A máme tu nový mediální hit. Chlapec z Břeclavi, jehož etnicita zatím nenabrala na důležitosti, si podle policie způsobil zranění pádem. Nenapadli ho tedy tři etničtí Romové, ba dokonce ani jeden etnický Rom ve společnosti dvou etnických Čechů. Uvidíme, zda je tato verze konečná a policie případ zranění chlapce skutečně odloží.

Už teď jsou ale velmi zajímavé reakce všech těch, kteří se ve virtuálním mediálním světě snaží bojovat proti rasismu. Média podle nich informují špatně, protože si novináři dostatečně neověřili, zda se informace zakládá na pravdě. Z této kritiky ale implicitně vyplývá, že kdyby se nakonec potvrdila původní verze, bylo by vlastně vše v pořádku. Jenže ono by nebylo. Pokusím se vysvětlit proč, ale nejprve k dalším nápadům, jak vylepšit mediální obraz etnických Romů.

Jako první mě zaujal ten, že by se o etnicitě pachatelů informovalo pokaždé, aby bylo jasné, že kriminalitu páchají i etničtí Češi. To se sice může zdát jako spravedlivé, ale není příliš jasné, jak by se to dělalo a kdo by vlastně etnicitu určoval. Byla by ustavena nějaká nezávislá komise? Psalo by se třeba poloviční etnický Rom? Nebo by ten samý pachatel byl označen za polovičního etnického Čecha? Jak by se asi vyjímal takovýto titulek: „Ze tří čtvrtin etnický Čech, který je zároveň z jedné osminy etnickým Romem a z jedné osminy etnickým Němcem, znásilnil dívku“? Dovádím do extrému, jistě. Ale v které generaci by se to pídění po etnicitě (či snad rasové čistotě) zastavilo? Nebo by se to určovalo podle vzhledu, sociálního statusu, jména, místa bydliště?

Mnohem lepší nápad je, že by se o etnicitě neinformovalo vůbec, pokud to není v dané věci relevantní. To však zadrhává na smutné skutečnosti, že zásadní problém nespočívá ve zveřejňování etnicity pachatelů trestných činů, ale v tom, že se trestným činům i přestupkům dostává mediální pozornosti právě proto, že se v nich objeví ona bájná etnicita.

Zpráv, které noviny zveřejní, protože „Romové“, je bohužel mnoho. Kupříkladu je jen obtížně představitelné, že bychom v novinách četli o konfliktu a strkanici v obchodě, při kterých se rozbily nějaké láhve, kdyby všichni zúčastnění byli etnickými Čechy.

A jak by asi zpravodajství vypadalo, kdyby se s důkladností, se kterou jsou medializovány i hospodské rvačky, pokud se jich zúčastní etničtí Romové, informovalo o všech takových událostech? O každém konfliktu, kterých se každý den stane tolik? Asi podobně, jako kdyby se v novinách psalo o každé autohavárii, tak jako se píše o každém leteckém neštěstí. Nakonec by člověk získal (oprávněně) pocit, že létat letadlem je, na rozdíl od jízdy autem, dost bezpečný způsob přepravy.

Kdyby údajní pachatelé v Břeclavi byli etničtí Češi, dočetli bychom se o případu možná na stránkách černých kronik. Rozhodně by však nemohl vzbudit takový mediální zájem, jakého jsme byli svědky.

Můžeme vést spory a dlouhé disputace o tom, co je ve veřejném zájmu a tudíž bychom se o tom měli dočítat v novinách, které by měly přinášet podstatné informace. Zdá se ale, že se v mnohých médiích těmito otázkami nezabývají vůbec. Slovy jedné novinářky z iDnesu: „lidé to ale chtějí číst, sami nám volají a říkají, kde se stal jaký konflikt s Romy.“ Kdyby jim však někdo zavolal, že se porvali kluci na ulici a nedodal by, že to napadli etničtí Romové etnické Čechy, těžko by tam redakce reportéra vyslala.

Volat po tom, aby se neinformovalo o etnicitě údajných pachatelů, je vlastně naivní, pro začátek by stačilo, kdyby se události nestávaly zpravodajsky zajímavými právě kvůli etnicitě pachatelů.

A proč píšu etnický Rom, etnický Čech a etnický Němec? Protože my všichni, občané České republiky, jsme v občanském smyslu Čechy. A kdyby se nám podařilo společně vycházet, mohli bychom na to být i hrdí. Bylo by hezké, kdyby někdo přišel na to, jak to zařídit. Zatím zde takový génius není, ale kdyby tu byl, určitě by začal tím, že by nám řekl: „Tudy ne, přátelé, tudy cesta nevede...“