Nová kniha o Romech, poctivá cesta k pomýleným závěrům
Daniel SoukupDaniel Soukup recenzuje knihu Norberta Mappese-Niedieka Chudáci Romové, zlí Cikáni (přeložila Veronika Patočková, Host 2013).
Svou knihu o Romech z jihovýchodní Evropy otevírá Norbert Mappes-Niediek dramatickým tvrzením, že si na nich „vylamují zuby teorie a koncepty veškerých politických stran a hnutí“ (s. 14). Slibuje neotřelý pohled a návrh reforem, bez jejichž provedení „zůstane celá evropská strategie emancipace Romů pouhým pokrytectvím“ (s. 17). Nedá se říct, že by kniha těmto rozmáchlým proklamacím dostála; ale za přečtení rozhodně stojí.
Autor, zkušený německý novinář se specializací na Balkán, knihu přehledně a účelně rozčlenil; jednotlivé kapitoly probírají kupříkladu ekonomii chudoby, migraci balkánských Romů na západ nebo otázku, zda a v jakém smyslu tvoří Romové autonomní národ. V příloze popisuje a pečlivě dokládá svou pracovní metodu, jež je spíše publicistická než vědecká: vychází z „mnoha rozhovorů, cílených žurnalistických rešerší, různých setkání a pozorování [...] a také — nepříliš obsažného — studia literatury“ (s. C).
Jeho přístup je promyšlený a solidní, ale přece jen naráží na dvojí úskalí. Místy se v proudu textu nakupí tolik jednotlivin, že není úplně zřejmé, co Mappes-Niediek překládá jako nezpochybnitelnou pravdu a co jako sdílený předsudek, ani se kterými názory svých respondentů se vlastně ztotožňuje.
Druhé úskalí v příloze sám připouští: velmi málo se vyptával samotných Romů. Odůvodňuje to tím, že — jak přiznal jeden kalderašský Rom jistému dominikánovi v citátu použitém jako motto knihy — Romové prý neromům, kteří se zajímají o jejich kulturu, kvůli dřívějším špatným zkušenostem záměrně vykládají nesmysly, aby je zmátli a pobavili se na jejich účet.
Tento argument působí dost slabě. Především není jasné, proč bychom Romovi, který podle citovaného výroku „za celý svůj život nikomu nic neřekl“ (s. 9), měli věřit zrovna přiznání, že schválně věší neromům „bulíky na nos“ (jde vlastně o variaci na známý „paradox lháře“). Ještě podstatnější však je, že Mappes-Niediek nijak nevysvětluje, proč by výrok vyřčený před šedesáti lety Kalderašem — i pokud by byl pravdivý — měl platit ještě dnes a pro všechny romské skupiny. To je přitom zásadní otázka. Autor totiž jinak zdůrazňuje naopak různorodost jednotlivých romských skupin a to, že podle jeho soudu žádný ucelený romský národ neexistuje.
EU ani "národní státy" svou politikou samozřejmě ani nenaznačují emancipaci (natož Romů), ale "integraci", která znamená podřízení se heteronomním pravidlům. Tak jakápak autonomie?
Souhlasím s citovaným: "Kolektivní identita není cílem emancipace, ale jejím prostředkem." Přičemž je otázkou, zda zrovna národní identita je dobrým prostředkem.
A souhlasím i s tím, že národní identita možná není nejlepším prostředkem emancipace (např. já osobně svou identitu v žádném případě nekonstruuji výlučně, ba ani převážně jako "českou").
Zároveň bych ale rád každému nechal svobodu, aby svou identitu - chce-li - konstruoval jako národní. A docela mě zaráží, že Romům se ledaskdo tuto svobodu snaží upírat, a to často s použitím dost slabých argumentů.