Vždycky mě mrzelo, že nemůžu číst nějaký kvalitní bulvár, který by obsahoval co nejvíce pikantních informací o lidech, kteří mě zajímají. Český bulvární tisk se bohužel vyznačuje tím, že obsahuje informací minimum, zato nešetří těmi nejneuvěřitelnějšími spekulacemi. Letmý pohled na obrovské fotografie, tučné titulky a perexy, kde se píše vše, co je v článku, jakoukoli chuť pobavit se na účet druhých spolehlivě zažene.

V létě jsem učinila výjimku. Zaujala mě zpráva, kterou jsem si přečetla na bannerech v metru: Smrtící okurky v obchodech zdravé výživy Country Life. Zakoupila jsem si Blesk a zjistila jsem, že od nebezpečných okurek je nebezpečně blízko k nebezpečným adventistům. V článku se o okurkách moc nepsalo, popisoval nechuť obyvatel Nenačovic nedaleko Berouna k obchodu Country life a celkově působil jako propaganda proti Církvi adventistů sedmého dne. Zpravodajský výkon korunovala citace anonymního místního občana: „Nemůžeme je tady vystát. Zaměstnávají takové pochybné existence, na první pohled je zaručeně poznáte. Slyšel jsem, že uvnitř areálu mají i dřevěný kostel, kam se chodí modlit.“

Mechanismus je to starý, ale pořád funguje dobře. V České republice se zdá být zášť vůči nejrůznějším skupinám (namátkou: Romům, Židům, Němcům, Vietnamcům, Ukrajincům, muslimům, chudým, bohatým, podnikatelům, politikům, pravičákům, levičákům, bezdomovcům, novinářům, Pražákům, intelektuálům, policistům, úředníkům, věřícím křesťanům, důchodcům, mladým, atd...) skutečně oblíbenou národní zábavou. S tím pak někteří novináři, možná i nevědomě, pracují: Je-li nedostatek informací, je třeba zaujmout něčím jiným. Třeba právě přiživováním těchto vášní.