„Fuj, na to šahali cikáni!“ Takhle okřikla matka asi dvouleté batole, a to se leknutím rozplakalo. Zaujalo ho totiž cosi na betonovém odpadkovém koši na jednom severočeském náměstí. První napomenutí, ať nechá koš na pokoji, ho v tom zaujetí nedokázalo odradit, nejspíš ho i přeslechlo. Podle vzhledu a chování dvojice bych odhadoval, že půjde spíše o chudší rodinu. Matka v lehce ušmourané růžové bundě a s cigaretou v ruce, hlasitě se bavila s mobilem přitisknutým k uchu, občas rychlým pohledem zkontrolovala dítě, popelící se v okolí a hledající si nějakou zábavu.

Vzpomněl jsem si na tuhle bílou matku při pročítání článku „Romové neoblíbeni, ale extrémisté ztrácejí.“ (Právo 22.11). Nevím, kdo ve skutečnosti na ten koš sahal před dítětem a ta matka asi taky ne, neboť v pošmourném a větrném pozdním sobotním odpoledni bylo jinak náměstí jak po vymření. Ale použila argument, který zřejmě pokládala za nejpádnější. V lidovém pojetí je zkrátka „cikán“ něco značně eklhaft, vlastně synonymum pro asociála.