„Za všechno mohu já“ — tak by se daly shrnout dvě mediálně sledované a medializované kauzy posledních týdnů a dnů. V prvním případě jde o výrok zničené matky, která se právě dozvěděla, že její syn si přepadení ze strachu vymyslel a vážná zranění si při pádu způsobil sám.

„Když jsem se dozvěděla, jak si syn zranění způsobil, nevěděla jsem, jestli mít radost z toho, že to vůbec přežil, nebo jestli být naštvaná, že obelhal nejen mě, ale celou zemi. Chtěla bych se omluvit romské komunitě, Břeclavanům a všem, kterých se lež dotkla," dodala chlapcova matka, Oksana Zhyvachivska. Ponechme teď stranou nepříliš šťastnou formulaci „romské komunitě, Břeclavanům“ — jako by mezi Břeclavany právě romská komunita nepatřila. Za povšimnutí stojí něco jiného. Jediným, kdo se v celé kauze omlouvá, je matka zraněného hocha. Tím tedy celá mediální štvanice na Romy končí? Neměl by se omlouvat ještě někdo další? „Romové brutálně zbili chlapce“, hlásal Blesk. „Romové brutálně zbili kluka“, připojily se eurozprávycz. Podobně informovaly novinky.cz, idnes.cz, televize Nova či ČT1. I když pachatel byl od začátků neznámý, média namířila prst jednoznačně na Romy. Na základě údajů, jež byly k dispozici, by člověk čekal titulky na způsob: „Neznámí pachatelé měli zbít patnáctiletého chlapce. Je vážně zraněn.“ Média však zašla dál. Našla viníky a hrála na emoce lidí. V přímé návaznosti na mediální lynč se v Břeclavi rozpoutaly protiromské nenávistné demonstrace. Jistě, ve hře bylo více faktorů a domnělý romský útok nebyl jediným faktorem protiromských nálad, byl ale faktorem významným a spouštěcím. Mnozí diváci médiím věřili a nepochybovali.

Mají vůbec média právo pachatele škatulkovat podle národnosti? Říkat, že Romové dělají tohle — a Romové dělají tamto? Měli bychom si uvědomit, že národnost je čistě sebedeklaratorní ukazatel a je na každém, k jaké národnosti se ve sčítání lidu domů a bytů hlásí. Pokud se někdo přihlásí k národnosti české či slovenské, je nemyslitelné, aby někdo na základě jeho snědé pleti stanovil, že jeho národnost bude romská. Nebo si zaškrtl romskou národnost proto, že se dotyčný jmenuje křestním jménem třeba Demeter. Kdokoli si může pro své dítě zvolit jakékoli jméno, aniž tím určuje jeho národnost. Národnost je zkrátka v souvislosti s lidským konáním nesledovatelná — a média by to měla vzít na zřetel.

Je zcela pochopitelné, že se břeclavští Romové cítí být celou kauzou poškozeni. Jejich postoj shrnul předseda Celostátní asociace Romů České republiky Vladimír Galbavý. „Jsem zaražený a nestačím se divit. Dokud nebyl případ vyšetřen, neměl se k tomu nikdo vyjadřovat. Petrova matka by se měla omluvit," řekl ještě předtím, než tak Zhyvachivská učinila. Pokud budou Romové podávat v souvislosti s podněcováním rasové nenávisti trestní oznámení, měli by zvážit, na koho. Opravdu jsou na vině patnáctiletý kluk a jeho matka? Na počátku byla lež. To je nesporné. Ale média se mají chovat profesionálně. Musí s dezinformacemi počítat a v honbě za senzací se řídit dvěma principy - odmítnutím kolektivní viny a respektováním presumpce neviny. V obou případech zde došlo k mediálnímu selhání.

Druhý případ z poslední doby, kdy média nezvládla svou roli, je kauza Davida Ratha. Média zde dotyčného odsoudila dříve, než tak na základě důkazního materiálu mohl učinit nezávislý soud. Pro Davida Ratha tak může platit věta Oksany Zhyvachivské.: „Za všechno mohu já“.

S univerzálními viníky je však jedna potíž. Racionální člověk zkrátka odmítne uvěřit, že jeden jediný člověk je ďáblem mezi jinak spořádanými anděly. Možná i proto byl na Islandu bývalý premiér, Geir Haarde, soudem zproštěn zodpovědnosti za finanční kolaps země. Jedna ruka netleská, jedna vlaštovka jaro nedělá a jeden politik ke korupci nestačí.

Je zcela nepřijatelné, aby o vině rozhodovala média. Stane se pak, že veřejnost je o vině ještě ne ani obžalovaného přesvědčena mnohem dříve, než soudní proces mohl vůbec začít. Na základě čeho? Na základě informací, jež se neustále mění a „zpřesňují“. Na základě přepisu nahrávek, jež jsou údajně v tak špatném stavu, že je lepší je nepouštět a rochnění obžalovaných je lepší si představovat ve své fantazii. Na základě antipatie k člověku, jenž se choval arogantně a který nebyl oblíbeným?

Již jsme si až příliš snadno uvykli, že slýcháme v médiích zveřejněné odposlechy, jimiž by se měla zabývat policie a jež, pokud mají sloužit jako důkaz před soudem, na veřejnost nesmí. Zvykli jsme si, že média mohou téměř vše. Tomu se věnují, tomu ne, na toho nic nezbude — a jen málokdo se ptá, podle jakého klíče se tak děje?

Proč ze všech útoků, které se v ten udály, se média zaměřila právě na Břeclav? K jiným brutálním napadením nedochází? Věnovala by média případu stejnou pozornost, kdyby se omezila na spojení „pachatel neznámý“?

Co se týče údajné korupce Davida Ratha, člověku to zkrátka nedá, aby se neptal — a kdo bude dále? To bylo řečí, že každý týden padne jeden hejtman. Tak, jako se Břeclaví šířil rasismus protiromský, na politické scéně zavládl rasismus politický. „Sociální demokrat, kudy chodil, tudy krad“, zaznívá oblíbená odrhovačka koncertující veškerou vinu do řad sociální demokracie. Opět se zde čmárá vzorec kolektivní viny. A co ostatní politické strany? Ty jsou křišťálově čisté? A pokud opravdu jsou všechny kraje prolezlé korupcí, jak se k tomu postaví ODS, jež se podílí na vládách v krajích Jihočeském, Ústeckém, Jihomoravském, Zlínském a Olomouckém?

Nebo snad v celé kauze o šetření korupce nejde a jediným cílem bylo odstavit a politicky odstřelit věčně se v korupcí zavánějících kauzách šťourajícího Davida Ratha? To by byla špatná zpráva pro občana a děsivá zpráva pro demokracii. Právo nemůže být selektivním, neboť potom již nejde o právo.

Lze na obou mediálních kauzách najít něco pozitivního? Snad jen okolnost, že by lidé konečně mohli začít k médiím přistupovat více kriticky a nepřijímat jako Slovo boží vše, co k nim takto pronikne. V takovém případě by obě štvanice kromě nespravedlnosti a zášti zasely i něco dobrého. To však poznáme až při dalším mediálním honu na čarodějnice. Věřme, že k němu nedojde.