubohých vesničanech a zlé bandě calverovců. I hluboké lidské příběhy v Saši textu ilustrují tu složitost: na krásné fotce s vybouranou dírou do komína s ohněm je na hromadě rozsekaná podlaha z vedlejšího domu. Má to samozřejmě jasné vysvětlení, já to osobně chápu, nicméně je to pro komunitu ve městě okolnost důležitá a ovlivňuje motivaci k řešení i míru angažovanosti. Za angažovanost politicky platí nejen Zuzana Kailová, platil za ni i Jan Kubata, který město řídil v minulém období a hledáním řešení se zabýval.
Otázku, jaká má být (typ a míra) ingerence města (obvodu) do technického řešení a otázka jak se postavit k okolnosti participace obyvatel Předlic na jejich devastaci (je to důležité jak jsem zmínil pro ten městský komunitní rozměr a sociální smír) nevytěsní ani téma sociálního bydlení, které zvedli v souvislosti s obyvateli domu z Beneše Lounského aktivisté a Martin Šimáček z vládní Agentury.
Jednou věcí jsou deviantní motivace v současném systému, kde paradoxně dávky v hmotné nouzi - doplatky na bydlení - šroubují ceny bydlení nahoru. Ani to není jednoduše řešitelné. Druhou okolností je konkrétní varianta technického a legislativního řešení sociálního bydlení. jak si kdo sociální bydlení představuje. I u přechodného azylového bydlení (například na půl roku) jde o stálé klienty, kteří jsou obyvateli trvale. Dále většina nejchudší populace pravděpodobně bydlí na volném trhu v roli nájemníků. Jaká je pak úvaha aktivistů: budou se přesouvat do komunálního sociálního bydlení až se vytvoří? Na dohodu na principech sociálního bydlení si zřejmě ještě počkáme, bylo by užitečné, kdyby nositelé sociálních inovací z Krásného Března se na nějakých základních parametrech zkusili domluvit a dát je k diskuzi. Bude to hezké cvičení a dlouhá schůze.
Zatímco budou probíhat tyhle všechny schůze a zvažování ve zmíněných oblastech, obyvatelům domů z Předlic, které mají problémy, zbývá jedna aktivní cesta. Individuální změna bydliště. Vzhledem k migraci bohatších vrstev z města a neatraktivitě okrajových sídlišť je bydlení relativně dostupné. Dostupným nástrojem podpory je 5dní v týdnu individuální sociální práce, i ta může být dobrým pomocníkem. Právě proto, že rozumíme mnoha důležitým okolnostem ve světě širších rodin a máme respekt k tradicím, víme, že by způsob práce, kdybychom dělali něco za rodiny byl ponižující, i když by to třeba bylo jednodušší. Snažíme se o to, aby podpora nebyla ochromující a vedla k získání nových dovedností. Udělat odhad a dobrou domluvu na tom, co kdo udělá pro vyřešení věci je na terénním pracovníkovi, který je v tom trénován. Kontraktování, tedy úvod spolupráce, kdy se hledá společná domluva na tom co kdo udělá je hodně důležitá fáze a někdy se z různých důvodů nedomluvíme. Pracujeme tak, že míra participace na řešení v ze strany rodin je velmi vysoká. Podpora a posilování důvěry ve vlastní schopnosti si zorganizovat své věci, i přes často nepřátelské prostředí, je užitečné. I když je to "jenom" individuální.
Jan.cerny@clovekvtisni.cz
Pokud jsou fakta, uvedená v článku Saši Uhlové, postačující k pravdivému popisu jedné situace v celém procesu – a nemyslím si, že nejsou – pak se mi jeví popsaná situace, tj. tato militantní protisystémová akce jako účelná. Když pro nic jiného, tak proto, že poskytla možnost zachytit a popsat různé stránky jednoho typu degradace demokratického společenského systému z různých pohledů a stanovisek. To umožňuje zúčastněným aktérům i nezúčastněným jednotlivcům a skupinám do značné míry objektivně posuzovat příčiny, jejich vzájemné souvislosti a důsledky onoho typu degradačního společenského procesu. V poněkud podrobnější formě než jakou dává konstatování, že takhle to dopadá, když je soukromé vlastnictví prohlášeno za posvátné a nedotknutelné.
Konexe a Bydlení pro všechny nejsou totéž. Jsou to dvě nezávislé, byť vzájemně kooperující, občanské organizace. Mrzí mě, že jsem to lépe nevysvětlila už v samotném textu.
Za prvé: Klasická sociální práce není v rozporu s komunitní prací. Mohou, a dokonce by měly, existovat vedle sebe. A to až do doby, kdy se komunitní práci zadaří do té míry, že bude možné rozpustit všechny týmy sociálních pracovníků, neboť jejich služby už nikdo nebude potřebovat.
(Fantastickou teorii o tom, že se zastánci klasické sociální práce obávají o to, že emancipací bývalých klientů příjdou o práci tu rozvíjet nebudu, připadá mi podobně nosná, jakože si romisté Romy vymysleli, aby měli co studovat.)
Za druhé: Je-li tu lokalita, ve které domy nepatří nikomu, nebo se k nim jejich vlastníci nehlásí, měl by stát nejprve nabídnout, že domy odkoupí. Pokud by se to nepodařilo (majitel nezvěstný, banka dělá mrtvého brouka...), pak by je měl vyvlastnit. Pokud jsme jako společnost dopustili, aby to došlo do takového stavu, měli bychom jako společnost prostřednictvím státu dokázat s tím něco udělat. A dokud nebudou jasní vlastníci ochotní se o svůj majetek starat, je každá diskuze o budoucnosti Předlic, nebo jiného podobného místa, zbytečná.
Jen k lince: privatizace - podnájmy - ponechání chátrání - obchodní machinace - neobyvatelnost. A dále dvě z možných variant:
a) Vyvlastnění - demolice - výstavba (město/stát) pro sociální bydlení - privatizace ... Kruh se uzavírá, pokud ...
b) Získání do vlastnictví menšího společenství... pokud...
jedna těžší než druhá