V sobotu 20. října mi server Novinky.cz zkazil snídani, a to se nezapomíná. Dlouho jsem byla trpělivá a nezasahovala do jeho internetových diskuzí ani nepsala dopisy jako čtenářské reakce na jednotlivé články, které mi vadily. Ale onoho říjnového rána už pohár trpělivosti přetekl. Při snídani si chci přečíst poštu a podívat se na nějaké novinky ze světa politiky. Hned po spuštění internetu se na mě děsivě zazubí Ginterův titulek Romové, kteří nehledají práci, rozdělují českou veřejnost na dva tábory.

První, co mě napadne, je: No jo, opět další štvavý článek, to bude jistě od Gintera. Po přečtení narazím na odkaz na jeho o dva dny starší článek Většina Romů, kteří by mohli pracovat, si práci nehledá, a dostanu vyloženě vztek. Snad by mělo být správně: Ginterův článek rozděluje českou veřejnost na dva tábory. Navíc podobných příspěvků tohoto autora už bylo víc než dost.

V situaci, kdy spousta kvalifikovaných vysokoškoláků či středoškoláků nemůže měsíce sehnat práci, mě vůbec nepřekvapuje, že ji nemůže v naší společnosti sehnat Rom. Ten často ani moc kvalifikovaný není, neboť se stalo celkem běžnou praxí posílat romské děti rovnou do zvláštní školy, ze které se pak ještě hůře dostanou na střední, o vysoké ani nemluvě.

Já jsem v první třídě (v roce 1988) seděla v lavici s jedním chlapcem a neměla jsem s ním žádný konflikt nebo sebemenší problém. Že šlo o Roma, jsem se „naučila" vnímat až později, rodiče mě nevychovávali k tomuto kastování a ani novináři tehdy ještě nevytvářeli štvavé kampaně proti některým skupinám obyvatel. Kolik dětí dnes může mít takovou zkušenost jako já? A kdo přispívá k tomu, že se situace změnila?

Česká společnost je společnost s mnoha předsudky, a to se netýká jen Romů. Mnoho lidí dá na to, „co se povídá“, rozšířené jsou mnohé tzv. hoaxy, poplašné a nepravdivé zprávy rychle se šířící, často pomocí věty „Mně sice ne, ale kamarádovi mého kamaráda se stalo...“. Například na webové stránce www.hoax.cz najdeme mezi nejrozšířenějšími hoaxy zprávu, že Romové nemusí platit za léky v lékárně.

Podobných zkazek o Romech je mnoho, že kradou, nepracují, zneužívají dávky apod. Když pominu fakt zobecnění, nemůže mě přece překvapit, že jde o začarovaný kruh. Pokud jsem zaměstnavatel(ka) a „vím“, že Romové kradou a moc nepracují, proč bych někoho takového zaměstnával(a)? Jenže tím, že ho nezaměstnám, potvrzuji právě to, že nepracují, „takže určitě kradou“ atd. Mnozí zaměstnavatelé to řeší prací načerno, tím pádem můžou dotyčného vyhodit, kdy se jim zlíbí, nejsou vázaní nějakou smlouvou a neplatí za něj zdravotní a sociální pojištění a Rom není evidován jako zaměstnaný (často v produktivním věku 15-64 let, pane Gintere).

Romové pracují, a troufám si říci, že naprostá většina, ale načerno, protože Roma málokdo zaměstná legálně. Panu Gintrovi bych doporučila, aby třeba jezdil více s nějakými Romy tramvají nebo chodil do restaurací apod., aby si všiml, jak se lidé na ně dívají, a pak vyhodnotil, jestli by ho s touto tváří někdo zaměstnal, i kdyby byl sebepracovitější - což se ale od pohledu nepozná.

Velmi mi vadí zobecňování typu „Romové to“ nebo „Romové tamto“. Každá rodina se liší svými zvyky a názory od druhé, neexistuje „typická česká rodina“ nebo „typická německá rodina“ nebo „typická romská rodina“, tudíž se všemi zobecněními typu „Češi“, „Romové“, „muži“, „ženy“ apod. bych byla opatrnější, když už bych se k nim uchýlila.

Zůstaňme však u zpráv portálu Novinky.cz ze dne 20. října 2012 - v sekci Krimi si můžeme přečíst titulek Muž ubodal svou družku dvěma noži, po přečtení článku víme, že šlo o „opilého muže“, „muže ze Znojemska“, někdy se stane, že je uvedeno i jméno, např. pan Svoboda ze Znojma (35 let). V případě, že to samé udělá muž romského původu, bude titulek znít Rom ubodal.... To je zobecnění, které mi vadí a kterým novináři výrazně přispívají k vyhrocené situaci nebo dokonce, což je mnohem horší, ji sami vytvářejí.

Jako příklad si představme, že ve všech kriminálních, zpravodajských a jiných zprávách se bude u plavovlasých žen uvádět označení „blondýna“, např. „blondýna pobodala...“, „blondýna na dávkách odmítá...“, „počet nezaměstnaných blondýn stoupá...“ atd. Další významnou roli sehrají vtipy o blondýnách, které již kolují. A důležitou roli sehraje rovněž krása mnohých světlovlasých žen, která bude trnem v oku některým ženám kvůli závisti a některým mužům kvůli touze si druhého podmanit. Myslím si, že není vyloučené, že se po několikaleté mediální manipulaci -řečeno slovy Jindřicha Gintera - česká veřejnost také rozdělí na dva tábory. Novináři pak ale nemůžou dělat, že za nic nemůžou.

Naštěstí blondýny mají výhodu, že jsou ve společnosti zastoupeny ve všech vrstvách obyvatelstva, takže by je to neohrozilo existenčně, jen by byly vystavovány téměř permanentně různým narážkám nebo zlým pohledům.

Deník Právo bývá dodnes také terčem různých posměšných poznámek, většinou narážejících na souvislost s Rudým právem. Mnozí lidé si jej doteď nikdy nekoupili, protože si myslí, že jde o levicový deník. Dokud byl levicový deník sympatizant Kalouska či Zemana (který bývá dnes mylně ztotožňován s levicí), žasla jsem, ale uzavřela jsem si to pro sebe slovy „Holt, všechno se dá koupit.“ Pokud ale levicový deník (Novinky.cz jsou on-line magazín deníku Právo) strpí v redakci někoho, jako je Jindřich Ginter, který mnohými články nenápadně podněcuje k rasové nenávisti, to už je vážně přes čáru.

Chápu, že je někdy složité psát proti některým politikům a jejich činům (které mají pro českou společnost mnohem katastrofálnější důsledky než mizivé procento zneužití dávek), ale navážet se do někoho, kdo se může jen slabě bránit nebo vůbec ne, to dělá jen hulvát. Pokud mezi sebou Právo takové lidi strpí, vypovídá to o jejich prioritách a životních hodnotách.

Pak by ale měli vážně zauvažovat o změně názvu, ne Právo, ne Rudé právo, nýbrž Bílé právo, protože práva přiznávají jen některým. To, že občas dají prostor Bělohradskému, Uhlovi nebo Slačálkovi, je před ostudou na českém novinářském trhu jen těžko zachrání.