Také v našem pokojném městečku došlo k obdobné mystifikaci. Někdy na jaře mi volal tatínek asi sedmnáctiletého kluka, jenž se právě vrátil domů uválený od bláta, zbitý a s roztrhanou mikinou. Prý v parku cikáni bili naše holky a oni je srdnatě museli bránit, což se jim — prý — podařilo a cikány zahnali. Ať jako starosta už konečně udělám přítrž řádění té hnědé svoloči, žádal tatínek. Běžel jsem do parku, na lavičce seděla jen jedna starší paní. Zeptal jsem se jí, jestli nebyla svědkem nějaké rvačky. Byla: Když přicházela, viděla kluky, jak se rvou jako psi, válejí se v blátě, opodál pištělo několik holek. Cikán mezi nimi nebyl žádný. Teprve když na ně zakřičela, že zavolá policii, rozprchli se.

Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, pokládal to za klukovinu, ale „břeclavský případ“ to nyní staví do jiného světla. Noviny řešily, zda se břeclavská chlapcova maminka dostatečně omluvila, zda projevila náležitou lítost, a jestli jí to Romové vůbec mohou prominout. Stejně tak ten chlapec je řešen jako lhář kromobyčejně krutý. Což ovšem část naší společnosti ještě více popuzuje proti Romům: „Co je to za cikána, který přeci má páchat násilí, a on ho — sviňa jedna - nakonec ani nepáchá. A zas to nakonec vodsereme my, a cikáni, ti chudinkové, budou dělat bordel ještě větší.“