Stranou pozornosti většiny médií a veřejnosti probíhá soud s dalšími žháři, kteří v Býchorech na Kolínsku loni v červenci vhodili do bytu romské rodiny zapálenou pochodeň. Romská témata jsou sice v centru pozornosti novinářů, ale vesměs tehdy, když mohou o Romech napsat něco negativního. Že probíhá soud s „bílými“ žháři není, až na výjimky, pro dnešní média dostatečně atraktivní.

Kdyby ovšem vhodil Rom zapálenou pochodeň do bytu bílé rodiny, byl by z toho mediální seriál na celé týdny, který by vrcholil protiromskými demonstracemi a skončil exemplárním rozsudkem. Česká policie a justice naprosto evidentně neměří všem stejným metrem, Romové jsou na tom často hůře. A média kráčejí v jejich stopách.

Jak stojí v žalobě, čtyři mladíci ve věku od 22 do 26 let, Vojtěch Vyhnánek, Jan Říha, Jiří Drahovzal a Michal Řehák, se loňského 11. července v noci dohodli, že „půjdou vystrašit Cikány“. A to kvůli tomu, že obyvatelé domu „pro svůj etnický původ poškodili obec a měli by odejít“. Po cestě se bavili zpěvem rasistických písní skupiny Orlík (první kapela Daniela Landy) a pokřiky „táhněte do pr…“ či „Čechy Čechům“. Vyhnánek pak vhodil do okna hořící pochodeň. Oheň naštěstí rychle uhasila návštěva, která koukala v pokoji na televizi.

Vyhnánek před soudem odmítl, že by měl úmysl rodině bydlící přes ulici ublížit. V jednací síni tvrdil, že mu Romové nevadí - byť dříve policistům řekl, že je nesnáší. Připustil ale, že o „postrašení Cikánů“ se onen červencový večer skutečně mluvilo. „Také jsem něco zakřičel,“ přiznal, že se zapojil do hulákání - popřel ale, že by se zapojil do hlasitého zpěvu písní skupiny Orlík. „Já si jen tak pobrukoval Táhněte do pr...,“ prohlásil s dodatkem, že byl opilý natolik, že si ani neuvědomoval, co zpívá. Ani ve vhození pochodně do otevřeného okna nevidí zlý úmysl. „Jen jsem ji ledabyle odhodil, když v dešti přestávala hořet," vysvětloval.

Pro pořádek dodávám, že napadená romská rodina Býchory žádným způsobem nepoškodila, myšlenka vznikla v hlavách útočníků - sousedů z Býchor. Rodina také nebyla vůči obci zadlužena, protože byt patřil jí, byla jejím vlastníkem. Otec rodiny pracoval a pracuje jako řidič, matka po skončení mateřské dovolené také nastoupila do zaměstnání.

Pochodeň podle odborného posudku nemohla zapálit podlahu v pokoji. Pokud by ale dopadla do jiných částí místnosti nebo kdyby zasáhla záclony (nikoli jen závěs), oheň by způsobila.

Podle šéfa středočeských vyšetřovatelů hasičů Libora Pospíšila, který odborný posudek zpracoval, vhozená pochodeň intenzivně hořela, a kdyby se v pokoji dokutálela jinam, tak mohla požár založit. Pospíšil také podotkl, že i když při incidentu pršelo, déšť nemohl louči uhasit. „Déšť v tomto případě neměl zásadní vliv. Louče hoří asi při 500 stupních a kapky se odpaří,“ řekl Pospíšil. Posudek však bude muset být o tento pokus doplněn, obžalovaní třeba namítali, že jim pochodně při cestě kvůli dešti zhasínaly.

Jako další vypovídal Petr Tomášek, znalec z oboru soudního lékařství, který se zabýval možnými účinky ohně na obyvatele bytu. Těm podle něj v případě zapálení bytu hrozilo udušení, otrava toxickými zplodinami a popáleniny. Riziko zranění pak bylo vyšší, protože část obyvatel spala a proto by nemuseli zareagovat na oheň včas. Popáleniny hrozily i v případě, že by hozená pochodeň zasáhla přímo někoho z napadených. „Louče by při kontaktu s lidským tělem způsobila popáleniny prvního až čtvrtého stupně,“ řekl soudu Tomášek. V domě bylo při útoku pět dospělých a čtyři děti.

Kromě toho před soudem vystoupilo několik svědků z Býchor. Podle některých starousedlíků byly s obyvateli domu občas problémy, protože někdy byli hluční při grilování na zahradě. „Když se tam sešlo víc lidí, tak byli hlučnější, ale já to beru,“ řekl třeba u soudu starosta Richard Severa. Sousedé přitom podle průběžných informací předtím, než začalo soudní jednání, o rodině říkali, že s ní nikdy nebyl žádný problém.

Před soud se dostavil i představitel fotbalového klubu Sokol Býchory, aby dal za Vojtěcha Vyhnánka společenskou záruku. Na této záruce trval i poté, kdy mu zmocněnkyně postižené rodiny Klára Kalibová ze sdružení In IUSTITIA ukázala fotokopie toho, co obžalovaní probírali na Facebooku. Vyhnánek na svém profilu mimo jiné napsal: 

„Recept na cigošský guláš: Středně velkého Roma udeříme tyčí do hlavy, pár ran pěstí, nakopeme ledviny, podusíme za stálého hailování a podáváme vidlemi.“ 

Jeho spolupachatel Jiří Drahovzal přidal tento komentář: „Jste to, co jíte, takže bych to nežral... zlatej vjetnamec :-).“ 

Drahovzal se vyznamenal i na jiných místech, kde mimo jiné na adresu Romů napsal:

„Zničit je nenávist obrovská asi jsem rasista : ).“

A také toto:

„… No bylo by dobré, kdyby spadlo lešení na nejméně 10 našich nepřizpůsobivých občanů! Radostně bych je všechny odvezl na RTG, ale jenom v tom případě, že by všicky zahynuly. To jsou moje sny, jenže ve větším počtu…“

Všichni obžalovaní před soudem odmítli, že by šlo o rasistický útok, nebo že by patřili mezi extremisty. Vymlouvali se na opilost.

Napadená rodina (dva dospělí a dvě děti) se nazítří ráno z vlastního bytu ze strachu vystěhovala a nazpět se již nevrátila. Milan Demeter, otec postižené rodiny, i jeho družka Eva Douchová před soudem vypovídali bez účasti obžalovaných, protože se s nimi báli setkat. Z obžalovaných byl ten den při procesu přítomen pouze Vojtěch Vyhnánek, který po prvním vstupu neodmítl dále vypovídat, jak to učinili ostatní. Ten ale během jejich výpovědi seděl na chodbě a oni byli do síně přivedeni postranním vchodem.

O strachu zde píšu úmyslně. Útok takového kalibru, jako je žhářství, nemusí mít pouze zjevné následky v podobě popálenin, způsobí i zranění psychická, která jsou mnohdy dlouhotrvající či trvalá. A strach vrátit se domů k tomu nesporně patří.

Vyhnánek se rodině omluvil, oběma postiženým zprostředkoval jeho slova advokát. Omluvil se za to, co se stalo, a tvrdí, že lituje toho, co rodině způsobil.

Demeter již předtím uvedl, že by jeho omluvu přijal, kdyby tak učinil hned, namísto toho, aby po činu utekl jak malý kluk. Jeho družka Eva Douchová řekla, že je jedno, zda k tomu měl rasistický motiv, či nikoli, protože kdyby pochodeň neuhasila návštěva, která jen náhodou ještě nespala, mohlo to dopadnou tragicky pro všechny. I ona by možná omluvu přijala, kdyby byla pronesena hned, ale zapomenout a odpustit nemůže.

Nejzajímavější ovšem byla reakce soudkyně. Zmocněnkyně při výpovědi Evy Douchové zpochybnila upřímnost této omluvy, protože Vyhnánek nepřiznal svou vinu a vymlouval se, že pochodeň jen tak odhodil. Soudkyně si vzápětí vzala slovo a důrazně ujišťovala postiženou, že Vyhnánek svá omluvná slova myslel upřímně, že byl doopravdy zkroušený. Soudkyně tedy vyložila svědkyni svůj subjektivní dojem z chování obžalovaného jako objektivní zjištění. Zásadně se nesázím a netipuji, ale nyní udělám výjimku: řekl bych, že více než podmínka oněm hodným, kajícím se bílým hochům, kteří v žádném případě nejsou rasisti, nehrozí. Rád se budu mýlit.