S Čeňkem Růžičkou, předsedou Výboru pro odškodnění romských obětí holocaustu, jsme hovořili jak na toto citlivé téma, tak i o dnešním vztahu většinové části společnosti k romské menšině. A také o romské hrdosti a o tom, co si pod ní představit. Rozhovor jsme totiž vedli na akci Roma pride, jejíž částí byl pochod romské hrdosti ulicemi Prahy a diskuse v kostele sv. Salvátora, patřícímu Českobratrské církvi evangelické.

„Jsem hrozně rád, že na Roma pride je hodně děcek, ale trošku mě mrzí, že je tu málo dospělých Romů. To ta jejich apatie. Jsou už tak otupělí z toho všeho, co se kolem nich děje, že už prostě ničemu nevěří. A to je velký problém. My je ovšem chceme prostřednictvím různých akcí z letargie vyburcovat,“ řekl Čeněk Růžička časopisu Romano voďi.

Růžičkovi rodiče, kteří se dali dohromady až po válce, byli každý v několika koncentračních táborech. Téměř všichni členové jejich rodů — celkem asi pětadvacet lidí — tam také zahynuli. „Byl mezi nimi i maminčin první syn, můj nevlastní bratr. Máma zůstala úplně sama, zachránila se jako jediná, což pro ni bylo velké trauma, které nesla až do své smrti jako velký kříž. Naříkala, že nikoho nemá, že nemá žádné zastání, což se mě jako nejstaršího syna dotýkalo,“ vzpomíná Čeněk Růžička.

Jeho maminka se vrátila z koncentráku s tuberou. Jejího prvního manžela zatkli, protože spolupracoval s jednou z odbojových skupin. „Nacisti ho odvezli a jako by se po něm slehla zem. Až po válce se zjistilo, že ho odvezli do koncentračního tábora Osvětim, pak do Buchenwaldu a potom do dalšího lágru, kde zahynul.“ Z otcovy strany byl v koncentrácích také celý velký rod, z něhož se zachránili pouze čtyři muži, mezi nimi Růžičkův otec a strýc.

Jak se ti líbí název akce, Roma pride?

Podle mě se neměla označovat jako pochod romské hrdosti. Trefnější by bylo: pochod za romskou hrdost, za obnovení romské hrdosti.

Máš pocit, že Romové dnes nejsou na své romství hrdí?

Ne tak, jak by měli být. Romská hrdost - to něco obnáší. To není jen o zpívání a tančení, jde o daleko víc. A obávám se, že ne každý to ví.

Mohl bys nějak blíže pojmenovat, co pro tebe romská hrdost představuje? Jde o vztah k romipenu a tradicím vůbec, nebo je tam něco navíc?

Řeknu to takhle: část Romů si hrdost uchovala, takovou tu tradiční, v rodinných vztazích, v tom, jak si Romové navzájem vyjadřují úctu - v úctě ke stáří, v jejím vyjadřování vůči sobě navzájem, v úctě k zemřelým a to i všeobecně, k ženám, v hrdosti na chování dětí … Nebo třeba i v tom, že požádá-li chudý Rom o pomoc, nenechá ho druhý ve štychu… je toho moc, o čem bych mohl hovořit.