O zadlužení hodně slyšíme v posledních měsících. O zadlužení států, s oblibou Řecka, a hlavně o zadlužení České republiky. A pak o zadlužení jednotlivců, kteří neplatí pokuty, inkaso nebo splátky za zakoupené zboží. A hned spolu s tím nastupují průpovídky, že dluhy se platit musí a o dobrém hospodáři, který se nezadlužuje. Pojďme se tedy na to podívat laickým občanským okem. Jiné aspekty můžeme přenechat právníkům a ekonomům.

Občas se přihodí, že si člověk něco koupí na splátky nebo si půjčí, ale pak se náhle objeví prostředky, které by umožnily vyrovnání dluhu. Vždy mě udivovalo, že peněžní ústavy a ostatní věřitelé nestojí o peníze, které mi půjčili, nechtějí je zpátky hned. Ba dokonce bych za jejich rychlé vrácení musel zaplatit něco navíc. Došlo mi, že banky a podobné instituce stojí jen o zadlužené partnery. Pouze půjčené peníze totiž, mohu-li použít Marxovy formulky, rodí mladé. Pouze půjčené peníze dělají další peníze. Pochopitelně peníze nepokryté reálnou ekonomickou hodnotou. Ze situace zadluženosti vznikají nové peníze, za které v zásadě není co koupit.

Občan, který řádně platí za byt, elektřinu, plyn, topení, vodu, telefony, internet a včas poukazuje splátky za další zboží a služby, je vlastně nezajímavý. Když neplatí, dluh enormně roste a věřitel si mne ruce. Dostane mnohem více. Předpokládá, že z dlužníka peníze vymlátí, protože si už na začátku prověřil jeho schopnost a ochotu splácet. S nenadálou ztrátou platební schopnosti (nemoc, požár, krádež, ztráta zaměstnání) si poradí pomocí vymahačských gangů, resp. firem nebo s použitím exekutorů.

Dopravní podniky trvají na tom, abychom jim poskytovali plnění odpovídající smlouvě. Smlouvu jsme uzavřeli tím, že jsme nastoupili. Podmínky nadiktoval dopravní podnik. Svoboda smluvního vztahu je elementárně porušena. Nemáme žádný vliv na to, za jakých podmínek nás tramvaje, trolejbusy či autobusy vozí. Žádné jednání o smluvních podmínkách neprobíhá. Ale přece takovou podmínkou je například jízdní řád. Když neplníme podmínky vyplývající ze smlouvy my, je tu hned revizor, popřípadě posílený městskou policií a nekompromisně požaduje zaplacení pokuty. Neplní-li podmínky firma, například nedodržením jízdního řádu nebo nedostatečnou kvalitou služby (čisto, osvětlení, teplo apod.), máme jen teoretické možnosti se bránit. Bylo by zajímavé, co by řekli právníci na to, že by cestující sdružili prostředky, najali si své revizory a hned by s pomocí policie vymáhali od dopravní firmy kompenzaci své újmy. Co takhle hned dávat pokuty řidičům, kteří se na konečné baví nebo si schrupnou a nejedou? Nebo dispečerům, kteří způsobí špatnou prací zmatek v dopravě?

Znám dobře člověka, který má sice vysokoškolské vzdělání v magisterském stupni, ale musel pracovat za nějakých patnáct tisíc měsíčně. Nezaplatil při nějaké příležitosti jízdné. Možná na to jen neměl. Ale možná zapomněl. Možná revizoři zahájili kontrolu dříve, než si ve frontě stačil označit jízdenku v automatu (tak to rádi dělají například v Pardubicích). S prvním písemným upozorněním na nutnost zaplatit se nějak minul, dále už věřitel není povinen upozorňovat. Po delší době se ukázalo, že je dlužen momentálnímu majiteli pohledávky dvacet tisíc. Velmi dobrá cena za jednu jízdu, viďte? Co nám cestujícím zaplatí týž dopravní podnik za neplatné nebo chybějící jízdní řády na zastávkách, za zpožděné jízdy, za upatlané vozy? Dluží nám za to už hodně dlouho. Vysoudíme na nich miliony?

Kdo půjčuje, bere na sebe vědomě riziko, že peníze nedostane ani při nejlepší vůli ze strany dlužníka zpět. Kdo nechce riskovat, nemá půjčovat soukromým osobám, firmám ani státům. Právní vztah věřitele a dlužníka je smluvním vztahem a smluvní strany by si měly být rovny, obě něco získají, obě mají nějaké povinnosti a obě riskují. Současné uspořádání výrazně zvýhodňuje věřitele. Ne snad tolik pokud jde o milionové a miliardové dluhy firem. Ty se z toho často nějak dokážou dostat. Sociálně slabý dlužník inkasa nebo splátek je již teď v podstatě bezmocný. Státy jsou finančními institucemi odírány tak, že nemohou plnit svou sociální funkci. Další opatření, které chystá vláda a které podporují politici z různých stran politického spektra má jejich pozici nuzných soukromých dlužníků ještě zhoršit. Povinnost věřitele poskytovat v řádné kvalitě svou komoditu se nějak nemění, povinnost chudáka platit se všemi pro věřitele mimořádně výhodnými příplatky bude moct být vymáhána tak, že to ohrozí život dlužníka a jeho dětí.

Sotva lze něco namítnout proti tomu, že půjčování patří k životu lidí. A je jistě v pořádku, že věřitel, zejména půjčuje-li profesionálně, si musí nechat zaplatit rovněž investiční a provozní náklady na tuto činnost. Je tedy v pořádku, že dlužník zaplatí víc. Nelze nic namítat proti tomu, že se podílíme na riziku finanční instituce, i když je zajímavé, že věřitele sotva můžeme vtáhnout do krytí našich rizik spojených s tímto obchodem. Tato prostá pravidla platí všude. Jsou tu však ještě úroky, další neodůvodněné peníze požadované od dlužníka. Zaplatí jich tím více, čím více a čím déle je zadlužen. Neplatí-li rychle a pravidelně, stává se výhodným klientem. Bude platit, i kdyby měla z něj být sedřena kůže.

Možná jsme slyšeli, že islám půjčování na úrok zakazuje. Divíme se, jak tam mohou fungovat banky. Jistě si můžeme odmyslet země, kde islám nábožensky převládá, ale právo je sekulární, jako je např. Turecko. Banky však jsou i v zemích, kde islám je základem státního práva. Tyto banky zřejmě nejsou ztrátové. Přesto neprodukují mrtvé peníze, ekonomicky neodůvodněný zisk. Fungují ovšem ve světovém obchodním a právním prostředí, a proto se jejich specifičnost nemůže projevit naplno.

Někoho možná překvapí, že půjčování peněz na úrok prohlašovala římská církev do patnáctého století neomylně za hřích. Teprve když se avignonský papežský dvůr stal největší bankou soudobé Evropy, se od tohoto revolučního učení ustoupilo. Od té doby je hříchem už jen lichva, tedy půjčování na nepřiměřený úrok, přičemž jeho přiměřenost je těžké posoudit.

Ještě více nás zarazí, že v současném západním světě existuje ochrana dlužníků a veřejná pomoc dlužníkům insolventním. A ještě více nás udiví, dovíme-li se o existenci něčeho tak absurdního z hlediska českého divokého Východu, jako jsou neziskové banky pracující mimo jiné na základě antroposofických podnětů.

Formulky o včasném a pravidelném splácení dluhů jsou prázdnými frázemi, dokud se obecné poučky nedoprovodí podrobnou analýzou. Pokusy současné vlády zajistit věřitelům zisk za každou cenu jsou nehumánní, porušující rovnost tržních subjektů, a takové právo bude jen souborem účelových předpisů bez opory v právu přirozeném.