„Fuj, na to šahali cikáni!“ Takhle okřikla matka asi dvouleté batole, a to se leknutím rozplakalo. Zaujalo ho totiž cosi na betonovém odpadkovém koši na jednom severočeském náměstí. První napomenutí, ať nechá koš na pokoji, ho v tom zaujetí nedokázalo odradit, nejspíš ho i přeslechlo. Podle vzhledu a chování dvojice bych odhadoval, že půjde spíše o chudší rodinu. Matka v lehce ušmourané růžové bundě a s cigaretou v ruce, hlasitě se bavila s mobilem přitisknutým k uchu, občas rychlým pohledem zkontrolovala dítě, popelící se v okolí a hledající si nějakou zábavu.

Vzpomněl jsem si na tuhle bílou matku při pročítání článku „Romové neoblíbeni, ale extrémisté ztrácejí.“ (Právo 22.11). Nevím, kdo ve skutečnosti na ten koš sahal před dítětem a ta matka asi taky ne, neboť v pošmourném a větrném pozdním sobotním odpoledni bylo jinak náměstí jak po vymření. Ale použila argument, který zřejmě pokládala za nejpádnější. V lidovém pojetí je zkrátka „cikán“ něco značně eklhaft, vlastně synonymum pro asociála.

A přetrvává tenhle názorový stereotyp desítky let, po celé generace. „Jsou to takoví bílí cikáni“, slýchali jsme od rodičů už před nějakými padesáti léty o lidech nepořádných, se zanedbaným zevnějškem a obydlím, všelijak problémových.

Jestli si respondenti oslovení agenturou STEM vybavili při zodpovídání položených otázek právě takovou a jen takovou představu, ani se nedivím zjištěným výsledkům — tedy těm, které zmiňuje první polovina titulku redakčního článku.