Případ lidí z ubytovny v ústeckém Krásném Březně velmi zvýrazňují jinak známou věc, že přezíravý přístup k Romům má často základ v sociálním postavení všech zúčastněných či v pocitu nadřazenosti, kterým trpí ti lépe situovaní. V této kauze byli lidé, kteří patří mezi nejchudší u nás, smýkáni romským majitelem domu v Předlicích, městem ovládaným ČSSD, romským provozovatelem ubytovny i firmou vlastnící dům, v němž se ubytovna nachází. A bohužel tak trochu i některými nevládkami.

To, že se museli z domu v Předlicích vystěhovat, si Romové sami nezavinili. Chvílemi to však vypadalo, že jsou vinni již tím, že se snaží zachovat si důstojnost a chovat se jako svobodní lidé.

Majitel domu v Předlicích

Majitel dům před lety koupil od města za výhodnou cenu s tím, že ho opraví. Nájemníci se do domu nastěhovali v dobré víře, že majitel dá dům do pořádku, ten se k tom však neodhodlal. Poté, kdy statik označil dům za neobyvatelný, se museli vystěhovat. Majitel, který byl podle zákona povinen sehnat jim náhradní bydlení, jim oznámil, že žádné pro ně nic nemá (udělali ovšem tu chybu, že čekali na to, co jim nabídne majitel, mohli si byty již v té době hledat sami).

V Ústí nad Labem přijatelné byty k pronajmutí jsou, jak se posléze ukázalo, takže majitel jim náhradní bydlení sehnat mohl, kdyby mu o nájemníky skutečně šlo. O tom, že nejde o právě chudého člověka, svědčí jeho vila nedaleko Ústí nad Labem.

Obchodník s chudobou

Provozovatel ubytovny je klasickým obchodníkem s chudobou, kterých je po celé republice poměrně dost - a jsou mezi nimi i bohatší Romové, což je i tento případ. Taktika těchto lidí je jednoduchá: nasadí za ubytovnu lichvářské ceny - část z toho zaplatí stát v podobě doplatků na bydlení, část zaplatí chudí z výplaty nebo z dávek na živobytí.

„Jsme dva dospělí a čtyři děti a platíme měsíčně za 1+1 nájem 11 500 korun. Z toho okolo 7 tisíc uhradí příspěvek na bydlení. A já z těch pár korun, které měsíčně mám, musím zaplatit 4 300 korun. V Předlicích jsme přitom dávali za větší byt a elektřinu dohromady 6 800 korun, z toho okolo dvou tisíc ze svého, zbytek se uhradil příspěvkem na bydlení,“ řekla Iveta Jaslová serveru Romea.cz v prosinci loňského roku.

Selhání ústecké radnice

Přezíravě se k chudým lidem chovalo i město, což plyne z několika vyjádření Zuzany Kailové (ČSSD), náměstkyně ústeckého primátora. „Jsem ráda, že rodiny vyslyšely můj apel, aby konečně začaly jednat a bydlení si našly. Měly na to tři měsíce. Ale nerozumím tomu, proč situaci nechaly tak vyhrotit. Možná jen proto, aby se někteří lidé zviditelnili," řekla Kailová v závěru kauzy. Tvrdila sice, že město dostálo své zákonné povinnosti a hledalo pro lidi vystěhované z předlického domu náhradní ubytování, lidé z ubytovny ovšem tvrdí, že od města nedostali jedinou nabídku, která by se svou úrovní vyrovnala bydlení v ulici Beneše Lounského v Předlicích.

O tom, že ústecká radnice v přístupu ke svým občanům zklamala, svědčí i výzva Agentury pro sociální začleňování radnici, aby v této věci konečně začala konat něco smysluplného.

Agentura, která z celého případu vyšla se ctí, protože se pro lidi snažila udělat vše, co bylo v jejích silách a kompetencích, mimo jiné upozornila i na to, že radnice nechce situaci těchto lidí řešit, ale zbavit se jich, protože jim k bydlení nabízí ubytovny mimo město (Most, Osek, Duchcov, Dubí, Obrnice, Děčín, Lovosice, Louny, Žatec).

„Tento postup považujeme za nepřijatelný. Řešení situace je nezbytné hledat v rámci města Ústí nad Labem, a nikoliv na úkor okolních obcí. Vynucená migrace z bytových důvodů obvykle vede k dalšímu zhoršení situace rodin, především dětí,“ napsal ředitel Agentury Martin Šimáček.

Majitel domu, v němž je ubytovna

Lidí se chtěla zbavit i firma CPI Byty, vlastnící dům, v němž provozoval ubytovnu romský obchodník z chudobou. Vzápětí poté, kdy provozovatel nastěhoval do ubytovny Romy z Předlic, náhle zjistila, že dům potřebuje generální opravu. Před tím nechala bydlet lidi ve svém „domě na spadnutí“ bez obav. Inu - i ona na neštěstí druhých vydělávala dost.

Nevládky a klienti

V kauze se po celou dobu angažovaly i tři neziskové organizace, respektive jejich ústecké pobočky: sdružení Konexe, Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva a Člověk v tísni (další iniciativa, Bydlení pro všechny, se připojila až v závěru kauzy). Všech tří organizací je proč si vážit, protože za sebou mají výbornou práci při pomoci potřebným lidem, každá v rámci svých možností. Člověk v tísni navíc pomáhá i v zahraničí. Přesto je nutno na adresu každé z nich vyslovit pár drobných výtek.

Sdružení Konexe, především prostřednictvím svého nejviditelnějšího aktivisty Míry Brože, dodávalo po celou dobu lidem na ubytovně odvahu a pocit sounáležitosti. Bylo obdivuhodné sledovat ty nejchudší lidi, jimiž se jindy „všichni snaží orat“, kterak i díky Brožovi zvedají hlavu, získávají sebevědomí a hlavně vědomí, že druzí nemají právo si s nimi dělat, co se jim zlíbí, jen proto, že se (zdánlivě) nemohou bránit. Brož ovšem nemusel podporovat natolik vehementně celý rod (několik rodin) v požadavku, aby zůstaly bydlet pohromadě. Nakonec to stejně dopadlo tak, že část rodu žije ve čtvrti Mojžíř a část v Klíši.

Z prohlášení i dalšího informování ústecké Poradny pro občanství/občanská a lidská práva a Člověka v tísni bylo možno vyčíst zklamání z toho, jak lidé z ubytovny přijímají jejich pomoc. Obě organizace rodinám vyčetly, že nepřijaly byty, které jim nabízely. Některé z těch bytů ovšem byly hygienicky závadné, což jednak tvrdili klienti sami, jednak i Poradna, podle jejíhož sdělení jsou klienti moc vybíraví, když nechtějí přijmout byt, v němž jsou švábi (štěnice), přestože na ubytovně to je stejné. Jenže ti lidé chtěli oprávněně bydlení na úrovni toho předlického, nikoli na úrovni ubytovny, kam se museli vystěhovat, přestože tam nechtěli.

Další z nabízených bytů byly podle klientů nad jejich finanční možnosti, ale také v té době nechtěli přistoupit na to, že celý rod nebude žít pohromadě. Kdyby na tom tolik netrvali, je docela dobře možné, že by využili některou z nabídek Člověka v tísni a Poradny pro občanství/občanská a lidská práva.

Uražené děti

Z chování ústeckých poboček těchto organizací lze ovšem vyčíst jejich pocit, že chudí lidé jsou povinni přijmout cokoli jim nabídnou. Člověk v tísni například rozvázal se svými klienty dohodu o spolupráci (s některými písemně, s jinými údajně ústně), a to v momentě, kdy se měli z ubytovny vystěhovat bez náhrady, tedy na ulici. Zachoval se tak v tomto konkrétním bodu jako uražené dítě, nikoli jako nevládní nezisková organizace. Ta by měla vždy stát důsledně na straně klientů - a to i v tom případě, kdy ti se nechovají podle představ sociálních pracovníků nevládky. Člověk v tísni ovšem nestál na straně klientů již před onou výpovědí, během kauzy vydával prohlášení v podstatě identická s postojem města.

Poradna, možná kvůli svému špatnému svědomí, vydala zavádějící prohlášení, datované 1.2. (a zaslané serveru Romea.cz až v neděli 3.2. ve 20.15 hodin) - v textu přitom uvádí, že v sobotu 2. 2. společně s iniciativou Bydlení pro všechny založila krizový štáb, a navázala na ně tímto tvrzením: „Pracovníci PPO vyjednali s majitelem domu v Krásném Březně možnost přidělení nájemních smluv všem dosavadním obyvatelům ubytovny v ul. Čelakovského. Nyní probíhá jednání o administrativních záležitostech, technických parametrech bytů a právních náležitostech nájemních smluv.“

V době, kdy rozesílala své prohlášení, však již iniciativa Bydlení pro všechny měla vyjednané byty pro lidi z ubytovny jinde. A v rámci onoho krizového štábu PPO poskytovala (podle iniciativy Bydlení pro všechny) právní pomoc, nevyjednávala s majiteli domů.

Zástupci obou organizací i náměstkyně Kailová útočili ze stejných pozic na Míru Brože ze sdružení Konexe s tím, že se chce jen zviditelnit a že zveřejněním této kauzy zmenšil šance lidí z ubytovny sehnat dobré bydlení. Šlo jednak o nedorozumění - Brož jen užívá jiné metody k prosazení práv lidí, která je ovšem stejně legitimní jako metody obvyklé. Co se týče druhé výtky, nakonec s ukázalo, že medializace a zviditelnění případu řešení přineslo. A navíc se o případ díky tomu začala zajímat média, takže se veřejnost mohla seznámit se situací chudých lidí.

Bydlení pro všechny

Na závěr se do případu zapojila iniciativa Bydlení pro všechny, které pomáhali další lidé z iniciativy Ne rasismu, Míra Brož z Konexe i Poradna pro občanství/občanská a lidská práva. Lidé z Bydlení pro všechny přijeli do Ústí a během čtyř dnů se jim povedlo to, co lidé z ubytoven, město ani nevládky nedokázaly během několika měsíců. Napomohla jim k tomu ovšem momentální situace: lidé z ubytoven byli v tu chvíli již natvrdo postaveni před rozhodnutí, zda bydlet, nebo skončit na ulici. Našli společně s Romy byty v běžném domu za běžné nájemné. Za 1+1 budou noví nájemníci i se zálohou na elektřinu platit 6 800, v garsonce 6 300.

Ani toto bydlení není bůhvíjaké, i když lépe asi tito chudí lidé v našem prostředí dopadnout nemohli. V ústecké čtvrti Klíš obsadily rodiny pět bytů. V 1+1 bydlí rodina se sedmi dětmi, v dalším bytě se čtyřmi dětmi a ve třetím 1+1 rodina se dvěma dětmi, které se v dubnu narodí třetí. V jedné garsonce teď žije děda s vnukem, ve druhé jeden muž sám. Na rozdíl od ubytovny však mají (v rámci rodiny) své soukromí, vlastní kuchyň, koupelnu a záchod, dům je čistý, bez hmyzu a letité špíny. A, což je to nejpodstatnější, je mimo ústecké sociálně vyloučené lokality.

Další dvě rodiny získaly bydlení ve čtvrti Mojžíř, jedna ve 2+1 (dva dospělí a dvě děti), druhá ve 3+1 (dva dospělí a čtyři děti). Výše nájmu ještě není známa, ale bude nejspíše přijatelná, jeden byt uvolnila příbuzná, druhý pronajímá člověk Romům více než nakloněný.

Emoce střídá emoci

Člověk v tísni (i ten ústecký) a Poradna (i ta ústecká) vykonávají dobrou každodenní sociální a další práci, ústecké sdružení Konexe zase dobrou práci podpůrnou. Kdyby se tyto organizace dokázaly spojit namísto vzájemného pokřikování, přineslo by to současným i budoucím klientům mnoho dobrého. Jejich zástupci se však bohužel zatím chovají jak malé děti, emoce jsou zbytečně vzedmuté, rozum skomírá.

Člověk v tísni se s Konexí přetahuje, kdo za co může, argumenty a „důkazy“ létají vzduchem. Kupříkladu: Zatímco ČvT (a majitel domu v článku na iDnes.cz) tvrdí, že nájemníci v Klíši podepsali zároveň s nájemní smlouvou i výpověď, Konexe říká, že výpověď nepodepsali. Zatímco první tvrdí, že elektřinu budou nájemníci platit 500 korun měsíčně na hlavu, protistrana říká, že platit budou 500 korun za byt. Ale i kdyby měli nájemníci podepsanou zároveň i výpověď, šlo by o protiprávní akt, proti němuž se lze bránit soudní cestou. Není také důvod k tomu, aby je majitel vyhazoval, pokud budou platit vše, co mají, a chovat se standardně. Proto se toho tolik neobávají.

Co je pozitivní a nadějné

Nadšení mladých lidí z Bydlení pro všechny, kteří společně s nájemníky přespávali v ubytovně, kde byla vypnutá elektřina, voda i teplo, je skutečně obdivuhodné. Jejich závěrečné prohlášení sice vyznívá trochu pateticky, ale dává naději do budoucna, že se v České republice konečně začíná formovat skupina lidí, která chce razantně vystupovat jednak za práva nejchudších lidí (nejen na bydlení), ale i proti rozmáhajícímu se anticiganismu. Jejich mottem se stala modifikace hesla Antify: Černí bílí, spojili síly.

Největší obdiv za odvahu a výdrž sklidili po právu chudí Romové sami. Šli si za svým cílem, hledali si sami vhodné ubytování, přestože věděli, že nemají velkou šanci na dobrý výsledek. Nakonec si sami bydlení našli, v Předlicích, problémem ovšem bylo příliš vysoké nájemné, na něž neměli. Hledali dál a našli si další byty. Na ty by měli, ale museli by je kompletně zařídit, včetně lina, vyštukování stěn, vymalování, kamen, kuchyňské linky apod. A na to jim pochopitelně chyběly peníze.

Teď budou „bydlet jako lidi“ především díky tomu, jakým způsobem dokázali čelit osudu.

Článek zároveň uveřejňuje i server Romea.cz.